Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

V roce 1987 byla jihlavskému lékaři Miloši Holubovi, tehdy medikovi, povolena prázdninová praxe na chirurgickém oddělení univerzity v italském Palermu. Dlouhých 30 let byly jeho zápisky a postřehy z cesty uloženy v šuplíku. Nyní, v nakladatelství Akcent, vyšly pod názvem Most do Palerma.

„Tehdy to vydat nešlo,“ reaguje Holub na dotaz, proč k vydání dochází až po tak dlouhé době. Pak přišel Listopad 89, a na text se „pozapomnělo“. Objevil ho až letos. „S odstupem času jsem si ho přečetl a rozhodl se jej vydat,“ vysvětluje.

Tehdejší návštěva kapitalistické ciziny byla pro medika doslova výletem z vězení. Jeho pohled turisty ze socialistické země, kde se ve výlohách obchodů skvěly nápisy jako „ČSSR - pevná hráz socialismu“, bude pochopitelný především lidem, kteří tu dobu zažili. Avšak i mladší čtenáři mohou díky desítkám neotřelých postřehů putovat po místech, která se medikovi nesmazatelně vryla do paměti.

Holubův text je překvapivě kultivovaný, vtipný, čistý a s postřehy a pohledy, které bychom od „amatérského“ psaní neočekávali. Jenže Miloš Holub není autor jednoho rukopisu.

Na studiích psal povídky, písničky, poezii, scénáře. Jako osmnáctiletému mu vyšla povídka v antologii nejlepších českých sci-fi povídek Návrat na planetu Zemi. A šest jeho povídek bylo odvysíláno ve formě rozhlasových her, v nichž hrál i tehdy pro Prahu nepříliš známý herec Miroslav Donutil.

Jak Holub přiznává, psát ho velmi láká, po studiích však „vyhrála medicína“.
S pracovním vytížením (je zástupcem primáře kardiologického oddělení), nočními službami, rodinou, dětmi… není možné psaní skloubit.
Letos vydaný cestopis vnímá jako splacení určitého dluhu. Dřívější dobu je podle něho správné připomínat.

„Dnes se člověk může v pondělí rozhodnout, a strávit víkend v Římě. My bychom tehdy dali rok života za to, abychom se podívali třeba na den do Vídně,“ naráží na dobu za železnou oponou.

______________________________

Ukázka z knihy Most do Palerma

Zdálo se, že mladík každou chvíli zavře dveře.
„Jdu jedenáct kilometrů noční Bolognou. Vlak mi přijel o půl desáté - dřív jsem to opravdu stihnout nemohl,“ pokouším se mu to vysvětlit.
Hledí na mě vyděšeně: „To jste šel pěšky?“
„No a jak jinak, když vám tu autobusy večer nejezdí?“ vypadlo ze mě zcela upřímně.
„No přece taxíkem,“ byl neméně upřímný - a z hlasu bylo znát, že mě považuje za idiota.
„Taxíkem?“ teď jsem hleděl vyděšeně pro změnu já. „Taxíkem...“ a rozesmál jsem se.
„Člověče, odkud vy jste?!“
„Z Československa.“
Hoch dvakrát polkl a zmizel uvnitř domu. Do půl minuty byl zpátky s právě probuzeným zavalitým čtyřicátníkem a přeskakujícím hlasem mu úžasným fofrem něco líčil. Tlouštík na mě upřel své omámené oči: „Vy jste vážně z Československa?“
„Jsem.“ Nic horšího, než že mě vyhodí - k čemuž se stejně hotovili od prvopočátku - mě tady potkat nemůže.
Muž vydal zvuk ne nepodobný koňskému zaržání a bouřlivě se rozesmál. Poté mě hýkaje zval dál a proceduru přidělování pokoje neustále prokládal bujarými výkřiky „Cechoslovakia!“ „Amigo!“ „Miracolo!“
Když jsem měl klíč pevně v hrsti a pomalu kráčel nahoru do jakéhosi studentského mramorového apartmá, zaslechl jsem, jak tlouštík protáčí telefon.
Zůstal jsem na chvilku stát - přece jen jsem znejistěl.
Nicméně byl jsem svědkem toho, jak ten dobrý muž vytáhl z postele svého kolegu, studentského hoteliéra téže třídy z Ferrary - a v rámci dlouhodobého soupeření oznámil vítězství. Počtem bodů teď jednoznačně vede - a teď mi dovolte citovat: „Žádnej blbej Island, žádnej Cejlon, kam se hrabeš s tím svým Eskymákem - já tady mám Čechoslováka!“

Diskuze k článku