Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Téměř polovinu svého života se zajímá o Romy. Studoval dokonce romistiku na vysoké škole. Osmatřicetiletý Daniel Škarka pochází ze Žďáru nad Sázavou, ale od druhé poloviny 90. let žije v Jihlavě.

Již na první pohled působí vysoký muž s dlouhými černými vlasy velice skromným dojmem. Je sportovně založený a rád jezdí na kole. Když se ho zeptáte na romskou tematiku, setkáte se doslova s chodící encyklopedií. Romsky se dokonce i domluví.

V Jihlavě studoval Vyšší odbornou školu sociální. Od roku 1997 pak začal pracovat s Romy v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Erko, který spadá pod Oblastní charitu v Jihlavě. Zde se, mimo jiné, podílel na tvorbě proromského periodika.

Romská kultura ho oslovila natolik, že se ji rozhodl jít studovat na Univerzitu Pardubice, a poté na Univerzitu Karlovu do Prahy. 

„Po odchodu z charity jsem šel studovat antropologii se zaměřením na romistiku, a poté romistiku,“ začíná své vyprávění Škarka.

Během svých pražských studií založil na konci roku 2005 spolu s kolegy občanské sdružení Tosara.

Přes toto občanské sdružení pak studenti získávali peníze, aby o prázdninách mohli jet vždy na jeden měsíc do romské osady na východním Slovensku. V nich pak pracovali jako dobrovolníci s romskými dětmi a mládeží.    

„Jezdili jsme s Tosarou do vesnice Červenica, která se nachází na Prešovsku. Nebyla to samostatná romská osada, ale romská ulice v rámci vesnice, jejíž byla součástí,“ popisuje Škarka.

Životní úroveň Romů v Červenici popisuje jako srovnatelnou s Neromy oproti jiným lokalitám na Slovensku. Podle Škarky byla v této ulici úroveň péče o děti ze strany Romů srovnatelná s Neromy.

Rok s Člověkem v tísni v Roškovcích

Detailní možnost poznat život v romské osadě se mu naskytla až později. Tehdy dostal nabídku jít pracovat na rok do romské osady Roškovce, která se nachází v okrese Medzilaborce.

Působil tam jako dobrovolník pod neziskovkou Člověk v tísni - Slovensko. V osadě tehdy žilo 350 Romů. Říká, že se jednalo o romskou osadu lepšího typu, která byla mezi Romy vnímána jako dobrá adresa.

„Pracoval jsem v klubu pro děti a mládež, mimoškolní vzdělávání. Později jsem se stal vedoucím tohoto nízkoprahového zařízení, s tím, že jsme měli za úkol je transformovat na komunitní centrum,“ doplňuje Škarka.

Zatímco nízkoprahová zařízení má na starosti pouze děti a mládež, komunitní centrum má působnost širší. Zabývá se také rodiči, kariérním vzděláváním, i sociálním poradenstvím a komunitními aktivitami.   

Zde se setkal s mnoha negativními jevy, které provázejí život v chudých lokalitách, jako například nezaměstnanost, alkoholismus nebo agresivita lidí.

Daniel Škarka s místními osobně moc problémů neměl. Hodně mu pomohla základní znalost romštiny.

„Přijali mne docela dobře, byli zvyklí, že v tomto zařízení působí Nerom s chápajícím myšlením. Velkou výhodou je, když člověk ovládá romský jazyk, řekne pár slov, tak to vždycky dobře zapůsobí,“ dokládá Škarka.

Díky svému studiu romistiky místním již od počátku rozuměl. Sám na obyvatele hovořil „československy“, aby je nutil komunikovat také ve slovenštině.

Při vedení centra zažil také konfliktní situace, protože musel činit některá nepříjemná rozhodnutí.  

„Byl jsem u Romů i Neromů první na ráně vždycky, když měl někdo  pocit, že se děje nějaká nespravedlnost. Občas se někdo opil a byl agresivní. Fyzické útoky tam hrozily také, naštěstí tím, že mě tam znali, mi ostatní poskytovali před agresorem ochranu. Pokud byl někdo agresivní, tak ho zpacifikovali,“ popisuje Škarka.

Připouští, že Neromům, které v osadě neznají, může hrozit nebezpečí. Říká, že v určité době se do osad nedoporučuje chodit vůbec.

V chudších romských osadách to jsou první čtyři dny od doby, kdy lidé berou sociální dávky. V této době se totiž někteří silně oddávají alkoholu, a někteří z nich bývají agresivní.     

Problém je „šedá zóna“

Pouze jeden nebo dva lidé z přibližně 150 osob v produktivním věku mělo během pobytu Daniela Škarky v Roškovcích celoroční zaměstnání.

Uvádí, že většina lidí nějakou práci měla. Ta byla buď sezónní -  v lesích, nebo na stavbách. Další pak pracovali nárazově, v tzv. „šedé zóně“, kdy byli najímáni jako levná pracovní síla, bez smlouvy.

Peníze jim zaměstnavatelé vypláceli na ruku. Stávalo se také, že někteří nedostali zaplaceno vůbec.

Na východním Slovensku si Romové uchovali některé své tradiční zvyky. Ačkoliv jsou náboženským vyznáním křesťané, udrželi si některé zvyklosti z doby, kdy vyznávali předkřesťanská náboženství. Ty se týkají například vnímání barev, rodiny, a nebo respektu k zesnulým.

„Některé rodiny věří, že člověk, pokud se k němu nezachováte správně v rámci pohřbu, vás může chodit strašit,“ vysvětluje Škarka.

O romštině říká, že je jazykem indoevropského původu. Podobá se indickým jazykům. Po staletí, kdy Romové kočovali po Asii a Evropě, se do jejich jazyka promítaly vlivy také z jiných jazyků. Například z rumunštiny, řečtiny nebo perštiny.

Integrace Romů do většinové populace? Možná za dvě generace

Jeden z hlavních důvodů špatné integrace Romů do většinové společnosti Škarka vidí v minulém režimu. Ten sice Romům zajistil práci, avšak nedokázal jim zajistit potřebné vzdělání. Navíc byly jakékoliv společenské problémy považovány za tabu.

Po Sametové revoluci, podle Škarky, přestala fungovat pro Romy role režimu, která jim zabezpečovala práci a výdělek. Tvrdí, že jelikož Romové neměli a nemají členy rodin nebo známé na úřadech nebo jiných důležitých institucích, bylo pro ně těžší obstát v konkurenčním boji na trhu práce. Aby byli úspěšnější, chyběly jim potřebné znalosti, informace i kontakty.

Přesto Škarka věří, že se nakonec Romy podaří integrovat do většinové populace. 

„Pokud bychom se nepotýkali s nějakými systémovými bariérami, tak za ideálních podmínek je to dvougenerační proces. Spíše bych to však typoval na tři až čtyři generace,“ odhaduje Škarka.

Dodává, že tomu napomáhá postupný nárůst počtu středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů.

Diskuze k článku