Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

  Ďábel se prochází po jevišti Horáckého divadla. Je to satanáš kultivovaný, ušlechtilého vzezření a s úsměvem na rtu. Jenom vyčesané náznaky růžků naznačují, že „na tohohle frajera raději bacha“.

  Od zdařilé ďábelské růžkaté metafory se odvíjí celé pojetí inscenace Kabaret z lágru, kterou se i Horácké divadlo připojuje k mnoha uměleckým dílům, jež lze dnes kolem sebe snadno nacházet na stále živé a stále bolestné téma. Téma druhé světové války, holokaustu a fašistické nelidské zvrhlosti.

  Až si člověk říká, čím to je, že tahle bolest s časem nepřebolívá a že se zdá, jakoby v poslední době uměleckých vyjádření na tohle téma dokonce přibývalo.

  Jistě, nedávno uplynulo kulatých 70 let od konce války a od osvobození těch koncentráků, které nacisté nestačili plně zahladit. Ano, kina nedávno uvedla velkou filmovou produkci Anthropoid, kde si české heydrichiády opět všiml i svět. Samozřejmě, v televizi stále běží nesmírně lidské dokumenty s vyprávěním Arnošta Lustiga. Teď navíc sleduje národ i seriál Bohéma, který hrůzyplnost života v područí Třetí říše ukazuje právě z pohledu komediantů – herců.

  Neodpustitelné hrůzy nacismu třicátých a čtyřicátých let jsou tedy naštěstí stále připomínány i nyní, kdy poslední pamětníci právě odcházejí. Tohle všechno se ale neobjevilo až teď. Tak proč se to zdá být aktuálnější? Naše mysl je očividně právě teď více rozjitřena proto, že někde kolem nás se začíná vznášet pocit nejistoty a obav.

  Proč, to je celkem nasnadě. Stačí si pustit zpravodajství nebo projet sociální sítě a člověku musí být jasné, že ani Evropa, ještě donedávna tak bezpečná, nemá žádný glejt na klídek. A že lidská paměť je něco, co zase jednou tragicky selhává.

  Už z tohoto úhlu pohledu se velmi pozitivně jeví vklad Horáckého divadla, které se aktuálními inscenacemi názorově vyjadřuje a vymezuje jak k islámskému teroru, tak k nacistické zvůli.

  V případě Kabaretu z lágru přitom vychází z reálné situace roku 1944 v terezínském ghettu. Je ovšem dnes už celkem samozřejmé, že na celé téma agrese vůči svobodným lidem nahlíží moderní divadlo nadčasově a pojímá ho mnohem obecněji.

  Přesto v samotné inscenaci fyzicky zůstáváme v Terezíně, v situaci, kdy je židovský filmař Kurt Gerron přes táborové kápy vyzván vedením Třetí říše, aby natočil propagandistický zkreslený dokument o pohodovém životě v lágru. Čtyřicet tisíc herců tehdy muselo hrát frašku pro deset diváků z komise Mezinárodního červeného kříže.

  Inscenace zkoumá důvody a argumenty režiséra Gerrona (hraje ho František Mitáš), proč k takovému lživému natáčení přistoupil. K dobru věci ale nedává na tyhle otázky odpovědi. Nechává v zásadě na divákovi, zda filmaře odsoudí, anebo mu uvěří bohulibost záměru v situaci, kdy každý den natáčení prostě znamenal pro všechny aktéry den života navíc.

  Ani po sedmdesáti letech není odpověď z bezpečného pohodlí divadelního křesla snadná.

  Kabaret z lágru je divadlo se strhujícím tématem. Pokud ale jde o celek, bylo by značně nadsazené označit jej také za strhující inscenaci. Jde o formu hry se zpěvy (písně a skeče jsou autentické z kabaretu uváděného přímo v Terezíně v letech 1942 – 1944).

  Na jedné straně je možno velice ocenit muzikální schopnosti současného souboru HDJ, na druhé straně ale ne všechny písně působí v daném režijním pojetí přirozeně a silně. Přes živou hudbu také není vždy dobře rozumět textům, což je v tomto případě věc podstatná.

  Tah inscenace se při premiéře chvílemi poněkud ztrácel, nicméně přinesla řadu silných a nápaditých momentů. Bezpochyby k nim patří výkon Richarda Vokůrky v roli impresária – onoho růžkatého ďábla, který je zde prodlouženou rukou všemocné zlé moci. Zdvořilý, slušný, ale nemilosrdný. Zařídí vám cokoli, co je potřeba. A když přijde čas, zdvořile vám poděkuje za vaši spolupráci a ještě zdvořileji vám podá plastovou urnu, do které se pohodlně vejde váš popel.

  To se už dostáváme k velmi zdařilé výpravě a mimořádně silnému konkrétnímu scénickému výtvarnému nápadu. Díky němu se inscenace oprostila od prvoplánově drastických scén (například projekcí mrtvých těl apod.), aby nelítostnou nelidskost vládců nad životy předvedla mnohem divadelněji, jen za pomoci plastových nádobek. „Kultivovanost“ celého aktu ještě víc podtrhuje jeho zrůdnost.

  Ostatně, co ještě dnes, v době běžně dostupných drastických videí na youtube, lidi vyděsí? Dobrá metafora má možná silnější potenciál než hrůzyplné záběry. A dokumentární projekci si režisérka Kateřina Dušková ponechala v záloze až pro ukázky ze samotného černobílého terezínského dokumentu. V závěru inscenace fungují skutečné tváře z lágru na plátně opravdu silně. Nutí diváka znovu si uvědomit, že tady se celý večer hrálo o šílené realitě, ne o nějaké zlé pohádkové fikci.

  Profesionální herecké výkony v současném souboru HDJ jsou už samozřejmostí, na kterou si divák rád zvykl. V Kabaretu z lágru by ale mělo zaznít ještě alespoň jméno Lukáše Matěje v roli šéfa Terezína, esesáka Karla Rahma (1907 - 30. 4. 1947, popraven jako válečný zločinec).

  V Matějově podání je usměvavý velitel tábora zosobněním onoho výše popisovaného, zrůdně slizkého principu. Kulinářská scéna v zástěrách, která provoní celé divadlo (a jen tak mimochodem vás při tom hodí do současnosti se všemi jejími falešnými úsměvy v banálních kuchařských a jiných televizních šou), patří k vrcholům inscenace.

   A ještě pár lahůdek: za všechny třeba skvělý režijní nápad - „vertikální“ pojetí scén nočních hovorů na prknech lágrových pryčen. Divadelní paráda! A taky třeba židovská píseň v podání hostující paní Evy Kaplerové. Konkrétně v této inscenaci není účast zkušené herecké dámy jen tak nějakou hostovačkou pro „generační rozšíření davu“, nýbrž velmi cennou posilou.

  Kabaret z lágru bude HDJ uvádět většinou jako „dvoják“ proti hře 3100° C mé krve, skvělé moderní inscenaci s tématikou terorismu a tzv. islámského státu na Malé scéně. Tenhle zdvojený umělecko-dokumentární počin lze brát jako svého druhu celek, který by neměl uniknout pozornosti nejen jihlavského diváka.

Diskuze k článku