Na první pohled to může znít idylicky. Práce, díky které cestujete po světě, pohybujete se mezi umělci a pomáháte šířit českou kulturu za hranicemi. Ve skutečnosti je tahle profese mnohem náročnější. Je plná stresu, administrativy a výzev, které běžný divák v hledišti vůbec nevnímá.

Regina Brabencová Havránková působí v zahraničním oddělení Národního divadla Brno, kde se stará o operu, činohru i balet. V minulosti pracovala u významné promotérky Aleny Kunertové v Nachtigall Artists Management a v Pražském filharmonickém sboru. Dnes zajišťuje víza, řeší krizové situace na zahraničních štacích a komunikuje s partnery ke spolupráci.

Její pracovní dny bývají dlouhé a náročné, ale přesto říká, že by neměnila.

„Možnost cestovat a zároveň pracovat v divadle je vykoupena empatií a tvrdou prací. A taky excelovými tabulkami,“ dodává se smíchem.

Umění místo medicíny

Pochází z rodiny lékařů a od dětství čelila očekávání, že půjde na medicínu. Tlak zesílil ve chvíli, kdy se její starší sestra vydala jiným směrem. „Na osmiletém gymnáziu jsem potají začala hrát divadlo. Rodiče na to přišli a hned mi to zakázali. Jenže to nezabralo. Když pak v Jihlavských listech vyšel článek o tom, že jedeme na amatérský festival, bylo jasné, že z medicíny nic nebude.“

Umění má v rodině hluboko zakořeněné. Její prarodiče z matčiny strany byli uznávanými herci Horáckého divadla, pradědeček zpíval v Národním divadle jako operní sólista. Přesto dnes říká, že je vlastně ráda, že se herectví vyhnula. „Nechtěla bych stát na jevišti. Kdybych nesouhlasila například s režijní interpretací hry, cítila bych potřebu to říct. A to by se některým autorům asi moc nelíbilo.“

Zároveň si je velmi dobře vědoma, co tahle práce obnáší. „Málokdo si uvědomuje, že herci na pódiu mají svůj osobní život a problémy, ale i přesto si musí večer co večer stoupnout na jeviště a vžít se do role. To obdivuji.“

Tisíce kilometrů a stovky víz

„Ze 70 procent je to administrativa v cizím jazyce. V češtině pracuji méně,“ vysvětluje Brabencová Havránková. Domluví se anglicky, německy díky studiím ve Vídni a na základní bázi i italsky.

Přesto už zažila situace, kdy ani tři jazyky nestačily. „Na zájezdu ve Francii jsem si ověřila, že neumět francouzsky je hendikep. Anglicky sice rozumějí, ale mluví zásadně francouzsky. Z deseti lidí se našel jeden člověk, se kterým jsme se mohli domluvit.“

Zahraniční cesty se pro soubory Národního divadla Brno stávají čím dál důležitější součástí jejich prezentace.

„Covid obecně podmínky v kultuře změnil a dnes je třeba partnery spíše vyhledávat. Ke vzniku partnerských projektů pomáhá především vysoká umělecká úroveň Národního divadla Brno nebo výborná manažerská práce nejen mého kolegy Radima Dolanského.“

Letos v únoru podniklo Národní divadlo Brno největší zájezd do Dubaje, kam cestovalo přes 300 lidí, téměř polovina zaměstnanců divadla. A s tím přichází i organizační výzvy.

„V baletu máme 28 národností. A každá země má jiné vízové podmínky. Vytvořit 300 víz je někdy až detektivní práce. Nemůže se stát chyba, protože to by znamenalo, že by někoho nemuseli pustit do země.“

Na její tým tak spadne veškerá zodpovědnost. „Ať už jsou to zdravotní problémy, rozbité nástroje nebo zpoždění letadla, tak to musíme vyřešit, najít náhrady a o všechno se postarat. Je to docela adrenalin.“

Brněnské divadlo v Japonsku

Tento týden se brněnské divadlo prezentuje na světové výstavě EXPO v japonské Ósace.

Na této prestižní platformě jsou představeni baletní sólisté, brněnská filharmonie i pianista Ivo Kahánek.

Významnou součástí programu je také činohra s představením Matka od Karla Čapka.

„Myslím si, že je to velmi aktuální a povedené představení. Války jsou bohužel stále aktuálním tématem. Dílo zasahuje mnoho lidí, zvlášť když vezmeme v potaz nešťastnou historii Japonska za druhé světové války. Připomínání těchto témat je dnes velmi důležité,“ říká Brabencová Havránková, která organizuje zmíněnou cestu do Japonska.

Japonští pořadatelé podle ní překvapují svou vstřícností a profesionalitou. „Odpovídají do hodiny, nehledě na čas, a jsou to neuvěřitelně slušní lidé,“ dodává.

Divadlo jako práce, ne relax

Práce Reginy Brabencové Havránkové nekončí tím, že s herci zajede na zájezd. Do divadla musí chodit pravidelně, aby mohla zahraničním partnerům představovat aktuální inscenace.

Po týdnu stráveném mezi zkouškami, inscenacemi a zařizováním zahraničních výjezdů pak podle ní není divu, že na divadlo nebo jakékoli společenské akce už často nemá sílu.

„Většinu pracovního času trávím s někým, někde, či se o někoho „starám“. Čím jsem starší, tím více na sobě pozoruji, že ve svém osobním životě mám minimální potřebu se s někým stýkat. Ze všeho nejraději trávím volný čas se svojí rodinou,“ přiznává.

Mezi cestami a rodinou

„Je to náročné časově i psychicky. Neexistuje něco jako osmihodinová pracovní doba. Bez podporující rodiny a manžela by to nešlo,“ líčí.

Regina vychovává tříletého syna a přiznává, že skloubit práci s mateřstvím není jednoduché. „Čím déle jsem pryč, tím je to horší. Videohovory u nás doslova hoří. Už je ve věku, kdy mi vyčítá, že jsem pryč, hned poté, co se mě zeptá, co jsem mu přivezla za hračku,“ říká s úsměvem.

Mahler, Jihlava a kulturní realita

O to víc ji mrzí, když vidí, jak těžké to má kultura v jejím rodném kraji.

„Dělala jsem v Jihlavě pár koncertů. Kdyby nepřišli moji známí, tak nepřijde skoro nikdo. Přitom Gustav Mahler je osobnost světového formátu. V zahraničí si ho nesmírně váží, ale u nás v Jihlavě jméno Gustava Mahlera působí spíše jako taková floskule. Nebýt festivalu a místní filharmonie, tak je Gustav Mahler v podstatě anonym. Škoda, že nejsme schopni tento potenciál využít,“ vyjadřuje svůj postoj Regina Brabencová Havránková. Sama neví, jestli se s tím nezájmem dá něco dělat, pokud se lidé sami nebudou chtít o divadlo a kulturu zajímat.

Přesto zůstává optimistická. „Na to, jak malá země jsme, máme skvělou úroveň umění. A já jsem vděčná, že můžu být součástí toho, co ho posouvá za hranice.“

Diskuze k článku