Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Bohumil Norek (* 1. 6. 1952) je telčský rodák a patriot. Před lety zde absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu a poté zamířil na studia stavařiny do Prahy. 
„Vysokou jsem v rámci mladické nerozvážnosti úspěšně nedokončil, byl jsem trochu bohém,“ přiznává. V té době hrál závodně volejbal a hokej, jako urostlý bek dokonce figuroval na soupisce dorostu pražské Sparty: „Byl jsem tam taková desátá lajna. Ale třeba něco zůstalo v genech, protože moje vnučky teď taky hrají závodně hokej.“  

Tzv. „velkou vodu“ si dostudoval na dvouleté nástavbě stavební průmyslovky ve Vysokém Mýtě. Působil potom na přehradách a vodních dílech, pendloval za prací. Hned po škole na Dalešické přehradě, posléze na Nových Mlýnech, Dlouhých stráních. 
Blíž k Telči se dostal při práci na stavbách v Třebíči, odkud přešel na budování hráze na pitnou vodu v Nové Říši.   

Stavařina ho bavila, na kastelánské řemeslo nemyslel, přestože jeho tatínek byl od počátku šedesátých let kastelánem na Telči. Jako vedoucí provozu a průvodkyně tu pracovala i jeho maminka. 
Jejich synek se tedy od devíti let zámkem pohyboval. V mládí slyšel na přezdívku Trol, to po vlčákovi, který byl prvním psem Norkových na zámku. 
Od dětství B. Norek detailně poznával každodenní chod zámku. Jak ale dnes vzpomíná, zprvu ho to „nebralo“. 

„Šel jsem raději do té stavařiny, protože když jsem třeba přijel z vejšky na sobotu a neděli domů, táta mi řekl hele, dneska je frmol, musíš jít provádět nebo prodávat vstupenky. A tak jsem si říkal – zámek, kdyby to tak chtělo spadnout. Ale jednu výhodu to tehdy mělo – nemusel jsem lákat holky na rande na motýly, ale mohl jsem je pozvat rovnou na zámek, to neměl každý…,“ směje se po letech.  

O prsa druhý 
Hned zkraje devadesátek si založil stavební firmu, měl v ní pod sebou i čtyřicet lidí. 
„Sezónní práce - zima, chumelí, ale ty musíš dělat. Regulace potoků, ale i klasické stavby. Aby se firma uživila, musíš dělat nejrůznější zakázky,“ popisuje stavařskou realitu.  
V té době už v něm krystalizoval vztah k zámku, kde oba jeho rodiče na začátku devadesátých let skončili: „Měnilo se to. Možná i proto, že jsem už byl starší a člověk chce pokračovat ve šlépějích svých rodičů. A taky kamarádi do mě hučeli, ať do toho jdu.“  
V roce 1993 se zúčastnil výběrového řízení na pozici kastelána, a jak vzpomíná, skončil o prsa na druhém místě. Zámek byl tehdy samostatným subjektem „pod okresem“, dnešní síť objektů Národního památkového ústavu ještě neexistovala. 
Nabídku dělat na zámku zástupce vítězi konkurzu odmítl. Po půl roce ale dostal z vedení okresu „lano“, aby do čela zámku nastoupil, protože jeho předchůdce se neosvědčil. Chvíli váhal, postupně ale stavební firmu utlumil a od 1. června 1993 spojil svůj život na dalších 32 let se zámkem. 

„U stavařiny jsem ale vlastně zůstal, protože s provozem zámku má opravdu hodně společného,“ vysvětluje B. Norek. Tatínek mu umřel v roce 1991, maminka dva roky nato. Na půl roku ale ještě zažila synův nástup na post kastelána. 
Rovnýma nohama

Do nové práce vletěl doslova rovnýma nohama, práci a provoz na objektu ale dobře znal.
„Věděl jsem, do čeho jdu, co se děje a jak se to dělá,“ vzpomíná, „věděl jsem, co už třeba táta dvakrát vyzkoušel a nefungovalo to, a že tedy já musím jít jinudy. Také to mělo výhodu, že na zámku za rodičů pracovala i moje žena, od roku 1977 tu byla pokladní a průvodkyně.“   

Ve velmi špatném technickém stavu byl podle něho zámek v roce 1960, kdy ho přebíral jeho otec: „Za táty se pak dělaly střechy, aby do toho neteklo, injektáže, aby se to nerozlézalo. Jako študák jsem na tom taky pracoval.“ 
K široké kastelánské práci patřilo také „papírování“, které nikdy moc nemusel: „Ale jako stavař jsem viděl, co kde hoří, k tomu jsem měl vztah. Snažil jsem se dovzdělávat v oblasti památkové péče, pokračovat v opravách. Ta práce pak zůstává za tebou, vidíš nějakou hodnotu – věci, na které jsi sáhl, konkrétní lidi, kteří na tom dělali.“    

