Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Nářečí zvolna mizí a nahrazují je nové výrazy. Na otázky spojené s touto problematikou odpovídá třebíčská rodačka Petra Přadková z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.

Jsou opravdu nářečí v ohrožení a ve fázi pozvolného mizení?
Nářečí jsou dnes na ústupu a pozvolna mizí, k čemuž nepochybně přispívá vývoj vnějších společenských podmínek, jako je migrace nejenom mladých lidí z venkova do měst, přístup k vyššímu vzdělání, větší mobilita populace a zejména vliv všudypřítomných médií a změněné ekonomické poměry. Jazyk vnímají lingvisté, znalci, spíše jako živý organismus, kterému nelze poroučet.

Takže jazyk se stále vyvíjí?
Podobně jako ze života společnosti mizí některé předměty, profese a činnosti, zanikají i jazykové jevy. Jazyk se vyvíjí se svými nositeli. Jako důkaz může posloužit například Český jazykový atlas, šestisvazkové dílo, které na 1600 mapách ukazuje zeměpisné rozšíření vybraných nářečních jevů. V současnosti už je to vlastně historická práce. Sběr nářečního materiálu pro atlas se uskutečnil ve druhé polovině 20. století, avšak řada zde zachycených jevů dnes už neexistuje. Elektronická podoba Českého jazykového atlasu, zatím obsahuje první čtyři díly, je dostupná z https://cja.ujc.cas.cz/e-cja/. PDF verzi, která odráží podobu knižního vydání Českého jazykového atlasu. Tu najdete na http://cja.ujc.cas.cz/.

V kterých nářečních oblastech je situace ústupu nářečí nejhorší?
Změřit míru ústupu nářečí není možné. Obecně však můžeme říct, že zatímco na Moravě a ve Slezsku zůstaly výrazné nářeční oblasti ještě poměrně uchovány, na území Čech začalo ke stírání rozdílů docházet poměrně dávno.
Čechy byly odedávna územím pod silným vlivem Prahy coby jednoho hlavního kulturního, politického a správního centra, což se pochopitelně odrazilo i v jazyce. Morava naproti tomu neměla dlouho jeden výraznější střed. Bylo tu Brno, Olomouc a další centra, která si bránila svoji suverenitu. Hranice správních celků zde tedy byly poměrně ostré, tvořily zároveň komunikační předěly a podle toho se lišil i jazyk zdejších obyvatel.

Jak chránit nářečí?
My dialektologové se samozřejmě neustále snažíme zachytit a uchovat nářečí jako naše kulturní dědictví. Jezdíme na nářeční výzkumy, kde pořizujeme zvukové záznamy, publikujeme odborné i popularizační texty s nářeční tematikou, v současné době dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR pracuje na Slovníku nářečí českého jazyka, jehož hesla jsou postupně uveřejňována na webu (https://sncj.ujc.cas.cz).
Dá se říct, že nářečí se stále udržují také díky soukromé komunikaci, zejména v kruhu blízké rodiny a přátel. Existuje i spousta zapálených nářečních mluvčích, kteří vydávají nářeční slovníčky a vyprávěnky ze svého regionu, nářečí je částečně udržováno i prostřednictvím tradičních lidových slavností a písní.

Jaký je vztah starší a mladší generace k nářečí?
Starší generace si svoje nářečí povětšinou uchovává, avšak například u nejstarších lidí se ze slovní zásoby vytrácejí některá slova spjatá s minulým způsobem života, zejména z oblasti zemědělství, protože staré hospodářské činnosti byly nahrazeny modernějšími technologiemi a předměty dříve běžně používané zmizely.
Někteří z nich už dnes nedokážou pojmenovat části selského vozu, popsat koňský nebo volský postroj, pojmenovat některé druhy zemědělského náčiní, přestože v dětství a mládí se s tím vším běžně setkávali a pracovali. A mladší generace pochopitelně tyto názvy vůbec nezná.

