Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Televizní reportér Josef Klíma se v třebíčském Národním domě předvedl jako klavírista, skladatel a textař, ale zejména jako výborný vypravěč. Po dvouhodinovém maratónu si ještě našel čas na rozhovor.

Pracoval jste někdy na nějaké kauze na Třebíčsku, na Vysočině?

Myslím si, že se jednalo o případ matky, která volala, že na základě mé reportáže zprostili jejího syna obvinění z údajné vraždy. Už si nepamatuji, jak se ta vesnice jmenovala. Ležela někde mezi Třebíčí a Brnem. Jen si pamatuji, že jsem z toho měl dobrý pocit a že mi žena velice děkovala a do telefonu plakala.

Když se vrátíme k vašim kauzám, kde pranýřujete policii i soudnictví, myslíte si, že se u nás někdy situace změní?

Myslím si, že ne. Když jsem byl na stáži v deníku ve Spojených státech po revoluci v roce 1990, který měl asi 1,5 milionů odběratelů, vyprávěl jsem jim, jak se nám tehdy do Reflexu s kauzama lidi hrnuli.

Měli je nastřádaný za všechny ty léta, ty křivdy a nespravedlnosti. A oni mi záviděli, protože celý den čekali, jestli někde bouchne plyn nebo přijde uragán. A říkali mi, ale to je přechodný, máte to nastřádaný, ale za deset let na tom budeš jako my, čekat, co se stane.

Nebudeš mít o čem psát. Tenkrát jsem se nad tím zamejšlel, ale ono je těch kauz čím dál víc. Že to člověk vůbec nestíhá. Doba s kauzami se spíš prohlubuje. Korupce a klientelismus prolézá společností hlouběji a hlouběji.

A nyní přicházejí nové problémy jako uprchlíci, a myslím si, že to tady lepší nebude. Ale pořád jsem na tom skvěle. Pořád jsme homogenní stát. Pořád jsme v žebříčku, co se týče rozpětí mezi bohatejma a chudejma v Evropě, nahoře. Protože ti naši bohatí zase nejsou zas až tak astronomicky bohatí a ti chudí nejsou tak hrůzostrašně chudí. Pořád jsme na tom dobře a měli bychom si toho vážit.

Říkal jste, že jste měl bodyguardy a občas váš život byl na hraně, co na to říkala vaše manželka?

Ona to zase až tak nevnímala. Všechno jsem jí taky neříkal. Vnímala to jako romantiku, třeba ty bodyguardy. Stejně tak moje děti, měly oči jak biliárový koule. I ty to braly jako romantiku. Vždycky jsem podnikal v nebezpečných podnicích. Dodnes nebydlím na adrese, kterou mám uvedenou.

Manželce říkám, oni by se museli zeptat, kde bydlím, a to by je pak identifikovalo, kdyby našli moji mrtvolu (smích). Prostě to je osud. Až to přijde, tak to přijde. Nic proti tomu nenadělám. Dálnice D1 je daleko nebezpečnější než všichni zločinci.

Nedalo vás zabrousit někdy do nějaké kauzy z minulosti, třeba se zabývat babickým případem?

Před pěti lety jsem se zabýval katastrofou na dole Pluto, kde se tenkrát vynořily nové okolnosti, protože k tomu došlo za komunistů, zahynuli tam nějací lidi a některý věci tam byly utajený. Kromě toho jsme dělal svoji opravnou reportáž na Requiem pro panenku.

Ten film natočil Filip Renč podle kapitoly z mé knihy Brutalita. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že to bylo trošku jinak a ty ženský nebyly zdaleka tak velký svině, jak byly líčený.

Ta tenkrát jediná hodná to vlastně způsobila, protože byla lesbicky založená a vyšla proto vstříc té nezvladatelné chovance, ze které se mezi tím stal chlap, protože se nechala operovat, čili že to všechno bylo trošku jinak.

Natočil jsem proto opravnou reportáž své původní reportáže, posypal jsem si hlavu popelem, říkal jsem si, že novinář by se měl vždy opravit.

Myslíte si, že budete mít následovníky?

To už se stalo. Můj žák byl Janek Kroupa a v určitým věku začal jít svojí cestou. Tak to má bejt. Mě zase učil Rudolf Křesťan, který mi jednou poslal dopis, který označil za můj výuční list. Mám ho do dneška skovanej. Tenkrát jsme se kvůli nějaké reportáži pohádali a on pochopil, že i já chci jít svojí cestou. Stejně tak já jsem pochopil, že Janek chce jít svojí cestou a chce to dělat po svým.

