Česká společnost ornitologická vyhlásila ptákem roku 2021 káně lesní. Jde o našeho nejhojnějšího dravce.

V našem kraji je dravcem velice hojným, což potvrzují výsledky sčítání myslivců. Jak uvádí kraj, v roce 2019 zaznamenali přesně 7651 jedinců.

„V poslední době se ukazuje, že tento dravec má své nezastupitelné místo a je velmi prospěšný polím. Proto by se s ním mělo počítat, nerušit tyto dravce při hnízdění a budovat v polích pozorovatelny, tzv. berličky nebo téčka. Ty pak mohou využívat i další dravci, například poštolky,“ přibližuje Eva Horná z odboru životního prostředí a zemědělství krajského úřadu.

Káně je bohužel i častým obyvatelem záchranné Stanice Pavlov u Ledče nad Sázavou.

„Jen za loňský rok jsme pečovali o 24 kání, všechna mláďata a pět dospělých kání se nám podařilo vychovat a vypustit zpět do volné přírody a o dalších pět se stále staráme,“ informoval ředitel záchranné Stanice Pavlov Zbyšek Karafiát.

Nejčastěji se do stanice dostávají káně lesní, které srazilo auto, nebo se popálily na drátech elektrického vedení. Přitom statistiky uvádějí, že na sloupech elektrického vedení se v Česku spálí mezi 40 až 50 tisíci kání lesních ročně. Běžnými případy jsou také mláďata vypadlá z hnízda. Pokud mají ptáčata nedostatek potravy, často se mezi sebou v hnízdě perou a vyhazují z hnízd.

„Nalezená mláďata se nám úspěšně daří vracet do volné přírody, horší je to s popálenými káněmi, kde je pravděpodobnost mnohem menší. U srážky s autem záleží případ od případu, důležité je, jak konkrétně je dravec zraněný,“ doplňuje Zbyšek Karafiát.

Kůrovcová kalamita mění životy kání

Káně se v posledních letech významně potýkají s důsledky kůrovcové kalamity. Hnízdí totiž na okraji lesa a v korunách stromů si staví hnízda.

Jak se stromy kácí, míst na stavbu hnízd ubývá. Přesto je káně lesní v Česku i v Evropě nejrozšířenějším a nejpočetnějším dravcem. Podle posledních odhadů hnízdí v Česku 11–14 tisíc párů kání lesních. Jde ale pouze o část celkové populace, kam musíme přičíst ještě vyvedená mláďata a dospělé ptáky, kteří nehnízdí, nebo ty, které protahují či jsou z oblastí ze severu a u nás pouze zimují.

Právě v zimě je nejčastěji uvidíte podél cest, kde se přiživují na auty sražených živočiších. Nejen v příkopech pak bystří velmi oblíbené hraboše, a jsou tak účinnými pomocníky zemědělců redukující stavy těchto hlodavců při jejich přemnožení.

Výborný stratég

Ornitologové zdůrazňují, že káni se daří dobře přežívat. Žádný jiný dravec není lidem blíže než právě káně. Jde o dokonale přizpůsobivý druh, který si vyvinul skvělé strategie, jak prosperovat v krajině pozměněné člověkem.

Její tělo je dokonale přizpůsobené k plachtění a navíc dokáže potravu trávit efektivněji než někteří jiní dravci.

„Denně potřebuje pozřít kořist o váze odpovídající asi 10 až 15 % její hmotnosti, zatímco sokol, krahujec či jestřáb potřebují přibližně 20 až 25 %. Kuriozitou je, že například v Anglii káně dokáže v zimě přežít jen na žížalách, i když jich musí zkonzumovat kolem stovky denně,“ říká Petr Voříšek, autor odborných publikací o káni z České společnosti ornitologické.

Titul pták roku uděluje Česká společnost ornitologická (ČSO) obvykle druhům, které lidé znají ze svého okolí. Loňský rok patřil jiřičce obecné.

Ptáci. Bez jejich zpěvu by byla naše příroda tichá. Jsou všude – v parcích, na sídlištích, v lese. Máte svého oblíbence?

Mirka Kvíčalová, marketing a PR Horáckého divadla Jihlava:

Velmi obdivuji všechny dravce, ale mým opravdovým oblí be ncem  je kvíčala, dříve kvíčala obecná, dnes drozd kvíčala.