Můžete uvést příklad?
Kdo dnes ještě ví, čemu se na jižním Českobudějovicku říkalo držadlín, v severovýchodních Čechách voršouf, na západním Opavsku drchta, na Zlínsku a Uherskobrodsku zubno, na jižním Vsetínsku razsochy? Jedná se o držák cepu, lopatu na vátí obilí, plachtu na trávu, udidlo, zadní ramena vozu.
Ani o mladší generaci se nedá říct, že by všeobecně měla vysloveně odmítavý postoj k nářečí. Hodně mladých lidí se za svůj dialekt nestydí a v neoficiální komunikaci jej stále používají. Mnozí dokonce projevují o nářečí takový zájem, že zaznamenávají neobvyklé a zajímavé nářeční výrazy a uveřejňují je na svém blogu nebo své postřehy o nářečí publikují na různých jazykových webech.

Dialektologové zachraňují jazykové dědictví
Co je vlastně nářečí?
Dialekt neboli nářečí můžeme definovat jako územně vymezený útvar národního jazyka se svébytnými znaky ve všech jazykových rovinách, hláskoslovné, tvaroslovné, v oblasti větné skladby a slovní zásoby, omezený na mluvenou neveřejnou a spontánní komunikaci.
Není to tedy pouze „soubor regionálních slov“. Uveďme například některé nářeční odlišnosti tvaroslovné – ve 3. pádu množného čísla husám × husom × husem × husum, v 6. pádu množného čísla klukách × klukoch × klucích; hláskoslovné a výslovnostní – lesík × lesejk × lesék, buchty × bochte, potvora × potfora, svátek × sfátek, guláš × kuláš, pivo × pívo.

Můžete nám prozradit něco o sobě? Jak jste se dostala k oblasti nářečí?
Už od raných školních let byl mým nejoblíbenějším předmětem český jazyk. Později jsem už věděla, že bych se chtěla češtině věnovat profesně, což se mi také podařilo. Po mateřské dovolené jsem získala místo v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český.
Zkoumání různých nářečních jevů je velmi zajímavá práce a bohatství nářečního lexika je skutečně fascinující. Stále objevujete nová, neznámá slova, o nichž jste netušili, že existují, nebo zjišťujete, že slova, která znáte, se jinde užívají i v jiných významech. Třeba když vám na Litomyšlsku řeknou „nečerni“, není to pokyn, abyste přestali barvit něco na černo, ale znamená to „nemrač se“.

A co je dialektologické oddělení a čím se zabývá?
Dialektologické oddělení je jediným akademickým pracovištěm v České republice, které se systematicky zabývá zkoumáním nespisovných útvarů českého národního jazyka; vedle problematiky tradičních teritoriálních dialektů a formování interdialektů zkoumá zvláštnosti běžné mluvy.
Současná bádání se soustřeďují na výzkum nářečního lexika v apelativní i propriální sféře. Dialektologické oddělení už od roku 1952 buduje Archiv lidového jazyka, excerpce z nářečních prací tištěných i rukopisných, a od 60. let 20. století Archiv zvukových záznamů nářečních promluv, nahrávky z terénních výzkumů. Jednoduše se dá se říct, že dialektologové pracují na záchraně a zachování jazykového dědictví pro příští generace.

Které je vaše oblíbené nářečí?
Okouzluje mě například nářečí horského typu, které je charakteristické pro oblast Tišnova, Blanska a Sloupu. Málokdo odhalí, že za tajemným výrazem „ho vuduvudo“, který zní jako šamanské zaklínadlo, se skrývá obyčejné předložkové spojení „u vodovodu“.
V tomto nářečí je totiž středomoravská změna u v o doprovázena opačnou změnou o v u, příznačné je též užití protetického h, takže některým promluvám lze opravdu těžko porozumět: tu mě tam vutravuvalu, cu se mně přihudilu, tak tu puzurojo, habes tu pudržél. My bychom řekli: co mě tam votravovalo, co se mně přihodilo, tak to pozoruju, abys to podržel.