Folkové prázdniny
Samostatnou kapitolou v éře otce a syna Norkových na telčském zámku je zdejší hudební festival. Prázdniny v Telči B. Norek po celou dobu podporoval. Osobně také oddal řadu párů, často folkařů, kteří se právě na téhle akci potkali. 
„Ten festival začínal ještě za tvrdé totality. Vzpomínám i na to, jak táta brával kontrolory, kteří přišli dělat odposlechy textů, do kanceláře na kafe. Když dopili, mávl jsem na hudebníky a oni začali hrát to, co měli v repertoáru povoleno…,“ ohlíží se B. Norek za absurditou doby. 

Možnost konání festivalu na zámku prosadil i v letech, kdy zde probíhala rozsáhlá stavební obnova. Sám ostatně v mládí na škole ve Vysokém Mýtě hrával na kytaru v bítové kapele Aqua: „Dost jsme kopírovali Olympic, to byla naše doba. A na škole jsme měli i pár průšvihů, občas to zavánělo vyhazovem.“       

Zdaleka ne vše totiž bylo v těch časech úsměvné. „Táta byl v té době už opatrnější, když jsem chtěl něco revolučně dělat. Po znárodnění totiž seděl rok a půl v Třešti v kriminále, až do amnestie po Gottwaldově smrti ve třiapadesátém. Ale stejně každou noc poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky. V srpnu v osmašedesátém nás doma vzbudil ve tři nad ránem a povídá - je to v prd…li, bude válka, Rusáci se k nám dostali…,“ vzpomíná B. Norek. 

Předkové z Itálie?
Za svoji práci byl emeritní kastelán na Telči oceněn Krajem Vysočina. V rámci udílení cen Zlatá jeřabina mu hejtman Martin Kukla osobně předal bronzovou pamětní medaili za dlouholetou péči o kulturní dědictví kraje. „Musím říct, že mě to potěšilo, až mi trochu hrkly slzy do očí,“ přiznává Bohumil Norek. 

Zámecký kastelán by podle něho měl být především provozářem a manažerem, který řeší praktické problémy, doslova od stavebních oprav po ochraptělého průvodce. 
Kastelán Norek rád vzpomíná na pozitivní reakce návštěvníků. Třeba když se na zámku pořádaly pravidelné velké květinové výstavy, anebo když zdejší prostředí oceňovali filmaři. 
V pamětní knize založené 4. května 1969 o tom ostatně svědčí zápisy osobností, jako byli Vojtěch Jasný, Václav Vorlíček, Jan Zrzavý, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Juraj Jakubisko, Zdeněk Troška a mnozí další.
Svůj dík ovšem směřuje B. Norek především panu Zachariáši z Hradce, který renesanční Telč postavil. 

„Naší povinností je starat se o tyto hodnoty s dobrým úmyslem a poctivostí pro zachování dalším generacím,“ cení si dlouholetý kastelán práce všech lidí a zaměstnanců, kteří to s objektem mysleli a myslí dobře, kteří tyto hodnoty pomáhají udržovat.
Jeho dvaatřicetiletá kapitola na zámku Telč se tento měsíc oficiálně uzavírá. Post kastelána už loni převzal jihlavský rodák Roman Dáňa.

„Teď do konce června ještě zámek předávám, děláme inventury. Ale doma už začínám sepisovat a dávat dohromady dění na zámku od roku 1945, kdy odešli poslední majitelé. Poté tu byl nějaký pan Valenta, bývalý komorník za posledních majitelů, a hned po něm už můj otec. Dávám dohromady texty, dokumenty a fotky, a třeba vznikne i knížka,“ avizuje B. Norek.   

Radost má také ve své pokračovatelce. Jeho dcera Lucie působí na zámku už 15 let a aktuálně je zástupkyní nového kastelána. 
Není prý ostatně vyloučeno, že telečský rod Norků ke zdejšímu zámku patří už celá staletí. 

„Já jsem si nechal udělat rodokmen a došli jsme z obou stran až k nějakému roku 1680,“ zamýšlí se Bohumil Norek, „ukázalo se, že z tátovy strany jsme mlynářská rodina někde od Pelhřimova, Humpolce. Ale maminka byla za svobodna Pízová, a to je původně italské jméno. Takže její předkové sem asi přišli z Itálie. A právě Italy sem do Telče a na zámek přece zval pan Zachariáš. Klidně to může mít souvislost.“  

Diskuze k článku