Klára Novická

  Benin je země ležící v Africe v Guinejském zálivu mezi státy Nigérie a Togo. V jednom z beninských měst zvaném Lokossa sídlí nestátní sirotčinec. Starají se v něm o malé černošské děti, jimž zemřel jeden, nebo oba rodiče.

  A právě tam míří pomoc až z Jihlavy. „Chtěla jsem pomáhat těm, kteří to potřebují,“ říká Lenka Klubalová z krajského města. „Pro hendikepovaného člověka, jímž jsem i já, je velice důležité, aby zapadl do společnosti a měl možnost dokázat, že je také něčeho schopen,“ doplňuje.

  S pomocí dalších lidí sepsala projekt na pomoc pro děti ze sirotčince a začala hledat způsoby, jak sehnat finanční prostředky, z nichž by  nakoupily školní pomůcky, ošacení, obuv a hračky.

  Děti v africkém sirotčinci chodí do školy jen s tabulkou a křídou.  Zabezpečit jejich výuku na „černém kontinentě“ znamená umožnit jim základní vzdělání. Střední školy bývají jen pro vyvolené, nejde přitom ani tak o schopnosti jedince, jako o tučnost konta jeho rodičů.

  Cestu ke vzdělání se dětem z beninského sirotčince rozhodla paní Lenka usnadnit. Proč právě jim? „Když jsem byla mladší, seznámila jsem se s jedním Afričanem. Jmenuje se Francois Hounsounou a studoval tady,“ přibližuje usměvavá žena, „psali jsme si i poté, co se vrátil do své země. Popisoval mi jejich život tam, že to není vůbec lehké. Chtěl to změnit, měl spoustu nápadů, jak to udělat…“
Psali si esperantem, univerzálním jazykem, určeným pro podporu rovnoprávné mezinárodní komunikace, pro usnadnění porozumění a přátelství mezi lidmi. Jenže pak komunikace pro ni z neznámých důvodů ustala.

  Když paní Lenka přemýšlela, čím a komu by mohla pomáhat, zkusila znovu oslovit svého černošského kamaráda. Vypátrala ho přes sociální sítě. 

  „Našla jsem jak jeho fotku, tak kontakty, a znovu jsem ho oslovila. Když jsem ho nově kontaktovala, zajímalo mě, jestli se mu podařilo jeho myšlenky realizovat a rozvíjet…,“ poznamenává paní Lenka. Odpověděl jí, že je z něj učitel v rozvojové zemi, kde vede nestátní domov pro sirotky a postižené v sirotčinci, a má projekt, z něhož se snaží podporovat tamější děti a do něhož by měl zapojit dobrovolníka.
Lence se jeho nápad zalíbil a poté, co vyřešila všechny náležitosti tady v Česku, založila spolek Esperas.

  O něm je možné více zjistit na internetu či facebookových stránkách, se záměrem pomoci tam, kde to potřebují: „Hlavně mi šlo o to, aby to byl projekt seriozní a mohla jsem lidi tady u nás přesvědčit, že nejde o nějakou takzvaně boudu.“

  Zorganizovala sbírku financí, za které pořídila nejzákladnější školní pomůcky: školní vak, sešity, psací potřeby - pastelky, pravítka a kalkulačky. „Šlo to pomalu, lidé se naučili šetřit a nevěří jen tak něčemu, je třeba získat si jejich důvěru, aby nám poté přispěli,“ míní paní Lenka.

  Loni v prosinci tak z Jihlavy odešel první balík vážící 30 kilogramů do afrického Beninu. Vedle věcí do školy v něm bylo i oblečení, hračky… „Zkrátka to, co malý človíček potřebuje do života a my tady běžně máme,“ dodává. 
Trvalo několik týdnů, než do africké Lokossy k jejímu kamarádovi - učiteli, který pak dary dětem rozdělil, doputoval.

  „Čekali jsme jen malý balík, ale bylo to pro nás velké a příjemné překvapení. Jsi první z dárců, kdo dětem poslal obrovský dar,“ přišla Lence odpověď ze vzdáleného kontinentu psaná Francoisem Hounsounou, „všude byl slyšet velký smích a velká radost byla v srdcích našich dětí. Oni na tebe za tvou pomoc nikdy nezapomenou.“
Z balíku bylo obdarováno třináct dětí. V současné době je na cestě další, ten už má ale osmdesát kilogramů.

   „Jsme v napětí, jestli opět přijde do sirotčince v pořádku,“ říká paní Lenka.
Do sirotčince za dětmi do afrického Beninu by se někdy ráda podívala, zatím je to ale hudba budoucnosti. „Toužím po tom stále víc,“ usmívá se, „třeba se to někdy podaří.“ 

Diskuze k článku