Kristýna Langová
region
tel.:+420 567 578 037
mobil:+420 722 617 860
region@jihlavske-listy.cz

Vášnivý motorkář Jaroslav Zach mě přivítal vřele a s úsměvem. Kam jinam mě mohl pozvat, než na své nejoblíbenější místo, tedy do garáže. Ukazuje jednu motorku, hned druhou, a pak další a další. Když hovoří o svých „láskách“, skoro by se rozplynul.

Jednou z předností, která je patrná hned na první pohled, je, že Jaroslav neumí mluvit v jednotném čísle. Vše vypráví pouze v množném čísle, a ani na okamžik nezapomíná, že nikdy necestuje sám.

Každý rok vyráží společně se svými přáteli na starých motorkách po Evropě. S kamarády projeli nejen Českou republiku, ale i Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo a další. „Letos jsme vyrazili z Čech na cestu dlouhou dva tisíce kilometrů: do Rakouska, Itálie, Švýcarska, a zpět přes Rakousko, Itálii a Německo,“ vzpomíná.

Při cestování se člověk vždy setká se spoustou lidí. Nejinak tomu bylo i tentokrát. „Hned v rakouském kempu jsme narazili na Pražáky s Goldwingi,“ říká a zasněně pokračuje. „Borci nemohli vstřebat náš plán cesty. Oni na parnících, a my jen na fechtlech. Při slivovici se piloval k dokonalosti plán naší cesty. Bylo to, jako bychom byli všichni jedna parta,“ doplnil.

Dále vypráví, jak se seznámili se Slováky, kteří žijí v italském Meranu a provozují zde restauraci. „Úžasně nás přijali a načepovali výborné pivo,“ vybavuje si Jaroslav. „Měli velkou radost, že si mohou popovídat s Čechy. Poté nás nasměrovali k hradnímu sídlu horolezecké veličiny Reinholda Messnera, kde jsme překonali v patnácti minutách bezmála 400 metrů výškový rozdíl. Kdo nezažil, neuvěří, co se z Jawičky dá dostat,“ rozpomíná.

Jaroslav vypráví o krásách Dolomit. O panenské přírodě, o vrcholech, na které nebylo jednoduché se s pionýry dostat. Mnohdy brzo ráno se zařadila jednička a v poledne na vrcholu neutrál. Zadření motoru bylo v sázce každou minutu. Sám měl zkušenost, kdy se motor, i krev v žilách, zastavily. Tato situace nikoho z party nemůže rozhodit, každý veze brašnu s náhradními díly.

Do cesty se motorkářům postavilo bezpočet vrcholů, podle Jaroslava ty menší, pod výškou dvou tisíc metrů, projížděli už skoro bez povšimnutí. Nejvyšší vrcholy zdolávali v Itálii, například Falzarego (2117 m. n. m), Stelvio (2760 m. n. m.), Berninapass (2328 m. n. m.), Bormio Foscagnopass (2291 m. n. m.), Timmelsjoch (2474 m. n. m.) a ve Švýcarsku St. Moritz (1843 m. n. m.).

Jak už to na cestách chodí, není jen slunných dní, ale musí se překousnout i nepřízeň počasí. Déšť a provazy vody při čtyřech stupních. Jak říká Jaroslav, na horská passa se dá jet i autem, ale jen v tomto příkoří si užijete tu euforii z pokoření hor.

V tu chvíli se láme chleba, kdy se můžete opřít o přátele. Dělíte se o střechu, jídlo a vše, co je v batozích. V partě není hlavních rolí. „Pepíno, zkušený kamioňák, nás vede, Martin dodá znalost kempu a Libor se postará o dobrou náladu. Parťáci jak se patří,“ konstatuje Jaroslav.

„Jeden večer jsme propadali zoufalství. V celodenním dešti naši bezvýchodnou situaci vyřešil právě Libor. Pravil památnou větu: „Tady zhyneme!“, a zmizel v bouřce. Po chvíli nám ukazuje azyl,“ usmívá se potutelně při vyprávění Jaroslav a doplňuje. „Jako řešení našeho problému se ukázalo být separační hnízdo,“ přibližuje s tím, že to bylo velké stavení, pod které se vešli čtyři jezdci, motorky i kontejnery.

Dalibor se letošního turnusu skoro nezúčastnil. Na poslední chvíli si ale vytvořil vlastní vynález, díky kterému nakonec mohl vyjet. „Libor měl nemocné zápěstí, a tak mu manipulace při přidávání plynu dělala značné problémy,“ vysvětluje Jaroslav situaci. „Vytvořil si na rukojeti páčku, díky které přidával plyn za pomoci celé ruky,“ doplnil Jaroslav s tím, že je rád, že se Daliborovi podařilo situaci vyřešit a mohl s ostatními projet kus Evropy.

A co si s sebou sbalit na skoro dvoutisícovou cestu? „Prioritou jsou náhradní díly pro vašeho pionýra, protože jste na něj odkázáni. Ten vás odveze domů,“ zdůrazňuje Jaroslav. „Celkem vesměs vozíme jednu brašnu se součástkami do motorky a oblečení v souhrnu asi 30 kilo,“ upřesňuje.

Podle něj si člověk nemůže sbalit moc oděvů. „Bereme si minimum. Z oblečení si vezeme něco na teplo, zimu, a do deště,“ podotýká s tím, že do deště se jim osvědčila pláštěnka „JPéčko“ z vojenského sortimentu.

První jízdu podnikli motorističtí nadšenci v roce 2012, kdy nejprve projeli Čechy, další rok Moravu, následně Slovensko, pak Rakousko (Großglockner), Itálii (Venezia), Polsko, Německo (Peenemünde), dojeli až k hranicím Ruska, a teď projeli Dolomity. Existuje něco, co je může ještě po tolika zážitcích zaskočit?

„Stále mě nejvíce překvapuje přístup cizinců a čisté prostředí. Ale především jsou v Itálii krásné hory. Úžasná příroda mě prostě fascinuje,“ hovoří zasněně Jaroslav a v dalším okamžiku si vybavuje vzpomínku na bouřku. „Když jsme byli nad dvoutisícovým vrcholem Itálie, a dva místní se užasle dávali s námi do hovoru. Nemohli uvěřit, co vidí v té slotě tak vysoko – mopedy s Čechy v sedle. Fotečka do alba nemohla chybět, a jeli jsme dál při teplotě kousek nad bodem mrazu. To bylo úžasné,“ vybavuje si.

Parta motorkářů plánuje už na příští rok další výlet, kdy se chystají opět na týdenní jízdu, tentokráte do Rumunska. Budou však muset vyřešit hranici tří tisíc kilometrů, protože se tím dostávají k mezím svých motorek. Tak snad se jim i nadále bude dařit.

Diskuze k článku