Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Komunisté přestali jako jediní nabízet azyl pro nespokojeného voliče, říká historik Michal Stehlík.

Komunisté se poprvé nedostali do Poslanecké sněmovny. Co vy na to?

Popravdě jsem si tuto situaci podvědomě nedovedl představit, jakkoliv průzkumy i výhled naznačovaly tuto možnost. Že po třech dekádách přece jen skončí komunistická parlamentní realita, to mě nakonec mírně překvapilo. 

Proč se to podle vás stalo zrovna v době, kdy strana oslavila 100 let od svého založení?

Nemyslím, že je to nějak spojité s jejím stoletým výročím, jakkoliv to vnímáme hodně symbolicky. Lidé mají rádi výročí, srovnání let do pevných dekád a podobné symboly, ale v konečném důsledku je dost jedno, zda to bylo přesně po 100 letech, nebo třeba osmdesáti pěti… Logika vzniku byla docela jiná v roce 1921, než je postavení komunistů dnes. A jejich historická role se navíc během století několikrát poměrně zásadně proměnila. Vůbec tedy dle mého nejde o to, že je to zrovna přesně po sto letech.

Stává se tato strana pro voliče neatraktivní?

Její roli po roce 1989 přebral postupně někdo jiný. Mohli bychom analyzovat důvody její podpory. Jistou část si i přes charakter minulého režimu nesla z před roku 1989, ale další výrazná část voličů se mohla rekrutovat z lidí zklamaných z vývoje, nedůvěřujících novým podmínkám ve společnosti. A dlouho tu nebyl takový politický subjekt, který by „kanalizoval“ tyto pocity.

Postupně se ale objevily. Ať již s populistickým důrazem na to, že se někdo o lidi postará, nebo s vysloveně skeptickým pohledem na náš systém. Komunisté přestali jako jediní nabízet azyl pro nespokojeného voliče a zároveň nenabízeli alternativu, která by nově přesvědčila.

Není to také tím, že za sebou stále nese stín minulosti?

Stíny minulosti volič možná ostřeji vnímal po roce 1990 – a přesto měli podporu. Dnes se mnohé stíny zamlžily, rozvolnily, není to podle mě tak, že by stranu po 30 letech dohnala minulost. Dohnala ji aktuální politická realita, kdy naopak strana zatuhla v porevoluční minulosti nabízené nostalgie a koncentrované nespokojenosti – a najednou to v nabídce ostatních nestačí.

Na Slovensku se záhy po listopadové revoluci komunisté přetransformovali na Stranu demokratické levice. To jim však nepomohlo, protože jsou v této zemi již mnoho let pouze marginální silou. Čeká něco podobného také české komunisty?

Slovensko má docela jinou dlouhodobější politickou tradici. Připomeňme, že v roce 1946 zde komunisté výrazně prohráli volby, když naopak v Čechách drtivě vítězí. Není zde ani historická ani společenská živná půda pro komunismus. O to jednodušeji se transformovala a zmizela. Ke slovu se dostaly různé podoby populismu.

Myslíte si, že v ČR to bude podobné?

V Čechách můžeme jít podobnou cestou v tom smyslu, že populismus bude nejsilnější politickou silou. Na druhou stranu, a teď nejde o komunismus, začne zde dle mého výrazně chybět politická levice, která by komunikovala sociální otázky i jinak než populisticky.

Zástupci KSČM věří, že po příštích parlamentních volbách opět usednou v Poslanecké sněmovně. Myslíte si, že k tomu dojde?

Nechci být špatným prorokem, historici se lépe umí dívat do minulosti, ne do budoucna. Ale osobně odhaduji, že se nedostanou.

Co pro českou veřejnost historický neúspěch komunistů znamená?

Konec jedné kapitoly. Jasný vzkaz, že si v něčem již netáhneme odkaz této minulosti. Ale stejně tak vzkaz a důraz na to, abychom s nějakým falešným uspokojením nehleděli jen na jakési historické vítězství, ale vnímali naši politickou realitu teď a tady. Nebezpečí, které se zdůrazňovalo průběžně u KSČM, tkvělo v jakémsi riziku návratu diktatury. Je zjevné, že riziko pro demokracii je zde pořád, ale nevidím ho na této straně politického spektra. Mnohem více nás ohrožuje extremismus, xenofobie a snaha vymanit se z mezinárodních západních struktur. 

Krátce po Listopadu 1989 část veřejnosti volala po zákazu komunistické strany. S odstupem času, není nakonec lepší, že se tato strana v podstatě sama rozložila, než kdyby došlo k jejímu zákazu?

Především po roce 1990 nebyly reálné podmínky pro zákaz. Stačí si vzít již jen okolnosti předání moci na přelomu let 1989 a 1990, stejně jako jistou personální prostupnost starých a nových elit. Zákaz komunistické strany prostě do tohoto rámce nezapadá, nebyl dle mého reálný. Její postupný úpadek pak tkví v tom, že ona sama zůstala v minulosti, a to ji nakonec dohnalo. S jejím zákazem by muselo jít ruku v ruce ostřejší vyrovnání se se zločiny komunismu, což také nenastalo. Podobné vyrovnání jsme možná potřebovali, ale na ně už je každopádně pozdě.

Diskuze k článku