Je mi velkou inspirací z mnoha důvodů – je to krásně elegantně vybarvený tažný pták, vydává originální zvuky a zpěv, ale především mi imponuje, jak jsou kvíčaly sociálně propojené, jak spolupracují mezi sebou a jakou mají obrannou taktiku.

Kvíčaly totiž hnízdí a létají výš než dravci, a když jsou přece jen napadeny, vzájemně se varují a společně pak útočníka ostřelují svým trusem.

Nadívané kvíčaly se celkem běžně jedly od středověku až do 19. století, naštěstí se našim předkům nepodařilo sníst je všechny a možná i díky svému „nadhledu“ a schopnosti spolupracovat se úspěšně vrací do naší přírody, zejména pak na Vysočinu.

MUDr. Lukáš Velev, ředitel Nemocnice Jihlava:  Napadá mě datel a strakapoud. U nás v Ivančicích se říkalo, že jsou to doktoři stromů. Tím vlastně kolegové.

A nedávná doba nám potvrdila, co se stane, když nedbáme na ochranu zdraví. Stromů i lidí.            

Pepíno Vaněk, Muzeum rekordů a kuriozit:

Nad polem krouží poštolka, vlaštovky loví mouchy a vrabci se perou o zrní, co chtějí sezobat slepicím. Špačci podnikli nálet na třešně a v živém plotě haraší další živí nájemníci. Kosáci při zemi bojují se žílalama a vysoko nad nimi plachtí káně, coby hlavní rozhodčí.

Co by se stalo, kdyby všichni zmizeli? Bylo by smutno! Mnozí človíčci  se ve své nevědomosti ze všech sil snaží, aby se to stalo – kácí stromy, kde ptáci můžou zahnízdit, betonují zem, na které loví potravu (z asfaltu žížalu nevytáhneš) a i jinak jim znepříjemňují život. Naštěstí jsou i další, kteří jim trochu helfnou a příroda (i když od nás dostává pěkně na frak) je pořád ještě mocná čarodějka. Mám vybrat jednoho svého NEJoblíbenějšího?

Těžká, fakt těžká práce. Mám rád vlaštovky, když přiletí, začnou čiřikat a jejich mladý vystrkují zobáčky z hliněných hnízd. V zoo s dětma fascinovaně pozorujeme majestátný orly a strašidelný supy, bavíme se pochodem pštrosa s pštrosicí a pštrosáčaty a obdivujeme obratnost papoušků ara.

Zvolit sovu pro její tajemnost, sýkorku, protože statečně oživuje barvičkama zimní sníh nebo racka, kterej nás vítá u moře na stěžni kocábky ve vlnách se kývající? Nevím - dal bych první místo všem, co zatím přežívají „naši péči“ … Vyhnu se výběru vzpomínkou na tradiční indiánský rituál s názvem Ptačí lidé. Předvedli ho u nás na festivalu Pelhřimov – město rekordů kamarádi z indiánského kmene Pšito Oyate a bylo to vůbec poprvé, kdy v Evropě něco podobného proběhlo. 

Čtyři příslušníci kmene se v ptačích kostýmech vrhli po zádech do vzduchu z vrcholu dvanáctimetrového kůlu a na provazových spirálách, zavěšeni pouze za nohy se pomalu snášeli k zemi. Indiáni tímhle rituálem prosí o déšť pro jejich úrodu a vidět je nad pelhřimovským náměstím byl neuvěřitelný zážitek. Tož děkuju, přeju všem krásné léto a prosím Velkého ducha přírody, ať má s náma lidičkama ještě chvíli trpělivost.

Richarda Viduna, vedoucí zoologického oddělení Zoo Jihlava:

Mám rád všechna zvířata a z ptáků velmi obdivuji latamy vlaštovčí (Lathamus discolor). Jde o relativně malé zelené papoušky s dlouhými úzkými křídly, kteří jsou tažní, což není obvyklé.

Léto tráví na hnízdištích v Tasmánii a na zimu přelétají přes Bassův průliv do jihovýchodní Austrálie. V lidské péči jsou sice relativně běžní, ale ve volné přírodě přežívá posledních zhruba tři sta dospělých jedinců, což je řadí mezi kriticky ohrožené druhy a jedny z nejohroženějších ptáků světa.

Jsou úzce vázaní na lesy tvořené blahovičníky (Eucalyptus spp.). V dutinách stromů hnízdí a jejich květy jim poskytují výživný nektar, který tvoří dominantní složku jejich stravy.

Diskuze k článku