Klára Novická

 Už odmalička tíhla ke zvířatům. Jejími favoritkami byly kočky. A právě pro ty, kterým nepřál život moc štěstí, už tři roky provozuje útulek ve Skrýšově
na Polensku.

 Mají různá jména i srst – mourovaté, zrzavé, bílé... Jejich tlapky našlapují tiše. Říká se o nich, že mají devět životů, že jsou tvrdohlavé a máloco si nechají vnutit. Mnoho majitelů o nich tvrdí, že mají léčitelské schopnosti. A ty jejich oči... Jsou to oči... Kočičí!

 A že jich je! Jsme na statku ve Skrýšově nedaleko Polné na Jihlavsku. Ve stavení s popisným číslem dvanáct, kde se nachází domácí kočičí útulek na Vysočině, který je součástí občanského sdružení DOBRÉ RUCE, se sídlem ve Zlíně, jich žijí desítky. Od těch čerstvě narozených až po „ostřílené“ nájemníky.

 Sdružení funguje už třetím rokem coby záchrana pro opuštěné, vyhozené a často v posledních chvílích nalezené a odchycené toulavé kočičky. V útulku se vzpamatovávají právě z mnohdy nelehkého předchozího života, ke kterému jim často dopomohl člověk.

 Ty odvážnější se při naší návštěvě hrnou pro pohlazení, některé jsou jen pozorovateli. Každá z nich by ale ráda našla nový domov.

 Kočičí kolotoč

 Je pět hodin ráno a vedle postele Taťány Homolkové, ostatně jako každý jiný den, zvoní budík. Žena, která je vedoucí útulku, má před sebou perný den. Je potřeba se postarat o více než stovku kočičích obyvatel statku.

 „Nakrmím je, vyčistím jim záchody, vydezinfikuji, vyměním deky, které házím rovnou do pračky, aby do večera stihly uschnout, honem umýt misky na krmení a vodu, některým kočičkám je třeba podat léky, ošetřit je...,“ přibližuje denní kolotoč.
Ve skrýšovském statku jsou kočky všude, kam se podíváte. Některé v karanténě, v jiné místnosti kočky - matky s dovádějícími koťaty, v další ty, které čekají na svého budoucího majitele. „Lísají se, všechny by chtěly k někomu domů,“ podotýká jejich opatrovnice.

 Příval nových kočičích obyvatel bývá hlavně na jaře, když se rodí koťata, a potom na konci prázdnin, kdy je odkládají lidé, kteří čtyřnohé kamarádky pořídili dětem na hraní a po dvou měsících volna najednou nevědí, co s nimi.

 Není ale snad nebojácnější badatele nad malá koťata. Prozkoumávají zákoutí, hračky, průlezky... Malá stvoření se zabaví i sama mezi sebou. Kočkují se při hře, odskakují od sebe a pak se znovu a znovu vzájemně „provokují“.

 Jak říká Taťána Homolková, pro čtyřnohého mazlíčka sem míří lidé z všemožných koutů republiky. Každý víkend přijde útulek o několik kočičích obyvatel, které si zájemci odváží domů. „Než si na některé stihnu zvyknout, jsou pryč. Koťátka jsou rozebrána okamžitě, jakmile dorostou, o ty je zájem veliký,“ zmiňuje jejich pečovatelka.

 Dodává, že se mezi Čechy rozmáhá nový trend - při výběru domácího společníka volí místo psa kočku. Jsou prý méně náročné. Hlavně odpadá pravidelné venčení, což je při dnešní pracovní vytíženosti velká výhoda. I kočka ale podle chovatelů dokáže dělat doslova psí kusy.

 Přestože pes je schopen se naučit více veselých kousků než kočka a bude je na požádání předvádět, kočka se je naučí také. Ovšem bude je předvádět, jenom když se jí bude chtít.

 Jak vůbec Taťánu Homolkovou napadlo věnovat tolik péče právě opuštěným kočkám? Odmalička prý ke zvířatům tíhla, zejména pak ke kočkám. 

 „Rodiče měli chovné stanice, a jezdili jsme po výstavách, pak jsem si pořídila svoje kočičky,“ přibližuje. „Tehdy jsem ale ještě neměla téměř ponětí, jak velký problém představují toulavé a zbídačené kočky bez domova.“

 Zákeřné pomluvy

 Častým obrázkem ve Skrýšově bývají i přes plot hozené těhotné kočky v krabicích nebo pytlích. „Lidem je líto zaplatit za kastraci, tak je nechají množit. Koťata vypipláme a pak jim hledáme nové domovy,“ doplňuje paní Taťána.

 Dozvídáme se i o dalších pohnutých osudech čtyřnohých mazlíčků. „Máme tady Edwarda, kterému někdo v Jihlavě ořezal uši. Byl tak zbídačený, když se k nám dostal, týraný pravděpodobně nějakým narušeným člověkem, kost a kůže,“ přibližuje paní Taťána. „V Jihlavě chovala paní v jedna plus jedna čtrnáct koček v řetězech, jejich stav byl katastrofální,“ doplňuje smutně.

 Mezi kočkami má své oblíbence. „Třeba Pižlu, nebo hluchého Béďu, kterého mi přivezli na smrt nemocného, ale dostal se z toho.“ 

 Útulek už pomohl desítkám koček najít nové útočiště. Přestože se sem lidé vrací, posílají fotky i zprávy, jak se u nich kočky mají, téměř denně musí Taťána Homolková čelit pomluvám, že se o své svěřence nestará.

 Žádná z kontrol ale podle jejích slov neshledala vážné nedostatky, jež by svědčily o špatné péči. Ani mrtvé kočky, hozené „pro výstrahu“ za vrata, nejsou podle jejích slov až takovou výjimkou.

 Veselé historky, ve kterých hrají hlavní roli kočky, ale prý naštěstí převažují. Spoustu lidi do „kočičího království“ jezdí „jen tak“, aby načerpali novou energii, pomazlit se s kočičkami...

 Stráví tu prý i několik hodin, nebo se zastaví byť jen na chvíli a dovezou chlupatým strávníkům krmení. „Jsme vděční za sebemenší pomoc, a pokud vám něco nepotřebného leží doma... Krmení, veškeré věci týkající se drogerie nebo jakoukoli finanční pomoc, protože veterinární náklady na léčbu kočiček jsou obrovské,“ podotýká paní Taťána. „Nepotřebujeme nové věci, pomůže nám cokoliv, a ušetří nám to finance na veterinární péči a stavbu další místnosti.“ 

 Ostatně, jak se kočkám na statku žije, se můžete přesvědčit na vlastní oči. Stačí přijít, a jste v obraze. V sobotu 16. srpna jsou totiž jeho dveře otevřené všem. A možná, že odtud neodejdete s prázdnou, ale s chundelatým „pokladem“ v náručí. 

Diskuze k článku