Osm let vydržel ing. arch. Jaroslav Kruntorád ve funkci starosty Havlíčkova Brodu. Před pěti lety byl obviněn v souvislosti s některými veřejnými zakázkami. Letos byl zproštěn spolu s dalšími sedmi osobami obžaloby.

 Po pěti letech vyšetřování a soudů vás rozsudek zprostil obžaloby…

 Ano, obě kola proběhla, jak u okresního soudu, tak i odvolání u krajského soudu, ten v plném rozsahu potvrdil zprošťující verdikt.

 Před zákonem jste tedy na­prosto čistý.

 Ano, je to pravomocné. Rozsudek konstatuje, že se provinění nejen neprokázalo, ale ani nestalo.

 Jak dlouho se táhlo celé vy­šetřování a soudy?

 Koncem září tomu bylo pět let, kdy jsem byl obviněn, předtím předcházely dlouhé měsíce odposlechů.

 Kauza trvala pět let, zestárl jste za tu dobu jen o těch pět let?  

 Já bych řekl, že jsem o pět let zmoudřel. Kdo mě znal před pěti lety a teď mě potkává, spíše říká, že jsem omládl. Cítím se moudřejší o tuto zkušenost, pracuji a užívám si věcí, které jsem dříve nestíhal. Cítím se dobře, děkuji za optání.

 Co vám případ dal a co vzal?

 Byla to hloubková inventura, takový forenzní audit kamarádů, a ti se vykrystalizovali dobře. Máte skupinu několika kamarádů, kteří vás neopustí, ani kdybyste byl odsouzen na doživotí, pak tzv. kamarádi, kteří vás využívají, jen když jste ve funkci, a potom kamarádi, kteří zpovzdálí sledují, jak to dopadne, a pak se k vám hlásí.

 Mohl jsem si srovnat životní priority. Nejdůležitější ale je, že jsem si uvědomil význam rodiny. Ačkoliv jsem jedináček, mám rodinu velkou, tři děti a osm vnoučat. To jsou věci, kterým se věnuji maximálně.
A mám krásnou profesi, protože architektura je zajímavá a v Praze jsou jiné možnosti se jí věnovat.

 Šel byste po nabytých zkušenostech znovu do politiky?

 Nešel. A ani bych k tomu nepotřeboval tyto zkušenosti, měl jsem už v plánu toho nechat. Byl jsem nezávislý a hodně jsem si na tom zakládal.

 Pak jsem ale usoudil, že to asi byla chyba, že ve městě velikosti Havlíčkova Brodu je třeba mít zázemí nějaké politické strany, a do žádné se mi nechtělo vstupovat.

 Tím pádem jsem nemohl dál v politice fungovat a tři volební období jsou akorát. Myslím, že i to je moc, že by stačila jen dvě.

 V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že váš odchod z radnice v roce 2006 nebyl přiznáním viny, ale kvůli poměrům na havlíčkobrodské radnici.

 Ano, neodcházel jsem kvůli kauze, v té mám naprosto čisté svědomí. Můj odchod nebyl přiznáním viny, ale osobním protestem. Spolupráce v kolektivu zastupitelů a v nejužším vedení nebyla taková, jakou bych si představoval.

 Byl jsem kupříkladu popotahován za výstavbu autobusového terminálu, který jsem nikdy nepovažoval za svou prioritu a nikdy jsem pro něj nehlasoval.

 Prosadili jej kolegové místostarostové na mimořádném zasedání na třetí pokus v době mé nemoci. To je jen jeden z příkladů, že spolupráce nebyla jako v předcházejícím období, kdy jsme táhli za jeden provaz.

 Vrcholila kauza s privatizací bytů, byl jsem přesvědčen, že můj rezortní kolega Hermann nedělá dobré kroky, a to se asi po čtyřech letech potvrdilo -  u toho jsem nechtěl asistovat. Rezignoval jsem sám, nebyl jsem odvolán, jak se někde stalo.

