Reklama
Dnes je sobota 18.09.2021     svátek má Kryštof

Moje cesta k historii nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát

Renata Pisková
Renata Pisková

12.9.2021 Pro ženy/Komentáře (0), autor:
Ladislava Brabencová

Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Září patří ředitelce Státního okresního archivu Jihlava Renatě Piskové.

Co vy a měsíc září?

Září má snad každý z nás spojené se začátkem nového školního roku, kdy naše jistá prázdninová uvolněnost a bezstarostnost je vystřídána pevným školním nebo pracovním režimem.

Je to ale též měsíc, od kterého očekáváme, že nám přinese babí léto, abychom se ještě před zimou nasytili slunečními paprsky a jimi prohřátou přírodou.

 

Chtěla byste být opět dítkem školou povinným, nebo je to lepší nyní, když jste dospělá a pracujete?

Každá životní etapa má i přes nástrahy, které nám mnohdy staví do cesty, své kouzlo; dětská bezprostřednost, utváření vlastních společenských vazeb a kontaktů, radost z prvních úspěchů, volba profesní dráhy, první lásky, ale i první zklamání, vytváření vlastního domova, zplození dětí, složitá rozhodnutí, ale i možnost špatná rozhodnutí korigovat či napravit.

Tím vším si člověk musí projít a při tom by měl mít na mysli, že přijde do věku, kdy začne svůj život bilancovat. A pro mne je důležité, abych v tom bilancování obstála se ctí.        

 

Kdy padlo rozhodnutí, že se vydáte ve svém životě na cestu historie, dějepisu, archivnictví?

Moje cesta k historii a archivnictví nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Již několik let před ukončením povinné, tehdy devítileté, školní docházky jsem byla rozhodnuta vydat se cestou profesionálního hudebníka a získat vzdělání ve hře na klavír.

Moje rozhodování bylo bezpochyby ovlivněno také tím, že pocházím z rodiny, kde se dennodenně „muzicírovalo“. Vzorem mi byla též starší sestra, která v té době již byla úspěšnou studentkou konzervatoře ve hře na housle.

Bohužel jsem se rozhodovala v době, kdy v naší společnosti probíhala tvrdá normalizace, kdy vítězila ideologie nad talentem. Psal se totiž rok 1973 a jako dcera politického vězně z padesátých let jsem byla bez šance.

Po všech peripetiích mi nakonec bylo umožněno získat všeobecné vzdělání na Gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem, kde můj další profesní život ovlivnilo několik vynikajících profesorů, zejména pak učitel dějepisu Jaromír Procházka.

Moje snaha skloubit lásku k hudbě a získaný zájem o historii vyústila v přihlášku ke studiu hudební vědy a jejích dějin. Opět bez úspěchu. Pak už mi zůstala jediná možnost, studovat neučitelský obor historie.

Brzy jsem zjistila, že jsem se i přes omezené možnosti rozhodla správně. Šlo hlavně o to seznámit se s metodami historikovy práce, pomocnými vědami historickými, bez jejichž znalosti vám obsah archivních pramenů zůstane utajený, a pak už je jen na vás, jaký předmět historického bádání si zvolíte.  

 

Čím jste chtěla být jako „malá“ – zkuste to vzít třeba od školky, pak ZŠ a SŠ?

Jak vyplývá již z mé odpovědi na předchozí otázku, od raného dětství jsem byla vychovávána v  lásce k hudbě a umění vůbec. Prožívala jsem velikou radost z toho, že se jako platný člen dětského pěveckého sboru nebo aktivní klavírní produkcí mohu spolupodílet na kulturním životě rodného města.

Proto jsem svoje přání vždy vkládala do představy stát se úspěšnou klavíristkou. Snad jen krátce, když jsem začala navštěvovat základní školu, jsem byla okouzlena učitelským povoláním a ráda jsem si „na školu“ hrála.  

