Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

  Časy alchymistů může laikovi připomínat restaurátorská dílna Státního okresního archivu v Jihlavě. Vstupuje se do ní v přízemí jednoho z někdejších pavilonů staré nemocnice. Po rekonstrukci objektu právě tady odpočívají mnohé jihlavské archiválie. Tíhy nánosů času se zbavují právě pod rukama restaurátorky Marie Benešové, která sem denně zajíždí z Lipice u Pelhřimova, kde žije. 

  „Asi nejčastějším poškozením je u knih zborcený hřbet. Čím víc se zkrátka v knížce listuje a čte, tím víc se začne bortit…,“ zamýšlí se usměvavá restaurátorka nad rukopisem ze 17. století.

  Na jejím stole ale končí i rukopisy a tisky poškozené v běhu času třeba plísněmi či ohněm. Na listech v nich někdy chybí třeba polovina původní hmoty. Neřešitelné? Nikoli pro restaurátora. Zbývající informace na stránkách zachová po domluvě s archivářem dolitím papíroviny do původního rozměru listu. 

  „Ta už na mě chudák čekala dlouho…,“ prohlíží restaurátorka další z knih. Okraje listů jsou už natolik zkřehlé, že je problematické na ně sahat: „Začíná se samozřejmě fotodokumentací - fotí se stav vazby i vnitřního bloku a detaily. Hlavně míra poškození, aby po restaurování byla vidět ta náprava…“
Po zdokumentování přichází na řadu mechanické vyčištění knížky speciálními čistícími materiály. Pokud je ve špatném stavu, rozebere ji odbornice na jednotlivé dvoulisty, které pak procházejí mokrým procesem čištění.

  „Většinou stačí obyčejná teplá voda kolem 40 stupňů Celsia na to, aby se z papíru odplavily degradační produkty celulózy a kližidel,“ vysvětluje restaurátorka.
I čistit lze ovšem řadou metod – třeba na vodní hladině, pomocí plovoucího dřevěného rámu se sítí, na kapilární textilii, anebo listy šetrně pročišťovat na vakuovém stole.

  Také pro doplnění chybějících částí musí restaurátor správně zvolit z několika možných způsobů. Ruční papír restaurátorka dolévá na dolévacím stroji: „Ve vodě se rozmíchají papírová vlákna, která podle vzorníku dobarvím na požadovanou barvu podle originálu. Přes papírenské síto se nechá odtéct voda a na prázdných místech se papírová vlákna usadí, a tím se papír doleje...“  

  Pokud už poničený papír nelze vzít do ruky, manipuluje se s ním na pomocném materiálu - polyetylenové netkané textilii. O něco jednodušší je prý vrstvení různými druhy japonského papíru: „Pomocí fixy nebo štětce naplněného vodou se vyznačí mokrá cesta, aby se vytrhla přesně tvarovaná záplata, a potom se přilepí na prázdné chybějící místo...“

  Práce restaurátora vlastně nikdy nekončí. Je rozfázovaná - zatímco jedna kniha schne a odpočívá, druhou už odborník bere do ruky. Po dolití papír doklíží étery celulózy nebo želatinou a papír zalisuje, aby se vlákna zplstila... 

  Nový Gelnhausen
„Tohle je takový malý mazlík, to jde…,“ bere  M. Benešová do ruky menší z řady rukopisů na svém pracovním stole. Její práce ale zdaleka není jen o restaurování starých knih.
„Ty největší unikáty se snažíme chránit, takže se zavřou do trezoru a snažíme se na ně nesahat,“ vysvětluje. Proto také vyrábí faksimile rukopisů a pod jejíma rukama také vznikly už tři dokonalé repliky nejvzácnější jihlavské písemné památky, pergamenového Gelnhausenova kodexu.

  „Gelnhausen už nějakým restaurátorským zásahem prošel a nikdo už na něj v životě nesáhne. V dnešní době jsou už všechny tyto unikáty nějak zajištěny a spíše jdeme cestou preventivní konzervace – udělá se maketa a on ať si leží v klidu v krabičce,“ usmívá se restaurátorka. 

