Nedá se nereagovat na tragické události poslední doby. Násilí bylo mezi lidmi odjakživa, v Americe docházelo k šíleným činům, kdy někdo střílel ve škole. Ale kde se to vzalo tady? Kde se berou takové úmysly v dětech?

Je jednoduché shodit to na vliv brutálních filmů a sociálních sítí. Ale někdo přece ty děti vychovává a koriguje. Někdo, kdo je za ně zodpovědný, by si měl být vědom, co dítě sleduje, co se s ním děje.

Vím, že pubertální období není úplně lehké. Ve vývoji jedince je ale důležité. Potřebuje se odpoutat od rodičovské péče, je to postupná cesta, aby dítě dozrálo a v budoucnu se bylo schopno postavit na vlastní nohy. Bude za sebe muset převzít zodpovědnost.

A v tom pubertálním období opravdu nechce slyšet „Kam jdeš?“ „Kdy přijdeš?“ „Na co pořád koukáš do toho mobilu?“ „S kým se to, proboha, kamarádíš?“

Na druhé straně ale může být totální nezájem od rodičů. A teď se v tom vyznejte. Co je lepší? Někde jsem četla, že každý rodič dělá to nejlepší, co umí. A věřím tomu, že nechce dítěti nějak uškodit.

Někdy by to chtělo možná jenom více empatie. A také začít už v mladším věku. Vytvořit v rodině důvěrné prostředí, kdy společným povídáním vyjadřujeme zájem o dítě. Nepropásnout ten okamžik, kdy upovídané malé dítě přestává být upovídané, protože rodiče zajímá něco jiného. A nějak se zapomínají ptát, co zajímá jeho.

V mnoha rodinách mají hezké rituály. V některých rodinách usedají společně k jídlu a vytvářejí hezké prostředí pro popovídání. Někde si udělají nejen u nejmenších, ale i u malinko starších dětí čas, že si přijdou popovídat těsně před spaním. Ony v tuto chvíli bývají děti často sdílnější.

A potom by bylo fajn ve starším věku nenechat se odradit otráveným obličejem. Položit třeba otázku: „A co ti dnes udělalo radost?“ Ano, ptát se na to, kam jde a s kým, ale takovým způsobem, aby se necítilo jako u výslechu. Povídání je mocný nástroj. Bez toho se opravdu nedozvíme, co se našemu dítěti honí hlavou.

Program prevence dětských úrazů – Kraj Vysočina