Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Mrtvoly, kojoti, kaktusy, neblazí démoni karbanu a alkoholu, vrahounstvo provozující brunátné násilí, dostavník Union Pacific pádící prérií s otřesně otřesnými otřesy, královna arizonské erotiky, dcera Arizóny s něhyplným kukučem a nad tím vším mravně nezávadný hrdina.

To vše se v těchto týdnech koncentruje a mísí v prostředí HDJ. Na jihlavskou scénu se svými proklatě nízko zavěšenými Smith & Wessony úplně poprvé přicválal pistolník Limonádový Joe. 
V inscenaci se podle očekávání střílí ostošest, hlasitě se práská bičem, vzduchem létají vržené nože a bar U spokojenosti cowboyovy je zaplněn podivnými existencemi desperádního typu. 

Divadlo zařazením Brdečkovy parodie pokračuje ve své inscenační řadě, v níž už několik sezón divadelně pojímá tituly proslavené filmovým zpracováním, a v tom smyslu národem milované.  
Zopakujme jen na okraj, že kamsi na začátek této jihlavské novodobé série můžeme řadit snad titul Adéla ještě nevečeřela. V minulých sezónách pak přibyly Škola, základ života, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, anebo Kulový blesk. 

U některých zmíněných titulů divák trochu dumal, co mělo být přínosem jejich divadelních adaptací, neboť oproti filmovým zpracováním v zásadě nepřinesly nové pohledy na téma nebo zásadnější posun v uchopení. Jinde ovšem divadlo publiku představilo původní divadelní předlohy a verze. Jeviště tedy nabídlo např. nové písně, a někdy i dějové linky, kterými se ubírala původní autorská látka.   

V tomto ohledu se Limonádový Joe bezesporu řadí ke druhému zmíněnému modelu, a lze ho dokonce postavit na pomyslný vrchol celé této dosavadní řady. Protože o kontinuální a dramaturgicky smysluplné řadě už v této chvíli bezesporu můžeme hovořit. Tím spíš, že v nadcházející sezóně má na scénu HDJ vplout pro změnu komediální adaptace vodníky utopeného a znovu vzkříšeného dr. Mráčka.  

Humor, co nestárne
V případě Limonádového Joea mluvíme bez nadsázky o skutečném rodinném stříbře české kinematografie, a obecně kultury. 
Tvůrci jihlavské inscenace se ovšem slovy hostujícího režiséra Marka Davida vrací k prameni, který byl Lipského filmovým zpracováním z roku 1964 téměř překryt, a sice k původní Brdečkově divadelní verzi z poloviny padesátých let. 

Nechtějí konkurovat filmu, jejich ambicí bylo nalézt vlastní inscenační jazyk, který pracuje se stylizací, groteskou i fyzickou akcí. V představení také divákovi nabízejí několik pozapomenutých skladeb z Brdečkova původního libreta, které ve filmu nezaznívají. 
Srovnávání s notoricky známou filmovou klasikou se ovšem divadelníci u publika zřejmě tak úplně nevyhnou. Některé aspekty inscenace (byť dozajista motivované ze zcela jiných směrů) ostatně mohou vyvolat pocit záměrného vymezení se právě k filmu. 

Řeč je zejména o pojetí kostýmů. Pop-artová barevnost jako od Warhola může být v tom smyslu až trochu dvojsečná. Na jednu stranu je tohle blýskavé šoubyzové pojetí velmi svébytné, z druhého pohledu ale divákovi do podvědomí podsouvá pocit – aha, tak ono se to chce vůči tradičně zobrazované westernové klasice a ke kultovnímu filmu i touto cestou jednoznačně vymezit. A pak, chtě-nechtě, začne divák srovnávat.   
Nabít si u téhle látky (mimořádně náročné i propojením žánrů na hraně mezi činohrou s písněmi a čistokrevným muzikálem) svůj divadelní nos, to by asi nebylo tak těžké. Takže svým způsobem klobouk dolů před odvahou jihlavských inscenátorů. 

Kde jsou ideály? 
Brdečkův Limonádový Joe, to není jen tak nějaká prvoplánová parodie. Je např. až s podivem, jak během let jeho téma a humor nestárnou a jak pořád platí. Jak si dokonce dokáží nacházet nové konotace. V tom můžeme vidět velký přínos aktuální divadelní adaptace. 

Jasně, na „Limonádníka“ určitě můžete podle svých preferencí nahlížet jako na čistě zábavnou písničkovou westernovou pohádku se skoro dobrým koncem, okořeněnou jen lehce kritickým šťouchancem do bezcharakterní bezzkrupulóznosti prostředíčka byznysmenova.   