  Kování na maketě slavného rukopisu není kovové, nýbrž odlité z polyuretanu. „Fascinuje mě, že je od originálu téměř k nerozeznání,“ vyzdvihuje práci restaurátorky i ředitelka jihlavského archivu Renata Pisková. I když dalo práci přesně trefit barevný odstín, výsledek je podle ní úžasný a k nerozeznání.
„Formy pro kování jsem nedělala z originálu, protože by se nárožnice musely sundavat, a to bych si nedovolila chudákovi Gelnhausenovi udělat,“ usmívá se Benešová. A tak si je   vymodelovala z modelíny a formu odlila z lukaprenu.  
Na desky makety použila autentickou hovězinu. „Ta se ale musí nakonec mechanicky poškodit,“ vezme restaurátorka nemilosrdně do ruky drásadla, škrabadla a dláta. Krásná čistá vazba se během chvilky začíná podobat léty poznamenané předloze. Maketa se posléze šije na ručním knihařském stavu stejným způsobem, jako originál, na dvojité kožené proužky.

  Uvnitř se ukrývají prázdné listy, napatinované jen po okrajích. „Maketa totiž putuje na výstavy, kde se z Gelnhausena vystavuje jen šest dvoustránek, o které mají kurátoři největší zájem,“ vysvětluje Benešová. Proto vyrábí pouze konkrétní vnitřní listy, které do makety vlepí. Barevné iluminace po grafické úpravě a vyčištění ručně dozlacuje čtyřiadvacetikarátovým plátkovým zlatem. Papír zlatí na přírodní polyment s přídavkem vaječného bílku. 

  Vysoko ceněné repliky Geln-hausena i Zbraslavské kroniky s řadou pohledových dvojlistů už M. Benešová vyrobila pro Správu Pražského hradu a pro Univerzitu Karlovu. Třetí maketu jihlavského Gelnhausena zhotovila pro hrad Veveří, kde bude umístěna ve stálé expozici.

  Když červená krvácí
Strachu z možného poškození vzácných originálů M. Benešová nepodléhá. „Leda že by se mi rozpilo písmo - červená může někde začít krvácet,“ zamyslí se, „tyhle červené archivní, to jsou strašné barvy, ty z restaurátorů nikdo nemá rád… Ale platí na to cyklododekan, tak už víme, jak na to...“

  Na práci s papírem, pergamenem, kůží či dřevěnými deskami se specializovala už během studia konzervování a restaurování knih  a archivního materiálu na střední škole v Praze. Po pelhřimovské základce sice na chvíli nastoupila na jihlavskou „grafku“, ale náhoda ji brzy zavála k restaurování – to když jí učarovaly kopie Vyšehradského kodexu, které objevila na výstavě pražské grafické školy.
„Radši totiž dělám rukama než na počítačích…,“ vysvětluje restaurátorka své směřování k papíru a starým knihám. Své absolutorium na pražské VŠ chemicko-technologické komentuje skromně: „Trošku jsem se rozhlédla i do širých materiálových polí…“ 

  Široký vhled do oboru jí ale v práci velmi pomáhá: „V restaurování jiných materiálů se totiž mohou používat látky, které restaurátoři papíru ještě neobjevili. A tak je začnou používat a zjistí, že fungují,“ argumentuje. 
Všechny ty čistící prostředky, klížidla, fixační roztoky a laky používané pro restaurování prý ostatně měly původně úplně jiné využití. „Třeba  paraloid, kterým patinuji to kování, byl původně ochranný lak na součástky raket do vesmíru,“ směje se Benešová, „anebo Tylosa na lepení - to se dává leckam - od jogurtů až po krémy na obličej, a my tím lepíme knížky.“

  Důležitá je podle restaurátorky především reverzibilita použitých materiálů - aby šly odstranit, kdyby se objevily nové materiály a technologie. „Tohle se většinou jen navlhčí  a všechno se to sundá dolů, a to je základní kritérium pro výběr materiálů na restaurování,“ uzavírá restaurátorka, která i u kolegů v jihlavském archivu platí za mistra ve svém oboru.
A jestli ji víc baví restaurování, nebo třeba výroba maket?: „Baví mě obojí,“ reaguje, „když je něčeho dlouho moc, může to začít trochu vadit… Ale ne, tahle práce je super!

  Před mateřskou dovolenou ostatně restaurovala knihy v Národní knihovně v Praze, se kterou dodnes spolupracuje na vědeckých projektech. Zkouší v nich např. nové prostředky pro mechanické čištění a porovnává, které nejméně poškozují starý papír a nejlépe ho vyčistí.

Diskuze k článku