Reklama
Dnes je sobota 20.04.2024     svátek má Marcela

Práce muzejního zoologa není oprašování vycpanin v depozitářích

Foto: Pavel Bezděčka
Foto: Pavel Bezděčka

15.10.2021 Pro ženy/Komentáře (0), autor:
Ladislava Brabencová

Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Říjen patří Kláře Bezděčkové, zooložce z Muzea Vysočiny Jihlava.

Co vy a měsíc říjen?

V říjnu si většinou definitivně připustím, že léto je pryč a blíží se zima. Po pracovní stránce je to pro mě jeden z nejnabitějších měsíců, poněvadž stále ještě probíhají terénní výzkumy, ale zároveň už se často odevzdávají výsledky, se začátkem akademického roku opět běží všelijaká pracovní setkání a v muzeu se koná spousta akcí. Po stránce osobní je pro mě říjen zvláštní tím, že mě maminka právě v tomto měsíci přivedla  na svět.

 

Chtěla byste být opět dítkem školou povinným, nebo je to lepší nyní, když jste dospělá a pracujete?

Na základní, ba ani na střední školu by se mi nechtělo. Na přírodovědeckou fakultu bych se klidně vrátila.

Vyhovuje mi akademická svoboda, ke které patří samozřejmě i odpovědnost. V takovém prostředí toho udělám nejvíc.

 

Kdy padlo rozhodnutí, že se vydáte ve svém životě na cestu přírodních věd?

Od mala jsem měla ráda zvířata, žádné mi nepřipadalo ošklivé. Rodičům jsem na výletech nadšeně nosila slimáky, brouky, žáby nebo hady. Poslední kapkou pro mě byly knihy zoologa Geralda Durrella. Když jsem si asi v deseti letech přečetla jeho vzpomínky na dětství strávené na ostrově Korfu, bylo jasno.

Tehdy jsem prohlásila, že budu taktéž slavný zoolog a taky budu jezdit na expedice. Což se zčásti naplnilo, tedy jsem zoolog a mám i to štěstí, že mohu za zvířaty jezdit po světě. Jen ta sláva se nějak ne a ne dostavit... I když třeba se to po našem rozhovoru zlepší J.

Vzhledem k tomu, že už tehdy jsem byla nadšená chovatelka všeho možného, brali to moje rozhodnutí doma docela vážně.

 

Čím jste chtěla být jako „malá“ – zkuste to vzít třeba od školky, pak ZŠ a SŠ?

Ve školce a v první třídě jsem chtěla být veterinářka a taky hrát divadlo.

Pak jsem na to na nějakou dobu přestala myslet, ale na druhém stupni ZŠ jsem už chtěla být zoolog, a to mě provázelo i na gymnáziu.

I když jsem potom ještě párkrát zapochybovala, a dokonce se i na chvilku vrátila k myšlence na divadlo, zoologie vždycky zvítězila.

 

Rozlišujete ve svém životě, co je ještě práce a co vás prostě hlavně baví? Přece jen, není práce v muzeu tak trochu nuda…?

Mám to štěstí, že mě živí to, co mě baví. Vzhledem k tomu, že bydlíme v muzeu, profesi od soukromého života oddělit moc nejde. V muzeu ale nuda rozhodně není.

Práce muzejního zoologa v žádném případě není oprašování vycpanin v temných depozitářích, ani splašené pobíhání po louce se síťkou na motýly. Muzejní zoolog má hlavně dokumentovat a zkoumat vývoj fauny nějakého území, v našem případě Českomoravské vrchoviny. Shromažďuje informace o tom, jak to vypadá dnes, a uchovává je pro budoucí generace, což je podle mě činnost velice důležitá. A pestrá.

Mimo jiné zahrnuje terénní průzkumy a s nimi spojenou zimu nebo naopak vedro, brodění se bahnem, klopýtání přes kořeny, bodance od komárů...  Někdy je to i docela akční J.

Samotný sběr dat ale nestačí, je třeba umět je třídit a interpretovat. Takže pak přichází vysedávání u mikroskopu a počítače, hodnocení získaných údajů a také vzrušení, jestli přijde nějaký objev.

Někdy je to opravdu velké dobrodružství. Výsledky své práce si samozřejmě nesmíme nechávat pro sebe, ale musíme je zpřístupňovat veřejnosti, tj. publikovat v odborných časopisech, zveřejňovat na konferencích, ve formě výstav a expozic, přednášek, různých popularizačních aktivit. Ne, nuda to určitě není J.

 

Vaše rada, jak zvládat život a nezbláznit se? Zvlášť v této covidové době je nutné si udržovat zdravou mysl.

Jakmile mám pocit, že už se to nedá vydržet, sebereme se s Julinkou, což je trpasličí jezevčice, a jdeme ven. Vezmeme s sebou foťák, a pak už nám nic nechybí...

Příroda dělá divy. A samozřejmě i lidé s nimiž souzníte. Ted nemám na mysli „jen“ ty nejbližší, ale i ty, kteří k nám promlouvají skrze své výtvory. Myslím, že je velice důležité udělat si ten čas a přečíst si knížku, pustit film, poslechnout hudbu a podobně.

 

Co vy a domácí práce – kterou bytostně nesnášíte, a naopak, u které si třeba odpočinete?

Že bych u domácích prací odpočívala, to se říct nedá... Beru je jako nutnost, ale snadno se bez nich obejdu. Nejmíň mi vadí ty fyzicky namáhavé, které se dělají jednou za čas, výsledek je patrný na první pohled a člověk má pocit, že udělal i něco pro svou tělesnou kondici.

Naopak ty nekonečné neviditelné drobnosti typu žehlení mě ubíjejí a snažím se jim vyhýbat, jak to jde.

 

Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo?

Vaření jako tvůrčí činnost mě baví, pokud se z něj stane každodenní povinnost, vadí mi jeho časová náročnost.

Ráda experimentuju a zkouším jídla, která jsme třeba ochutnali někde na cestách, zejména taková, jejichž příprava netrvá moc dlouho. I když k tomu asi přistupuju trochu svérázným způsobem.

Často se stává, že k velkému pobavení rodiny chodím mezi googlem a sporákem a přemýšlím, kterou surovinu bych čím nahradila, protože tu správnou zrovna nemám.

Navíc jednotlivé ingredience odměřuju od oka, takže výsledný pokrm se od původního receptu kolikrát dost liší.

Diskuze k článku

  Přihlaste se prosím do diskuze JL

email / login:

heslo:

Komentáře ke článkům mohou vkládat pouze registrovaní čtenáři

Registrace nového uživatele

Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net