 

Rozlišujete ve svém životě, co je ještě práce a co vás prostě hlavně baví? Přece jen, není práce v archivu tak trochu nuda…?

Měla jsem a mám v životě štěstí, že jsem nikdy nemusela rozlišovat mezi prací a zábavou. Ve všech zaměstnáních, ať již to bylo v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, tehdejším jihlavském městském úřadu nebo v archivu, jsem si dokázala najít oblast, která uspokojovala a naplňovala mé profesní představy.

V muzeu jsem byla nadšena z poznávání bohatých muzejních sbírek, uložených zejména v jihlavských depozitářích a depozitářích muzea v Polné, které tehdy ještě bylo součástí Muzea Vysočiny v Jihlavě, třebaže často bylo spojeno s nehostinnými pracovními podmínkami. Coby zaměstnanec Městského úřadu v Jihlavě jsem měla to štěstí, že jsem byla pověřena úkolem vybudovat fungující systém spisové služby včetně spisovny úřadu, která v době mého příchodu do úřadu byla zcela nefunkční.

Díky progresivnímu pracovnímu prostředí, které tehdy na úřadu panovalo, jsem zde také získala základy práce s výpočetní technikou a dostala vstupenku do digitálního světa.

Vítězstvím v konkurzu na místo ředitele Státního okresního archivu Jihlava v roce 1997 jsem dostala neopakovatelnou příležitost podílet se na organizování rekonstrukce budovy pro účely archivu a přestěhování archivních fondů z nevyhovujících podmínek do moderních depozitářů.

Další velikou výzvou se stal okamžik, kdy jsem byla pověřena vedením autorského kolektivu, který zpracoval Dějiny Jihlavy, které vydalo Nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Městem Jihlavou.

Musím ale zdůraznit, že splnění těchto úkolů by nebylo možné bez vysoce odborného pracovního kolektivu, kterým jsem obklopena. Jeho zásluhou se archiv prezentuje četnými odbornými přednáškami, tematickými výstavami, vydáváním odborných časopisů a literatury a také mravenčí prací, která umožňuje badatelům zpřístupňovat archiválie ke studiu a úřadům poskytovat informační servis formou odborných rešerší nebo v oblasti předarchivní péče.

Jen výčet těchto základních činností napovídá, že se práce v archivu nikdy nemůže stát nudnou.    

 

Vaše rada, jak zvládat život a nezbláznit se? Zvlášť v této covidové době je nutné si udržovat zdravou mysl.

Již jsem zmínila, že život nám vedle radostí často připraví i četné nástrahy a mnohdy nepřekonatelné překážky. I já jsem si takovými životními situacemi prošla.

Nejsem žádná hrdinka, abych byla oprávněna poskytovat rady, jak těmito situacemi projít bez újmy na zdraví. Problémy překonávám po svém, mnohdy u toho tečou potoky slz, mnohdy to spraví sladký spánek, ale nejčastěji se utíkám opět k tolik skloňované hudbě, ať již k jejímu poslechu nebo produkci.

Jistý klid nacházím stále častěji také v přírodě. Jsem nadšená turistka a právě turistika, zejména pak horská, pomůže člověku nabýt ztracené sebevědomí a získat zpět důvěru v sebe sama.

 

Co vy a domácí práce – kterou bytostně nesnášíte, a naopak, u které si třeba odpočinete?

Domácí práce vnímám jako jednu z povinností, které musím splnit, mám-li se doma cítit dobře a vytvořit přívětivé a útulné domácí prostředí. Nechovám k nim ani nenávist, ani nejsou zdrojem mého odpočinku.

 

Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo?

Vaření též vnímám jako jednu z povinností, které mají zajistit chod domácnosti. Třebaže jsem nikdy nebyla častým pomocníkem v kuchyni své maminky, podvědomě jsem „nasávala“ její praktické zkušenosti, chutě a dovednosti. S odkazem na své přátele a rodinu jsem to prý zvládla více než dobře.

Diskuze k článku

Nový komentář


Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net