Kristýna Langová
region
tel.:+420 567 578 037
mobil:+420 722 617 860
region@jihlavske-listy.cz

Úsměv na tváři a veselé oči. Tyto dva „znaky“ vás okamžitě zaujmou v prvních vteřinách setkání se zvoníkem Radkem Mutlem. Srdečně nás vítá vedle kostela svaté Markéty ve Zhoři nedaleko Polné a zve nás do zvonice, kde se nachází dvě zřejmě nejstarší zhořské památky – zvony.

Postupně spolu šplháme po kamenných a následně i dřevěných schodech vzhůru. Po zdolání desítek schodů konečně spatřujeme zvony. „Zvony jsou pokládány za jedny z nejstarších v celé republice,“ začíná vyprávět historii památky.

Na obecní klenot je náležitě hrdý. „Menší zvon se nazývá Markéta a pochází z roku 1400,“ pokračuje. „Ten větší se datuje do roku 1515,“ doplňuje. V pramenech dohledal, že ani jeden zvon neměl ve Zhoři skončit.

„Oba měly být dopraveny do Rudy, nedaleko Velkého Meziříčí,“ líčí události před staletími. Důvodem, proč nakonec „klenoty“ skončily v obci, bylo, že přepravci zvonů byli negramotní. „Názvy obcí nepřevzali dobře, a díky tomu se na ně můžeme dívat tady,“ říká láskyplně.

Zhořské památky nebyly velmi dlouho opravovány. „Zvony by určitě potřebovaly drobný zásah, ale zatím drží, tak na ně raději nebudeme sahat,“ glosuje Mutl.
Povolání zvoníka není v dnešní době nic obvyklého. Navíc nám moderní technologie mnohdy dovolují zvony nastavit tak, aby jejich bimbání ovládala automatika. Něco takového však ve Zhoři nehrozí.

„Kdybychom tu zavedli automatické zvonění, hrozilo by, že se zvony rozbijí,“ míní pan Radek. Rozbití zvonů je jistě věc, kterou by žádný Zhořan nikdy nedopustil.
„Zvonění je dnes služba lidem, a částečně i poslání,“ myslí si Mutl a dodává, že lidí, kteří by chtěli být zvoníky, je dnes už pomálu. „Ale já zvoním rád,“ dodává vzápětí.

Zhořského občana přivedla poprvé do kostela babička z Nadějova, která pravidelně navštěvovala bohoslužby. Následně, jako 15letý klučina, chodil do kostela i s partou kluků. „Ne že bychom byli tak vzorní. Určitě jsme se dopouštěli i nějakých lotrovin,“ žertuje zvoník.

Na pozici obecního zvoníka působí už sedm let. Tehdy službu převzal po Josefu Koumarovi, který, jakožto starší muž, už činnost nezvládal. „Zvonění předal mně, a ještě jednomu kolegovi ze Stáje,“ doplňuje. Oba zvoníci se ve zhořském kostele střídají, a snaží se tak za sebe zaskakovat. Do zvonění se pan Radek, podle svých slov, vůbec nehrnul.
Než začal ve Zhoři tahat za lana a rozeznívat po celé obci zhořské poklady, nikdy předtím žádné zkušenosti se zvoněním neměl. Rozhýbat několikasetkilové zvony není jistě snadné.

Učit se ale nějaký grif, jak správně tahat za provazy, nemusel. Zaučoval jej bývalý zvoník Josef Koumar, tak už prý techniku od něj pouze odkoukal. „Nebylo to tak, že bych přišel z práce a šel si zkusit zazvonit. To by lidé koukali,“ vtipkuje pan Radek.

Když Mutl tahá za lana, zvony během bimbání vydávají hlasité zvuky. V tu chvíli stojí zvoník jen pár desítek centimetrů od nich. Nabízí se tedy otázka, jak přesně chrání své uši?

„Používám bílá sluchátka. Jsou hodně podobná těm, co měl Otík z filmu Vesničko má, středisková,“ vysvětluje opět s úsměvem na tváři, a ukazuje na sluchátka zavěšená na zdi vedle malého okénka. Sluchátka tu ve zvonici sloužila už za působení Josefa Koumara.
Zhořští zvoníci nechávají rozeznít zvony každou neděli před mší, dále pak během pohřbů, při umíráčku, či na svatby. Pan Radek si ještě vybavuje, že se zvonilo, když zemřel prezident Havel, nebo když byl zvolen papež.

„Odbíjení se nepočítá. Člověk se u toho pomodlí, a až si odříká Zdrávas a Otčenáš, přestane zvonit,“ odpovídá na dotaz, zda existuje nějaké pravidlo, které by určovalo délku zvonění.

Kostel svaté Markéty je oblíbeným místem například během akce Noc kostelů. Návštěvníci si tu mohli prohlédnout interiéry kostela a zvony, které k němu neodmyslitelně patří. „Většinou byli návštěvníci překvapení, a zároveň nadšení z historie zvonů,“ pyšní se Zhořan.

Kromě toho, že se Mutl stará o správný chod zvonů, působí i v místním ochotnickém spolku Včelinec. Ten čeká po několikatýdenních prázdninách už tuto neděli vystoupení. „11. března hrajeme v Přísece, a v sobotu 17. března v Polné,“ avizuje, a my pomalu scházíme po desítkách schodů.

Během sestupu se nám pan Radek přiznává, že se do Zhoře přiženil. I tak mu ale historie malé vísky učarovala. Líčí nám, že první zmínka o obci pochází ze 14. století, a mezi zhořské klenoty, kromě zvonů, jistě patří i Potočkův betlém.

„Jesle vytvořil vyučený truhlář Václav Potočka,“ začíná objasňovat, oč se vlastně jedná. „Jenže mu zesnul bratr, a tak po něm převzal hospodářství, a truhlářské řemeslo si nechal jen jako koníček, kterému se věnoval až do své smrti v roce 1963,“ doplňuje.

Každé Vánoce si prý Potočka ve velké světnici postavil pohyblivý betlém. „Ručně točil klikou, a zástup dřevěných postav se pohyboval na pásu,“ přibližuje Mutl. Potočkův betlém byl objeven až po jeho smrti.

„V roce 1981 ho darovala vdova zhořskému kostelu, a odtud byl v roce 1992 přesunut do polenského muzea,“ dopověděl příběh betlému, a to už jsme došli před kostel. Pak už se s námi pan Radek loučí, a opět s úsměvem na tváři.

Diskuze k článku