Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

  Fotoobchod Laďky Barborkové ve Věžní ulici patřil ke koloritu města Jihlavy. Jeho majitelka znala své zákazníky, oni znali ji. K poslednímu dni loňského roku ukončil činnost. „Už to nešlo utáhnout,“ říká paní Barborková.

  Těžko nalézt v krajském městě někoho jiného, kdo by fotografické potřeby prodával tak dlouho. „Foto jsem dělala od svých třiceti let,“ vzpomíná. Pamatuje ještě starého pana Mikuláška, nebo pana Brambůrka z Dušejova, kteří dělali černobílou fotografii.

  Začínala v Komenského ulici jako prodavačka ve Foto-kinu, které spadalo pod Drogerii Jihlava. Vedoucím byl pan František Kuchař. Vzrůstem malý, ale s obdivuhodně rychlou mluvou i chůzí, a až pedantským přístupem. „A byl velký šprýmař,“ dodává Barborková, a vybavuje si příhodu, kdy jí dal do tašky cihlu, kterou pak donesla až domů.

  Po revoluci v roce 1989 podnik ještě několik let fungoval, pak se rozpadl. Co dál? „Skončili bychom na ulici, museli jsme to řešit,“ říká jednoznačně. Tak vznikl soukromý fotoobchod ve Věžní ulici.

  „Začátky byly dobré, sortiment rozmanitý, jelo se na filmy, prodávaly se automaty, zrcadlovky,“ vysvětluje. Pak přišel nástup digitální technologie. Ještě teď si pamatuje zákazníka, který si u ní koupil první digitální Olympus, s tehdy úžasným rozlišením 1,2 Mpx. Rozvoj digitalizace nejdříve prodej podpořil, nyní je vše jinak. „Lidé zlenivěli a fotí telefonem.“

  Pracovat ve fotoobchodu, to není jen prodej, ale i služby. Lidé si zde nechávali vyvolávat snímky z dovolených, oslav, umělečtí fotografové sem předávali negativy nebo flashky, a čekali na snímky výstavních formátů.

  „S lidmi jsem procestovala celý svět,“ směje se. A nejen svět, ale stala se součástí jejich života. Viděla snímky zákazníků od narození jejich dětí, i to, jak vyrůstaly. S nimi prožívala svatby, narození, úmrtí. A ona sama se jim stala prvním hodnotitelem i rádkyní. A byla i jakousi vrbou, které se lidé svěřují, a to nejen z oblasti fotografie.

  Za ta léta obsloužila tisíce lidí. Z mnohých se stali stálí zákazníci, kamarádi, přátelé. Jaký má ona k nim vztah? „Jsou jako mí příbuzní,“ přiznává. „Pamatuji si je, když jim bylo padesát, a už jim je sedmdesát. To mě hrozně štve,“ rozesměje se, protože to svědčí o tom, že čas se zastavit nedá.

  Za ta léta se v obchodě změnil i sortiment. „Diáky odpadly, 6x6 taky, filmy ubývají.“ Čím dál víc ji živily jen služby – zpracování fotek, rámování. „Kšefty“ klesly na třetinu, při koupi foťáku se lidé přišli poradit, ale pak jej koupili na internetu. Zpracování fotek je za pár desetikorun, na tom se vydělat nedá. A rabaty prý obchodu nepřidávají, protože jsou příliš nízké. „Z dvacetitisícového foťáku je rabat 5 %. Když se zaplatí nájem, plyn…je to tak tak na uživení.“

  Zúžil se i okruh lidí, kteří fotí zrcadlovkou a dokáží to. Většina lidí je spokojených se snímky z mobilu, tahat s sebou těžký full frame s výměnnými objektivy je jen pro velké nadšence. „V tom vidím trochu úpadek fotografie. I když jsem už také viděla nádhernou fotoknihu z kvalitního telefonu.“

  Jak dodává, už to není až tak o focení, jako spíš o znalostech počítačových programů. „Dřív fotograf čekal na světlo, dnes se toho nafotí hafo, a v počítači se to nějakým způsobem upraví.“

  Ačkoliv byly zpočátku v obchodě ve Věžní dvě prodavačky, posledních sedm let tu byla sama. Dennodenně od 9 do 12 a od 13 do 17. A poslední rok to již nešlo finančně utáhnout.

  Měla dva roky po důchodu, když se rozhodla živnost ukončit. Trochu za tím byl i nástup EET. „Zainvestovat do něj na rok, na dva? To prostě nemá cenu.“

  Kdy měla naposledy dovolenou? „Za posledních sedm let vloni týden, jinak žádnou,“ oznamuje. A to přitom zhlédla stovky snímků zákazníků z cest po celém světě. „Všichni někde rajzujou, a já můžu kam?“ pokládá řečnickou otázku.

  Jak popisuje, malí živnostníci mají těžký život. Vše si platí, všechno si musí sami zajistit. „Stát by je měl hýčkat. Když je člověk někde zaměstnaný, má jistoty včetně dovolené.“

  Skončit pro ni bylo velmi těžké a odcházela se „strašným smutkem. Jsem z toho špatná ještě dnes. Lidi jsem měla ráda, nikdy jsem neměla žádný konflikt se zákazníkem,“ řekne a v očích se jí zalesknou slzy.

  „Chtěla bych za ta léta poděkovat všem, kteří za mnou chodili!“ pokračuje, a myslí tím tu velkou fotografickou rodinu, se kterými skrze fotky prožívala jejich radosti i strasti.

  Jaké to je, nemuset být dennodenně v práci? „Beneška je ve tři odpoledne úplně plná,“ podiví se, „to jsem neznala.“

  Svůj pracovní život věnovala lidem. Může teď bez nich být? Nemůže. Naštěstí má kde předávat dál své zkušenosti. Od března jich chtějí využít ve Fotolabu v City Parku.

Diskuze k článku