 Jakékoliv poměry vždy vy­tvářejí lidé. Můžete jmenovat?

 V komunální politice je to složitější než v soukromé firmě, kde si partnery vybíráte, v politice se kolegové navolí rozhodnutím voličů. Díky mé přednosti – empatii, se nám podařilo dát dohromady dobrý tým,  kromě posledního roku.

 Nicméně s Tomášem Hermannem nebo Jiřím Vondráčkem se spolupracovalohůře, někteří zastupitelé i z našeho nezávislého sdružení podlehli tlakům a pomluvám a podpora nebyla taková, jakou bych si představoval. Tím se zvyšoval pocit nedůvěry, a v tom se špatně pracuje.

 Jednalo se za mými zády, svolávaly se rady a zastupitelstva bez mého vědomí, a to nemluvím o šuškandě, kterou podporovala místní média.

 Řeknu-li to diplomaticky, zveřejňovala tendenční i lživé články. Pokud jsem zaregistroval  hodně těžký faul, ozval jsem se a musely se i renomované tiskoviny MF Dnes, Reflex nebo Deník omlouvat. 

 Nevnímáte ale jako handicap, že státní zástupkyně stále zůstává přesvědčena, že k trestné činnosti došlo? Telefonní odposlechy byly nezákonné, a tedy se nemohly zařadit mezi důkazy. Nebylo by pro vás ale lepší, kdyby odposlechy byly zákonné? Takto se nezbavíte, jak říkáte, šuškandy, že bůhvíjak to bylo.

 Máte pravdu, asi by to byla lepší varianta. Absolvoval jsem celý ten proces od začátku až do konce - nebyl zameten pod koberec, jak se to stalo v jiných případech.

 Kdyby odposlechy byly použity, bylo by to pro mne lepší, ale přece si na druhou stranu nemůžete nechat líbit, aby vás někdo odposlouchával v rozporu se zákonem. A rozpor to nebyl pouze formální, jak se někdy stává, ale přímo zásadní. Totiž zdůvodnění odposlechů bylo tak chabé, že neměly být vůbec povoleny.

 Soudce  diplomaticky řekl, že nesplňovaly zákonná kritéria. Jasně  řečeno: byl jsem šmírován 13 měsíců, povolení měli dokonce na 15 měsíců, to je přece šílená doba. A je to přece i nepřijatelná skutečnost nejen pro mne osobně, ale i obecně vzato!

 Přece nemůžeme připustit, aby nesmyslné anonymní udání a nezákonné odposlechy takovým způsobem zasahovaly do života lidí v dnešní době, která o sobě říká, že je demokratickou…

 Čím si vysvětlujete tak dlouhou dobu?

 Mé vysvětlení je takové, že když si zařídili, aby se někdo tak dlouhou dobu tímto živil, musel „doložit“ výsledek své práce. Já byl připraven vysvětlit jeden telefonát po druhém, ale musíte bránit svá práva. Jen si uvědomte, že nejste odposloucháván jen vy sám.

 Ve funkci počítáte s tím, že může být váš služební telefon monitorován, ale odposlouchávána byla i naše rodinná pevná linka, takže byla odposlouchávána moje žena, dospělé děti, jejich partneři i příbuzní.

 Když si uvědomíte, že říkáte intimní a citlivé věci v rámci rodiny, tak základní lidská práva přestávají být jen prázdnou frází. Myslím, že je potřeba se proti tomu bránit.

 Kromě odposlechů měl soud tisíce stran dokumentů, vypovídalo tu asi 50 svědků, dalších asi 50 během policejního vyšetřování… a nikde se neobjevilo nic proti mé osobě. Dcera ani nevyužila možnosti nevypovídat, můj obhájce nepožadoval žádného svědka, nepotřebovali jsme ho.

 Byl jsem obžalován z pletichy a zneužití pravomoci veřejného činitele, což jsou pojmy tak široké, pod které se dá schovat ledacos: obchodní, politické jednání, vše mohu nazvat pletichou. I to, když někoho jako starosta pozdravím či nikoliv...