Máte nějaké oblíbené nářeční slovo?
Velmi zajímavá jsou lidová pojmenování rostlin a hmyzu, kterých pro hojně rozšířené druhy existuje překvapivě velké množství.
Například pro blatouch se v různých koutech naší země užívá označení blaťák, babí plesk, májový kvítí, buličí voko, volí oko, mastnej knedlík, maslenka, butrbluma, mazanec, žluťák, kačena, pochcanka a celá řada dalších.
Z hmyzí říše zaslouží pozornost slunéčko sedmitečné, které co do počtu názvů drží prvenství, je jich zaznamenáno přes sto. Za všechny jmenujme alespoň barunka, bedrunka, medrunka, medrunička, verunka, korunka, sedmitečka, pinkalinka, halinka, boubelinka, pámbíčkova kravička, pámbíčkova ovečka.

Vyrůstala jste v Třebíči, je toto místo nářečně něčím zajímavé?
Zajímavé je to, že město tvoří izolovaný ostrůvek ve středomoravském nářečním okolí. Mluva Třebíče se řadí k českomoravské nářeční podskupině, vždy tedy byl rozdíl mezi mluvou lidí z Třebíčska a přímo z Třebíče. Zatímco člověk z vesnice v okolí jel s mókó do mléna a večer si po práci odpočl, v Třebíči jel s moukou do mlejna a večer si vodpočnul nebo vodpočál.

Starší lidé říkají: Ztratil čepico
Jak by se dalo charakterizovat nářečí na Třebíčsku?
Třebíčsko leží na západním okraji jižní středomoravské nářeční podskupiny. Najdeme zde hlavní znaky celé středomoravské nářeční skupiny, stále se jí mezi lidmi říká hanácká, přestože tento starší název byl nahrazen již v 30. letech 20. století, jako je změna ó za ou: sód, za zahradó, dále změna é za ý, za ej a částečně za í: mlén, to néde, vozék.
Na západě v sousedství českomoravské nářeční podskupiny se prosazuje též české ej a ou: hodnej strejc, s černou kočkou. Koncové y se zpravidla mění v e: rybe, hruške; nejzápadnější část regionu y zachovává.
V mluvě starších lidí, zvláště na východě a jihovýchodě okresu, přechází y v e také uvnitř slova: rebe. Dochází ke změně u v o, spíše v koncovkách, méně uvnitř slova: ztratil čepico, při stolo, mocha, mlovit. Je zachováno nepřehlasované a: čepica, na části regionu i jatelina.
Krátí se í: posviceni, peři, krátí se á: žaba, mak. V jižní a jihovýchodní části okresu se objevuje rys znojemského typu – redukce původního i: ťəcho, zedňək.

Projevuje se těsné sousedství s českou nářeční skupinou?
Nářečí na Třebíčsku je přirozeně ovlivněno těsným sousedstvím s českou nářeční skupinou. Směrem k západnímu okraji Třebíčska ubývá středomoravských nářečních znaků, v hojnější míře se objevují české nářeční prvky: již zmíněné ej, ou nebo třeba podoba je/máme (u)vaříno proti moravskému je/máme uvařené.
V mluvě samotné Třebíče se stále udržují některé moravské jevy, avšak repertoár českých nářečních prvků, které jsou tradiční součástí třebíčské mluvy (diftongy ej, ou: dobrej, vozejk, soud, soused aj.), je velmi dynamicky obohacován o jevy nové.
Mezi mladšími mluvčími se prosazují např. formy příčestí minulého s odsunutým -l: čet, nes, typické pro nářečí česká v užším smyslu, nebo tvary 3. osoby množného čísla přítomného času typu volaj, které jsou staršími lidmi mnohdy pociťovány jako cizí.

Zaznamenali jste slova, která jsou specifická pouze pro Třebíčsko?
Na Třebíčsku byly nářečním výzkumem, při sběru materiálu pro Český jazykový atlas, zachyceny některé specifické lexémy, např. stárník, stářník ‚vrstevník‘, sedět na dudku‚ sedět na bobku‘, příhybí ‚nárt‘, babky ‚plody lopuchu‘, relpán ‚modřín‘, kátět ‚kácet‘, dále např. slovesné tvary (v)odpočl si, hádijó (oproti středomoravskému házijó), v Třebíči být stejně starý, sedět na bobku, nárt, babky, modřín a lerpán, kácet, vodpočnul si / vodpočál si, házi / házijou / hážou.
Na internetu jsem kdysi narazila na tvrzení, že slovem typickým pouze pro Třebíč je žlica, to však nemohu potvrdit. Pojmenování pro lžíci s přesmyčkou prvních dvou písmen (na území českých nářečí s variantami žlíce, žlice) se sice v Třebíči užívá, pokrývá však poměrně velký areál, jehož východní hranici tvoří spojnice Mikulov–Brno–Svitavy, severní výběžek zasahuje až k Hradci Králové a na západě sahá až k Táboru a Berounu.
Vlastně lze říci, že tento výraz je jednotný pro celý Kraj Vysočina, ovšem s přesahy za jeho hranice, jehož je Třebíč součástí.

