Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

I během kovidové uzávěry zůstává v křížové chodbě Hotelu Gustav Mahler instalována výstava ateliéru Malba a ilustrace Střední uměleckoprůmyslové školy Jihlava – Helenín. O výstavě, a také o náročném období distanční výuky a obecném stavu kulturnosti ve společnosti jsme hovořili s vedoucím ateliéru Petrem Kovářem. 
 

Obsáhlá ateliérová výstava v jihlavském Hotelu GM začala už počátkem října, ale kvůli covidu ji s výjimkou několika prosincových dnů zatím veřejnost nemohla vidět. Jak je pojata?  
Je koncipována jako ateliérová výstava, jaké se snažíme dělat každoročně. Název Přítomné příští odkazuje k potenciálu mladých umělců, ale i jednotlivých obrazů, které se stávají předstupněm těch dalších, budoucích. Snažím se pro výstavy objevit nějaké další prostory. Dlouhodobou spolupráci jsme měli s Oblastní galerií Vysočiny, ale tam nám zůstal k dispozici pouze prostor mázhausu, který má svoje limity. Jedním z možných prostorů se ukázalo být městské vlakové nádraží, kde vznikla skvělá šance vystavovat ve velké industriální hale. To jsme také několikrát využili.

Našli si tam lidé cestu?
Ono je to vždycky problematické, lidé to tam nemají s uměním spojené, přestože je tam legální stěna pro graffiti, a začínal tam i festival Nultá generace. Ale o tom se vlastně můžeme bavit obecně, kdo dnes přijde na výstavu? Oblastní galerie Vysočiny samozřejmě má nějaké svoje návštěvnické stálice, ale jinak je to těžké. Hledal jsem další příležitosti, a jako jedna z nich se naskytl právě Hotel Gustav Mahler, který je svým způsobem krásný tím, že vytváří chodbu kolem někdejší klášterní rajské zahrady. Navíc sousedí přímo s kostelem - představoval jsem si, že tam dojde k nějakému propojení, což se nám nakonec i povedlo.
    
 

Propojení je také v tom, že se společně představují studenti i jejich kantoři… 
I vzhledem k jarní covidové situaci se nedalo moc počítat s tím, že bychom vytvářeli pro výstavu téma. Takže se jedná o aktuální „průřez“ ateliérem. Výběr studentských prací i představení toho, čím se zabývají jejich učitelé. Myslím, že tam dochází k intuitivnímu souznění, které i bez konkrétního tématu udrží celek.

Jaký je celkový směr, kterým ateliér Malba a ilustrace vedete? 
Ateliér naštěstí stále nese podstatný základ, který mu vetkla skvělá malířka, jihlavská rodačka Denisa Krausová. Snažím se ten základ udržet a přirozeně jej rozvíjejí všechny osobnosti, které u nás učí. Já sice malířský ateliér takzvaně vedu, ale přitom se nepovažuji čistě za malíře. Možná se dá říct, že je to takový současný trend, že spíše než o malířích bychom měli hovořit o výtvarných umělcích. Protože mnozí nezůstávají u jednoho média, třeba malby, ale tvoří intermediálně.
Vystudoval jsem konceptuální ateliér na FaVU a v tom duchu asi i funguji dál. Je to jedno z mých - možná kréd, které řeším i v rámci výuky, že umělec by měl vědět nebo aspoň tušit, co chce sdělit, a podle toho pak hledat formu, ve které to snad nejlépe vyzní. Takže prvně „co“, a teprve potom „jak“. 

S tím souvisí i tradiční mýtus, že umělec musí prvně vydřít formu, „naučit se malovat“, a teprve když všechno umí, může si dovolit nějaké vlastní nápady, fantazie a porušování pravidel. Malováním něco vyjadřujeme, to je pohyblivý cíl. A každý se, stejně jako v myšlení nebo řeči, vyjadřuje podle svých možností. Těžko si představit, že bychom pro vyslovení myšlenky čekali, až budou naše logické úsudky perfektní a rétorika dokonalá. Mezi tím bychom nejspíš zapomněli myslet. Takže všechno běží přirozeně paralelně, ale předpokládejme, že ambice vyjádřit se umělce postupně vede ke zdokonalování těchto nedokonalých možností. Jsou to ty zkušenosti ze zápasu „jak“ vyjádřit „co“.
S touto otevřeností se snažíme přistupovat i k práci ateliéru. Pokud student uvažuje nad tématem smysluplně, neženeme ho rákoskou zpět do ohrádky „malba“.

Vy sám máte na výstavě dva obrazy s motivem starých uniforem. O co jde? 
Jsou to obrazy z cyklu, v němž jsem se věnoval propojení rodinných vztahů s věcmi a celkově místem, odkud pocházím. Zobrazují uniformu, kterou nosil můj pradědeček - legionář. Mně ta uniforma zůstala, je už prožraná od myší, ale využil jsem ji jako motiv. Pradědeček vystavěl ve třicátých letech patro a velkou půdu na našem domě. Obrazy jsou namalované prachem, který se na té půdě nastřádal.

Více v tištěném vydání JL s datem 26. 1. 

Diskuze k článku