Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlavský „divák obecný“ to jméno velmi dobře zná. Ve zdejších amatérských či poloprofesionálních divadelních vodách už bylo v premiérách uvedeno několik inscenací her dramatika Martina Koláře. Snad všechny si navíc osobně zrežíroval, a snad ve všech si taky zahrál.

Novinkou ale bude Kolářovo jméno pro řadu tradičních diváků Horáckého divadla. Někteří do Jihlavy přijíždějí z okolí, cíleně právě jen do hlediště zdejší profi scény. Jiní zase další možnosti divadelního vyžití v krajském městě nevyhledávají, anebo zajdou maximálně na televizně známá herecká jména v dovážených „zájezdovkách“. 

Zařazením komedie Zahrádky, kterou uvedlo v premiéře 11. května, teď HDJ seznamuje se jménem Martina Koláře (* 1972) celou svoji širokou divadelní obec. Výsostně současný dramatik je přitom dokonalou volbou pro finále sezóny, v níž se první jihlavská scéna tematicky zamýšlela nad uplynulým stoletím naší republiky.

Vzala to doslova od úvah nad fenoménem svatého Václava, až po nejpalčivější vztahové problémy dneška. A právě to je silná Kolářova parketa. V tomto konkrétním případě sleduje tři manželské páry, které se vedle sebe nastěhují do řadových rodinných domků.

Na jedné straně je tu zabejčený odpůrce čehokoli nového, uzavřený jakékoli nové informaci, demagogicky a nostalgicky bažící po návratu „starých dobrých pořádků“. Jen zlehka je korigován a krocen svou manželkou, která sice ví, ale…

Vedle nich tu máme usedlé „středňáky“, kteří by rádi klidně pluli svými životy a dodržovali pravidla. Zároveň ale ctí svobodu a neváhají pro ni „jít do akce“, když je toho třeba. A nakonec mladý páreček, jehož jediným ideálem je klouzat po povrchu života, dělat si své byznýsky, být „v poho“ a nezajímat se vlastně vůbec o nic.

V úvaze nad nejnovější inscenací Zahrádky by se dalo rychle a snadno skončit. Prostě jen učinit upřímný hlubokosklon před autorem další skvěle napsané hry, a stejnou poklonu vyseknout za přehled a odvahu uměleckému vedení divadla, jmenovitě pak dramaturgyni Barboře Jandové.

Když už budeme v úklonu, mohli bychom tam ještě posetrvat v úctě před všemi herci bez výjimky, kteří se objeví na scéně. Jistě se neurazí, pokud ještě navíc smekneme klobouk před výkonem Petra Soumara v roli Vladina Kubáta, nejzásadnější figury celého kousku.

Dobře udělaný

Odbýt Zahrádky v HDJ pouze jednoduchým „dobře udělaný“, by ale byla přece jen škoda. Inscenace je totiž zajímavá hned z několika úhlů pohledu.

Nutno předeslat, že Zahrádky jsou žánrově velmi typickým produktem Kolářovy tvorby a stylu – satirická komedie ze současnosti, vztahové drama, lehounce opepřeno jemným nádechem absurdity.

Divákům jde hra až do kuchyně, protože mnohé je doslova odpozorováno od reálného života, zhuštěno do koncentrovaného tvaru a vymrštěno do lidí s takovou intenzitou, že se jim smích, mrazení i děs z nás samých slévá do jediného silného a propleteného vjemu, který si budou postupně analyzovat a rozplétat ještě dlouho po „oponě“.

Inscenace v HDJ tedy v první řadě odpovídá na otázku, zda bude typický Kolářův text fungovat v profesionálním režijním a hereckém uchopení, s technickými možnostmi a s publikem repertoárového divadla. Pozitivní reakce diváků, řada potlesků na otevřené scéně i nadšená atmosféra děkovačky po premiéře hovoří za vše.

Aby něco neuteklo

Režie kusu se ujal umělecký šéf HDJ Michal Skočovský. Hře se svým tvůrčím týmem vtiskl originální specifickou atmosféru, ale zároveň se mu do značné míry podařilo zachovat autenticitu známou z dosavadních realizací Kolářových her.

V některých případech to možná ani nebyl záměr. Pro fajnšmekry je takovým momentem (odkazem) třeba použití plochých obličejových masek, typického prvku z kabaretů Mimochodník, režírovaných v minulosti M. Kolářem. 

Oproti tomu nezvykle působí k autorovu textu popisné, realistické pojetí scény. Je ale důkazem toho, že text funguje i ve velmi odlišné výtvarné kulise, než na jakou jsme navyklí.  

Po čase jsme v hledišti HDJ účastníky intenzivního divadelního zážitku, při němž má člověk oči zapíchnuté do jeviště, aby mu něco neuteklo. V nabitém dění vadí každé zakašlání v hledišti, protože přece zrovna mohl zaznít další nápaditý fór.

Na druhou stranu by se dalo „hledat mouchy“. Například zahrádkářská radost v úvodní němé scéně je čirá, zábavná a sdělná, ale umění včas opustit hezký nápad je někdy na divadle taky důležité.

Zásadnější by ovšem byla polemika nad výběrem některých hudebních skladeb. S tím souvisí i nejpodivnější režijní moment inscenace, totiž žánrový úkrok do zcela otevřené parodie se zapalovači v jedné z nočních scén. Tahle „sranda na druhou“ je tu nadbytečná. Nedává smysl, jde proti humoru i logice situace a textu.

Kubátové v nás

Možná i pojetí finále může být zdrojem polemik, nicméně závěrečná metafora naší lidské nepoučitelnosti a zacyklenosti je silná, funguje a nenechá (doufejme) leckoho v klidu.   

Právě tady se ale po zhlédnutí Zahrádek nabízí ta nejpalčivější otázka. V inscenaci se hraje o lidské schopnosti (či spíše neschopnosti) tolerance, vzájemného respektu a soužití. Ještě více ale o potřebě přemýšlet, nebýt demagogem, neopakovat v pýše bezmyšlenkovitě kdejakou blbost, kterou slyšíme nebo čteme, zůstávat slušný, vyhnout se agresi.    

K možnosti, že se případní „protihavlovští Kubátové ze zásady“ po zhlédnutí Zahrádek poznají a trochu zamyslí, zůstává autor těchto řádků spíše skeptický. Na druhou stranu je ale nejtypičtějším aspektem dramatické tvorby M. Koláře právě schopnost vyvolat v divákovi silnou sebereflexi a ztotožnění s postavami.

A Zahrádky v nastudování Horáckého divadla a M. Skočovského v tomhle nejsou jiné. Jsou očistným momentem, který v rozdělené občanské společnosti na okamžik vyvolává naději, že dobrá a silná kultura snad opravdu může ještě leccos zachránit. Když už to naši politici (absolutně napříč politickým spektrem) tak totálně zmastili.  

Diskuze k článku