Vysočina není z hlediska nářečí jednotná
Kolik nářečí lze zaznamenat v Kraji Vysočina?
Kraj Vysočina samozřejmě není z nářečního hlediska jednotný. Od severu k jihu protíná kraj českomoravská nářeční podskupina, ze západu zasahují nářečí středočeská a jihočeská, z východu středomoravská. Můžeme také zmínit, že Vysočinou (přibližně pruhem českomoravských nářečí) probíhají hranice česko-moravských lexikálních protikladů, jako jsou například vesnice × dědina, truhlář × stolař, sud × bečka, prkno × deska, lidé z východní a západní části kraje tedy označují tytéž skutečnosti různými slovy.

Je nějaký nářeční výraz typický pro celou Vysočinu?
Nářeční pojmenování užívající se jednotně pouze na území Kraje Vysočina neregistrujeme, nářeční areály vždy někam přesahují nebo část Vysočiny nepokrývají, zkrátka hranice nářečních areálů se neshodují s hranicemi kraje.
Avšak při výzkumech pro Český jazykový atlas byly zaznamenány výrazy, které jsou (byly) typické pro určitou část Vysočiny, například cefna ‚kropicí konev‘ na jihovýchod od Jihlavy a sever od Nového Města na Moravě, kropenka a kropenice s týmž významem na Havlíčkobrodsku, tis ‚modřín‘ mezi Jihlavou a Novým Městem na Moravě, jinovačka ‚jinovatka‘ na Pelhřimovsku.

Co přímo Jihlava, vzhledem k tomu, že se jednalo o německý jazykový ostrov, vyplynulo z toho něco? Je tam víc slov přejatých z němčiny?
Všeobecně uznávaný termín pro německojazyčnou oblast na historickém pomezí Čech a Moravy v okolí dnešního krajského města Jihlava je jihlavský jazykový ostrov. Územní vymezení této oblasti není jednoduché, jedná se o poměrně složitou enklávu národnostní a zároveň geografickou, která se v průběhu staletí několikrát proměnila. S částečnou určitostí lze mluvit o území mezi obcemi Jilemník na severu a Otín u Stonařova na jihu.

Kdy do tohoto území Němci přišli?
Příchod prvních Němců souvisel s takzvanou německou kolonizací, na Jihlavsku konkrétně s objevením několika ložisek stříbra přibližně v polovině 13. století, další příliv Němců nastal po třicetileté válce. Kromě Jihlavy se usazovali poblíž stříbrných dolů v okolí, brzy dosáhli početní převahy nad česky mluvícím obyvatelstvem a postupně vytvořili takzvaný jihlavský jazykový ostrov. Uvádí se, že celkem zde osídlili 79 vesnic.

Sedmisetleté soužití Čechů a Němců bylo ukončeno odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce, i když ne všichni Němci se vystěhovali…
Během této dlouhé doby pochopitelně docházelo k vzájemnému jazykovému působení obou skupin mluvčích. O míře vlivu němčiny na češtinu v této oblasti však nelze uvést přesné informace, vždyť čeština vůbec byla vystavena působení němčiny na celém svém jazykovém území po dlouhá staletí.
Přejímání se týkalo prakticky všech sfér života, lze tedy jen konstatovat, že v češtině máme velké množství germanismů.

Kde nalézt další informace o nářečích?
Kdo se chce o nářečí dovědět víc, ať se podívá do Slovníku nářečí českého jazyka a do Českého jazykového atlasu, kde ho určitě zaujmou přehledné nářeční mapy.

Diskuze k článku