 Vzpomínám si na zajímavou formulaci při prodlužování odposlechů: přijetí úplatku se zatím neprokázalo, nicméně doporučujeme pokračovat.

 Absurdní popis pletichy se objevil přímo v obžalobě, kde se píše, že jsem ovlivňoval uchazeče o pronájem tak, aby jeho nabídka byla pro město ekonomicky nejvýhodnější…

 Není to ale v Česku pochopitelné, když existuje celá řada kauz a předražených zakázek? Lidé neví, čemu mají věřit.

 Asi je to dáno mentalitou a českou povahou. U nás funguje móda anonymů. Pro mě je nejstrašnější, že vše odstartoval anonym, který uváděl vesměs polopravdy - ale v každém případě věci, které šly hned konfrontovat se skutečností.

 Byl jsem nařčen, že jsme nakoupili pozemky v průmyslové zóně, které měly dle anonyma hodnotu 8 milionů. My je koupili za 15, což byla pravda,  takže to vypadá jako těžký prodělek města, ale my jej následně prodali za 18 milionů.

 V době, kdy anonym přišel ministru Grossovi na stůl, na těch pozemcích stála japonská továrna Futaba, stačilo ji už jen dovybavit technologií.

 Vše šlo v ten moment konfrontovat se skutečností, a to z veřejně dostupných zdrojů. Soudkyni nicméně postačila žádost policie, aby povolila odposlechy.
Byla to stejná soudkyně, která posléze nezákonně soudila, jak jsem se dočetl, ředitele havlíčkobrodské nemocnice Pejchla.

 Kde se podle vás stala chyba?

 Když se nad těmi věcmi zamýšlím hodně zeširoka, mám obavu, že za to může ta nešťastná věta před privatizací a kuponovými záměry: že mají mít ekonomové a podnikatelé náskok před právníky. Tak to zřejmě zůstalo v povědomí…, i když v revolučních dobách se takové chyby stávají.

 V české povaze asi je nevěřit ničemu, pomlouvat, pokud možno udávat, a to nejlépe anonymně.

 Vzal jste si z těch pěti let nějaké osobní ponaučení?

 Ponaučení,  které jsem akceptoval nerad. Svou strategii jsem sázel na důvěře ke svým nejbližším, i když jsem neměl nějaké ambice a nechtěl jsem na radnici jít, byl jsem tou výzvou osloven. Snad se podařilo dost zrealizovat, když ale dostanete takovou pecku, jste obezřetný, a důvěra už je nahlodaná.
Zdaleka bych nebyl tak důvěřivý jako kdysi. To je pro mne to ponaučení, i když si nemyslím, že je to ponaučení nejlepší.

 Co byste doporučil lidem, kteří teprve vstupují do politiky? Neodrazoval byste je spíše?

 Ne, opět bych stavěl na důvěře. Je důležité, aby měl politik vizi, aby za ni bojoval  a snažil se ji prosadit i na malých městech. I s tím rizikem, že si naběhne.

 Může se stát, že ne vždy ti, co vás chválí, to dělají i za rohem. Je dobré s tím počítat, ale být zase až příliš opatrný, to nemá smysl. Za stejný honorář lze za ty čtyři roky něco vybudovat, nebo je jen prosedět.

 Pan Schling (bývalý poslanec a ministr dopravy za ČSSD – pozn. red.) měl dobrý postřeh: kdo nic nedělá, nic nezkazí, kdo nic nezkazí, bývá pochválen, kdo je pochválen, bývá povýšen, kdo je povýšen, nic nedělá.

 Aplikováno na politiku: kdo nic nedělá, nic  nezkazí a je zvolen znovu, kde nic nedělá...  

 Takový přístup je také možné používat, ale je to špatně. Já ale věřím, že se solidnost a kreativita prosadí.

Petr Klukan

Diskuze k článku