Teď mám kluka, který nám občas dělá figuranta, a rozhoduje se, zda bude hercem nebo novinářem, jezdí s náma, odkoukává, třeba z něj taky něco bude. Marcela Sobotková, naše dramaturgyně, reportérka, to byla druhá moje elévka.

Co vás baví víc, politické kauzy anebo kriminální?

Politický už mě vůbec nebaví, abych vám pravdu řek. Taky diváci už je nemají rádi. Když pracně vyšátráte, že se na ministerstvu ukradlo 300 milionů korun, tak lidi jen zívnou a řeknou, tam taky? Zatímco ty kriminální případy mají příběh a můžete tam někomu pomoct.

Sledujete zahraniční kriminální seriály?

Mám vždycky nějaký oblíbený seriál, který většinou běží v noci, to je jediná doba, kdy se k němu dostanu. Nic si nenahrávám, nemám čas se na ně dívat na internetu. Svýho času jsme sledoval britskej seriál MI5, která jsem považoval za velmi dobrej. Bohužel už všechny řady došly. Pak to byl Ve jménu vlasti, americkej, ze špionážního prostředí. Teď sleduju seriál Černá listina, běží v pondělí a v úterý o půl dvanáctý. Tam se učím, jak je to přesně vyvážený. To je učebnice profesionality.

Říkal jste, že máte malého vnuka.

Dva.

Uvítal byste, kdyby šli ve vašich šlépějích?

Tak na tom mně nikdy nezáleželo. Moje obě děti se odrodily, Kryštof se věnuje něčemu, čemu já vůbec nerozumím, dělá nějaké síťové internety. Dcera se dlouho hledala a teď se našla v mateřství. A možná bude mít další děti. I když já jsem jim to zakázal.

Z jakého důvodu?

Když se měl narodit první vnouček a dcera byla těhotná, řekl jsem si, že až se narodí, že na mým turistickým kole pojedu od nás z Dobřichovic do Příbrami na Svatou horu zapálit svíčku. To je 42 kilometrů přes Brdy. To jsem ujel. Uplynuly dva roky a stal jsem se zdevastovanějším a čekal potomka syna, tak jsem to absolvoval, znova dalo mi to strašnou práci a ještě víc jsem se cítil na infarkt a zakázal jsem dětem další potomky. Aby se dál rozmnožovali, protože by mě zničili.

Máte nějaký jiný odpočinek než psaní, hudbu?

Nemůžu si dovolit odejet na týden, tak hledám cestovky, který mají čtyřdenní zájezdy. Jsem ryba, mám rád plavání. Ale já plavu i ve studený vodě. Zrovna včera jsem se koupal (rozhovor se konal 5. listopadu), ale v bazénu, ten je teplejší. A 25. prosince pravidelně mě naši dobřichovičtí otužilci vytáhnou a musím s nima vlízt do Berounky.

Mluvíte o Dobřichovicích, jak vás vaši spoluobčané vnímají?

To je strašná výhoda, že oni mě vnímají jako svýho kamaráda od dětství, takže mně nenosí kauzy. A když už se s tím objeví, tak jim řeknu, já to nemůžu natáčet, jsem v konfliktu zájmu. Chodím s nima do hospody, podívám se na sport, fandím, vždyť jsem s nima hrával fotbal.

V jiný hospodě si zase zahrajeme, vezmeme to od Stounů až k Ježkovkám. Tam se vlastně čistím. To je proplach filtru. Důležitá je taky pestrost činností. Třeba dnes, dopoledne beseda, pak jsem psal scénář, večer zase beseda. To mě neunaví. Čtyři besedy po sobě jo.

Blíží se Vánoce, co vy a Vánoce?

Máme je naprosto tradiční. Kapr, polívka, bramborovej salát dělám se synem, když má čas, cukroví, vylupuju ořechy, teď jsem je sbíral, bylo jich hodně, a čeká mě louskání, což nesnáším, ale cukroví je cukroví. A dělám krůtu po svém na Boží hod. Zatímco jíme kapra, já už v troubě peču krůtu.

To znamená, že se scházíte celá rodina?

Nevím, jak to bude letos. Loni jsme to u syna měli dřív a u nás později. A dcera bydlí padesát kilometrů daleko, ta většinou přijede druhej den.

Co byste popřál lidem do nového roku?

Já jim přeju, aby to nebylo horší. Pořád je to ještě dobrý, vzhledem k tomu, co se na nás řítí. Když to nebude horší než teď, zaplaťpánbůh za to. 

Diskuze k článku