Výrazné barvy a mimořádnou pravdivost v projevu nabízí návštěvníkovi výstava, kterou o letošních Vánocích předkládá jihlavská městská galerie Dům Gustava Mahlera. 
Na její přípravě spolupracovala kurátorka galerie Jana Součková se Severočeskou galerií výtvarného umění v Litoměřicích (SGVU) a zejména s majiteli dvou soukromých sbírek. 
Jedna z nich je přitom zakotvena na Bystřicku na Vysočině. Právě soukromé zápůjčky tvoří větší část v Jihlavě vystavené kolekce.

O výjimečnosti celého konceptu hovoří kurátorka výstavy Alena Beránková ze SGVU Litoměřice. Kromě estetického zážitku podle ní přináší radost a potěšení, které naivní tvůrci typicky předávají. Tvoří totiž z vlastní vnitřní radosti, kterou do tvorby propisují.  
„Byla tady úžasná atmosféra, tak to byla i pro mě velká radost,“ ocenila ostatně kurátorka průběh příprav v prostředí jihlavského Mahlerova domu.  

Reflektovat život, zážitky a sny 
GVU Litoměřice se vedle klasického profesionálního umění specializuje právě na sběr naivního umění. Jde o specifickou oblast, která se v rámci neprofesionální tvorby vymezuje a liší od tvorby amatérské či lidové. 
Jak vysvětluje kurátorka Beránková, tvůrci naivního umění zpravidla nemají vzdělání, nebo mají vzdělání malé: „Většinou absolvovali jen několik tříd obecné školy, což souvisí s tím, kdy žili.“ 
Polovina z autorů prezentovaných na jihlavské výstavě se narodila ještě v závěru 19. století, ostatní pak v začátku století dvacátého. „To znamená, že své životy prožili v úplně jiném kontextu, než jsme zvyklí dnes, a to souviselo i s tím vzděláním,“ vysvětluje Beránková. 

V tom ohledu ale pravidlo neplatí bezvýhradně. Také jihlavská výstava připomíná na jedné straně autorku, která byla opravdu negramotná (dílo Natálie Schmidtové vzešlé z prostředí carského Ruska před časem v samostatné kolekci představila také Oblastní galerie Vysočiny), ale vedle toho i tvorbu autora Horymíra Zelenky pocházejícího z intelektuálské podnikatelské rodiny. V důsledku komunistického převratu v roce 1948 byl ale jeho rodině majetek zkonfiskován a autor nemohl získat adekvátní vzdělání. 

Absence vzdělání se ale přímo neprojevuje v tvorbě naivních autorů. „Protože to není rozumové předávání nějakých obrazů, ale spíše pocitové, a taková radost z tvorby,“ potvrzuje kurátorka.  
Dalším specifikem pro tyto autory, byť opět nikoli absolutním, je skutečnost, že většina z nich začíná tvořit okolo padesátého roku svého života. Jak uvažuje A. Beránková, jde o období, kdy ustává starost o rodinu, mění se starost o živobytí: „Už to není takový ten vrchol, kdy hodně pracujeme, spíše v té práci ustáváme, hodnotíme, co se nám povedlo v první polovině našeho věku, máme více času.“

Právě díky tomu naivní autoři většinou začínali tvořit. „Často byli inspirováni tím, co vidí kolem sebe. Ale zase, najdeme tady i autory - tedy především autorky, které tvořily od dětství. Spontánnost a potřeba výtvarně reflektovat svůj život, své zážitky, své sny, to je společné pro všechny, ať už tvořili od dětství, anebo od těch svých padesáti let,“ popisuje Beránková.  

Jak vysvětluje, malovaly autorky naivního umění, většinou to skutečně byly ženy, na stěny domů, na nábytek: „Všechno, co bylo možné pokrýt nějakým výtvarným projevem, tak to pomalovávaly, nebo tvořily nějak sochařsky.“  
Také témata prací jsou pro naivní autory ve značné míře společná.  Zpracované náměty většinou reflektují každodenní život. Práci na poli a v řemeslnických dílnách, domácí práce, pečení chleba, někdejší rozvážení vody po vesnicích. V tématech se často objevují také dětské hry, zábavy, svatby a různé veselé události, vše to, s čím se autoři každodenně potkávali.

Předávali viděné 
Mahlerův dům představuje tvorbu autorů ze střední Evropy. Vedle českých jsou zastoupeni tvůrci též ze Slovenska, Polska, Itálie a Nizozemí. Tím se podle kurátorky Beránkové do jejich námětů přirozeně promítla také křesťanská kultura.
„Je trošičku zvláštní, že pro české autory nebyly křesťanské náměty tak časté. Pro ně bývaly tradičnější právě náměty spojené s prací a každodenním životem. Nicméně i tak se křesťanské náměty propsaly do jejich tvorby,“ podotýká Beránková. 
Ve výčtu autorů nechybí ani jména s vazbou na Vysočinu. Dělník Václav Beránek (1915–1982) byl rodákem z Bezděkova u Havlíčkova Brodu, zemřel v Jihlavě. Marie Janků (1891–1975) prožila celý život ve Vítějevsi u Poličky na Žďársku. Natálii Schmidtovou (1895–1981) zavedl život z carského Ruska až k Bystřici nad Pernštejnem. 

