David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Psala se sobota, 10. června letošního roku. Motorkář Luboš Janovský (24) z Třeště jel toho dne okolo šesté večer na motorce. Mířil na nedalekou čerpací stanici.

Když projížděl městem ulicí Dr. Richtra, rozhodl se přes plnou čáru v nepřehledném úseku předjet linkový autobus. Jenže když při zakázaném manévru vyjel do protisměru, čelně se střetl s protijedoucí octávkou.

Náraz byl tak silný, že ho auto odmrštilo na bok autobusu. Na místě zůstali čtyři ranění z osobního auta a motorkář v kritickém stavu bez levé dolní končetiny.

Právě v tu chvíli projížděla okolo Radka Špringerová, zdravotní sestra z jihlavské nemocnice. „Jela jsem z práce, když jsem dorazila asi jako třetí na místo nehody. Hned jsem běžela pomoci. Vypadalo to velmi vážně, na zemi ležel motorkář bez celé nohy, která byla o pět metrů dál. Silně krvácel,“ popisuje dramatickou situaci.

Mezitím u nehody zastavil i další řidič, shodou okolností také zdravotník, lékař Vít Kaňkovský: „Byl jsem na cestě pro dceru do Jezdovic, když auta přede mnou zastavovala. Uviděl jsem zraněného motorkáře, měl utrženou dolní končetinu. Ačkoliv jsem u řady dopravních nehod zasahoval, s holýma rukama jsem se u takto těžkého úrazu ocitl vůbec poprvé,“ líčí doktor, který společně se Špringerovou převzal v úterý na policii v Jihlavě ocenění Gentleman silnic.

„Ostatní s mužem komunikovali, aby neupadl do bezvědomí, sháněli další lékárničky a ručníky. Já jsem mu stlačil uprostřed břicha tepnu, křičel bolestí, ale byl to jediný způsob, aby nevykrvácel. Minuty se zdály strašně dlouhé,“ vzpomíná Vít Kaňkovský.

Pro motorkáře poslali dispečeři vrtulník, ten ale neměl kde přistát. Nakonec se snesl do vysoké trávy nedaleko čerpací stanice.  Špringerová zůstávala s Janovským po celou dobu, dokud s ním záchranáři nevzlétli: „Pomáhala jsem ho ještě napojit na infuze a zaintubovat. I když jsem se na to dívala jako profesionál, byl to pro mě nesmírně emotivní zážitek.“

Zbytečně riskujícího motorkáře se podařilo hlavně díky pohotovému zásahu obou hrdinů zachránit. „Největším oceněním pro mě zůstává, že to přežil, a jak se s tím on sám popral,“ říká skromně Špringerová a Kaňkovský k tomu dodává: „V noci jsem z toho ale nespal, znám jeho rodiče. Musím přiznat, že když jsme Luboše pomáhali naložit do vrtulníku, nevěřil jsem, že přežije. Když jsem se dozvěděl, že žije, měl jsem obrovskou radost. Dokázal, že to je bojovník,“ uzavřel Kaňkovský.

Co cítíte k lidem, kteří vám bezprostředně po nehodě zachránili život? 

V první řadě jim za to chci poděkovat. Za celou rodinu. Myslím, že se to ani nedá vyjádřit slovy. Kdybych tam neměl takové profíky, tak by asi bylo vyřízeno, ale jsem strašně rád, že žiju.

Jak dlouhá byla cesta k návratu zpět k vaší rodině?

Byla dlouhá. Celkem jsem si vytrpěl dost, ale dnes už si troufám říct, že už jsem vyhrál. Nad vším. Člověk se s tím prostě musí srovnat. Nevím, co k tomu dál říct, protože je to pro mě těžké celkově si na to vzpomenout.
Vidíte, že se úplně klepu. Znovu ale chci říct, že moc děkuji zachráncům mého života. Myslím, že to nebudu moct do konce života vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Není pro ně největší poděkování ten fakt, že jste se v rámci možností dokázal začlenit zpátky do normálního života?

Asi ano. Myslím, že jsou rádi, když vidí, že se člověk snaží, že to nevzdá.

Byla hnacím motorem k uzdravení se i vaše malá dcerka?

Máte pravdu, mám dceru. Teď je jí půl roku. Narodila se před nehodou. I to byl asi nějaký zásah osudu. Jsem rád, že tady můžu být a vychovávat ji. Myslím si, že si to zaslouží. Chtěl jsem být doma s rodinou co nejdříve. Nikdy se nevzdávám, a to mi dost pomohlo.

Po nehodě jste zůstal po celou dobu při vědomí, věděl jste, že je to důležité? 
Vzpomněl jsem si na základy první pomoci, že je dobře, když je člověk co nejdéle při vědomí. Proto jsem se snažil neusínat.

Co vlastně toho 10. června večer vaší nehodě na motorce předcházelo?

Jel jsem za autobusem do mírného kopečka, podřadil jsem a vykoukl, jestli ho můžu předjet. Zdálo se, že je všechno v pořádku, tak jsem vyrazil. Jenže najednou tam bylo auto.

Nikdy jsem nejezdil nijak rychle. Tehdy jsem neměl ani důvod předjíždět, protože jsem jel na nedalekou čerpací stanici. Bylo to blbé rozhodnutí v blbou chvíli.

Jak bude probíhat dál vaše rekonvalescence?

Ještě musím podstoupit jednu operaci. Potom si pojedu do Uherského Hradiště pro novou protetickou nohu. Pak už budu muset jenom cvičit a cvičit. Chci se vrátit zpátky i jako kuchař, protože mi to moc chybí.

Diskuze k článku