Včera jsem pozorovala děti před domem. Jezdí tam na kole. V ulici bydlí většinou mladí rodiče s dětmi, jsou zvyklí, že tam děti bývají, jsou ohleduplní a jezdí pomalu. Jenže na konci ulice, kde se děti otáčejí, už vjíždí auta z další ulice a ne vždy počítají s tím, že tam děti mohou být. A jak pozoruji děti, všímám si jejich chování. Většinu dětí znám, a tak trochu i jejich povahy. Vidím Aničku, která pokaždé, když se blíží ke konci ulice, zpomalí a rozhlédne se, jestli auto svrchu nejede. A pak vidím Tomíka, který jezdí rád rychle, vidím, že trénuje i co nejostřejší otočku, a nekouká. 

Děti jsou malé, ještě nechodí do školy, takže jsou na ulici s nimi rodiče, aby na ně dohlédli. Slyším taťku od Tomíka, jak na něj huláká: „Tome, musíš před otočkou přibrzdit a kouknout, jestli svrchu něco nejede.“ A Tom dvakrát přibrzdí, také zkontroluje, jestli táta kouká. A potřetí, když si taťka odskočí, zase jukne jen v rychlosti.

A já přemýšlím, jak to udělat s dětmi, které mají dobrodružnou povahu, aby byly schopné myslet občas dopředu. Aby byly schopné uvědomit si, že hrozí nebezpečí, a neriskovaly zbytečně. Moje děti, když byly malé, byly spíše ty opatrnější. Pamatuji si, že když byl syn malý, viděl přejetou kočičku. Byl to pro něj tak silný zážitek, že si to pamatoval ještě dlouho. Před silnicí vždycky počkal. Probírali jsme společně různá pravidla opakovaně. Měli jsme knížku s medvídkem v různých situacích a u toho varování, co by se mohlo stát. Děti to potom už znaly zpaměti. 

Nepřeji dětem traumatické zážitky a už vůbec ne nějaké špatné zkušenosti. Nezbývá, než jim to vysvětlovat teoreticky. Opakovat, že když někoho srazí auto, může i umřít nebo skončit v nemocnici.
A také mě napadá, popovídat si s nimi o tom, že když v animované pohádce vidí, že někdo, kdo se rozplesknul na placku, se zvedne a pokračuje dál, tak že je to možné jenom v pohádce. A že to tak v životě opravdu nechodí.