Křesťanské příběhy byly od počátku sdílené vedle ústní a písemné formy také prostřednictvím vizuálních obrazů. Motivy ze života svaté rodiny, světců a světic zdobily stěny chrámů, oltáře, svaté destičky i knihy.
Termín naivní ve výtvarném umění znamená neškolený, původní, dětsky prostý, autentický. „Vystihuje tedy charakter autorů tvořících spontánně, bezprostředně, někdy neobratně, ale vždy s touhou tvořivým způsobem zaznamenat své prožitky, vzpomínky, sny, nebo inspirace z vnějšího světa,“ vysvětluje kurátorka.

Křesťanské náměty naivních tvůrců nám podle ní ukazují, že i tito obyčejní lidé se nechávali inspirovat profesionálním uměním: „To se ještě před několika lety neuznávalo jako pravidlo. Naopak, u naivních tvůrců se předpokládalo, že jsou profesionální tvorbou nedotčeni, že nejsou schopni jí být ovlivněni, právě pro ta témata, která zpracovávali.“    

Také jihlavská výstava ale podle odbornice dokládá, že se tito výtvarníci nechávali profesionální tvorbou inspirovat, ale nijak je to výrazně neovlivnilo. 
„To je rozdíl mezi amatérskou a naivní tvorbou,“ vysvětluje kurátorka SGVU, „amatéři se snaží vyrovnat profesionálům, kdežto naivní tvůrci, i když malují to, co vidí - a v křesťanských námětech to, s čím se potkávali ve veřejných prostorech, především tedy v kostelích, tak napodobují, ale tak jaksi po svém. Vlastně to, co viděli kolem sebe - umění, které zaplňovalo veřejný prostor, se nějak vtisklo do jejich osobnosti a oni potom ta témata předávali dál. Tak to je vlastně objev této výstavy.“ 

Cesta ke kořenům, popis bez sentimentu
Přes díla vystavená v jihlavském Mahlerově domě můžeme podle A. Beránkové proniknout do různých evropských kultur a porovnávat. Díla zpoza hranic jsou zastoupena právě díky zápůjčkám ze dvou soukromých sbírek. 
Každý prezentovaný autor je přirozeně individuální, ale v dílech lze objevovat též kulturní specifika té které země. Ač je výstava vybavena informacemi přibližujícími osobnosti jednotlivých tvůrců, může pozorovatel i formou jisté „hádanky“ odhadovat, jakou kulturou je dané dílo ovlivněno. 

Přirozená radost, kterou tato díla působí, nás podle kurátorky nemá přivést do nějakého sentimentálního snu. Autoři sice často po letech zpracovávali své vzpomínky na dobu, kterou zažili jako děti, ale nejde o upadávání do sentimentu. 
„Spíše je to přivedení k nějaké podstatě života, k nějakým kořenům. Protože ti autoři nejsou vzdělaní, tak nepromýšlejí nějak hluboce svá témata, ale jdou intuitivně k tomu, co je nejdůležitější. A nejdůležitější je takový ten skutečný život, běžná každodennost, práce, a právě přes křesťanské motivy i něco, co nás přesahuje. Je další zajímavost, že i autorů, kteří nejsou vzděláni a nemají potřebu nějak hluboce promýšlet své životy, se přesto dotýká nějaké transcendentno, pokud to řeknu vznešeně, nějaké hodnoty, které přesahují běžný lidský život,“ uvedla jihlavskou výstavu Alena Beránková.   

Výstava neodráží skutečnost, že v naivní tvorbě lze sledovat výraznější zastoupení žen, nežli mužů (zde je zastoupení téměř vyrovnané). Obecně ale tato skutečnost platí a odráží fakt, že ženám bylo poměrně dlouhou dobu zamezeno se umělecky vzdělávat. Naivní autoři ovšem nemuseli jít oficiální cestou, šli cestou svých citů a vnitřních potřeb. 

„A bylo jedno, jestli něco umí nebo ne. Prostě měli potřebu se vyjádřit, a tak začali tvořit, malovat nebo sekat sochy. To je taková zvláštnost - dneska máme dobu, kdy se vyrovnává ženské a mužské. Tak v tom naivním umění to je už zažitá a běžná praxe, která tak přirozeně proniká,“ zamýšlí se A. Beránková. 

Sbírky naivního umění jsou podle ní pokladem, který stojí za to si hýčkat a uchovávat. 
„Jsou to opravdu krásné obrazy,“ zve na naivisty do jihlavské mahlerovské galerie Alena Beránková, „je doba adventu, nejúžasnější doba, kdy tato výstava může být prezentována. Advent je doba, kdy bychom se měli trošičku ztišit, možná se naladit na nějakou meditační dobu, nesnažit se před koncem roku všechno dohonit, protože už to stejně všechno nestihneme a s koncem roku nekončí svět. Ale nechat se provést na nějaké meditativní notě do nového roku. Myslím si, že ta výstava nám v tom může krásně pomoci.“