Dotaz na pana redaktora JL.
Nespletl jste se, když jste tento článek zařadil do rubriky KULTURA ?
čtenář | 2016-02-04 15:52:32 | Reagovat

POSRANÉ TRENKY PŘÍTELE JIRMUSE,
NEBO PŘÍPADNĚ I MARTINA JIROUSE

Nesnižují kulturní hodnotu Jiřího jako malíře viz jeho nedávnou výstavu v galerii dole na náměst a Martina Jirouse, koupajícího se v  kašně na jihlavském náměstí.

Ivan Martin Jirous (23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha), známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu.[3] Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe.  Nezapomeńme na Václava Havla, který také pendrek rozumí týdle divný muzice, ale ví co je to ji provozovat!V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Havel na pět let! Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.[4]
Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění.[5] V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle básníka Jiřího Koláře a Henri Michaux.[6] O dva roky starší sestra Zora (provdaná za fotografa Jana Ságla) se rovněž věnovala výtvarnému umění.[7]
V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou (* 1943), vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu.[9] Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn, se ale toto manželství rozpadlo.[10] Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyní občanského sdružení Magorův statek, které usiluje o proměnu Jirousova statku na Vysočině v básníkův památník. Marta navázala na poetiku svého otce v básnické sbírce Procházka s andělem.
----------------------------------------
No a na to jsem děsně hrdej, protože Juliána Stritzková namalovala symbolické fresko beránka na střed vítězného oblouku v kostele v Dlouhé Brtnici, jehož interiér jsem v rámci této  "kolaborace" navrhl.
-----------------------------------------
Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor.[12] Byl přítel filozofa a básníka Egona Bondyho. Své první básně publikoval časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 se stal uměleckým vedoucím a manažerem The Plastic People of the Universe (PPU). Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.
Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory totalitní cenzuře společenského života byl pětkrát trestán soudem k trestu odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 - výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení.
Poprvé ve vězení byl v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzen společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky“.[13][14] V červnu 2011 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.[14]

Jo ti  plavci, nebo "Plavec v režili STB", co? Zdeněk Gryc