Jenže podívat se na to lze i jinak. A něco mi říká, že jihlavští tvůrci tenhle přece jen vážnější pohled na věc ve své inscenaci reflektují, a že ho v ní ani tak moc neskrývají. 
„Kde jsou ti chlapi, co drželi slovo? Kde jsou ideály? Kde dnes najít hrdinu?“ dostává totiž divák hned v úvodu informaci o základním tématu hry. Je tady verbalizována a předložena doslova na stříbrném podnose postavou Pána ve fraku (Zdeněk Stejskal), jakéhosi neformálního průvodce celým příběhem.  

Co všechno se člověku může naskládat pod tohle tematické vymezení divadelního večera v době, kdy do Česka zrovna přijel na návštěvu prezident skutečnými desperády okupované a válkou zničené Ukrajiny, kdy se právě Amerika odklání od světa Západu, jak jej tradičně vnímáme, a kdy se začíná nahlas hovořit o potřebě znovu zavést povinnou vojenskou službu, to sem snad raději ani nepišme, ať svatokrádežně nepokazíme tu westernovou srandu. 
I na divadle si totiž Limonádový Joe zachovává především atmosféru zábavného kousku a jeho hlavním cílem je vkusně diváka pobavit. 

Parodie v plné palbě  
Fanoušci žánru parodie si tedy v novince HDJ opravdu přijdou na své. Byť mnohé už tu samozřejmě bylo, což neznamená, že po tom není možné znovu sáhnout.   
Tak třeba „pěší jízda koňmo“ už vždycky zákonitě musí vyvolat odkaz na Monty Pythony a jejich těžko překonatelné Hledání svatého grálu. Ruční klepání kokosy je ovšem v Joeovi inovativně nahrazeno roztomile půvabnou stepařskou vložkou v podání Zdeňka Stejskala. 

U jeho jména (už výše zmíněného) se ještě maličko zastavme. Divák s uspokojením přijímá jeho roli jakéhosi svérázného vypravěče či moderátora. S úspěchem se tu svými monology stará o forbínový humor před oponou, zatímco jeho postava schytává sekané olovo a jen tak mimochodem asi tak dvacetkrát přežije svou násilnou smrt. 

Pán ve fraku je tedy v inscenaci svého druhu etalonem. Jasně předznamenává a udržuje vysokou, až tarantinovskou míru nadsázky, která je tu od samého počátku jasně pojmenována, nastavena a posléze udržována.    
Divák není ochuzen o řadu známých špeků a fórků, na které tak trochu čeká. Některé oproti zažitým formulacím přicházejí maličko pozměněny (třeba slovo lihovina tady neuslyšíte), anebo je tvůrci lehce posunuli, snad aby se neodkazovali k filmu.    
A pak je tu spousta nových gagů a vtipů, které vycházejí z předlohy, anebo prostě z možností divadelního jazyka a jevištního prostředí. Především ale tenhle Joe přináší i některé dějové posuny, včetně samotného finále příběhu. 

Velmi divadelním řešením je scénické využití motivu dostavníku jako zásadní rekvizity. Jeho doširoka otevíratelné dveře, otvor ve střeše či kozlík vytvářejí horizontálně i vertikálně využitelný prostor, kde se mohou režisér a herci patřičně vyřádit. 
Divadlo umožňuje také drobné interakce herců s hledištěm, vystupování z rolí, kdy vás zavedou jednou třeba do šumperského divadla, podruhé do světa českých regionálních nářečí. Jindy zase vtipně propojí jméno zlosyna Horáce s jihlavskou divadelní anketou.  

V rámci těchto jemných „zcizováků“ dojde dokonce na edukativní momentku, která diváka poučí o původní verzi textu páně Brdečkova. 
Do šuplíku zábavných zpestření patří též akrobatické kousky představitele Joea Petra Šindlera. Už je předem tak trošku očekáváme. Jen je třeba pohlídat, aby v inscenacích nevyznívaly tak trochu samoúčelně, ve stylu „když to máš, tak to ukaž“. 

Mikroporty na scéně
Samostatnou kapitolou je hudební a pěvecké pojetí a provedení inscenace. 
Základem je živá kapela z již divadelně osvědčených jihlavských muzikantů. Ukryta po většinu času za plentou v zadním plánu jeviště maluje partička hudebníků pod textem celé plochy barového podkresu. S naprostou jistotou a zajímavými aranžemi doprovází písničky, zapadá do celku, nikde jí není ani moc, ani málo. Nevnucuje se, je jedním ze základních kamenů atmosféry celého večera. 

Z hereckého hlediska staví inscenace na použití mikroportů, které jsou zapojeny i v činoherních pasážích. Herecké mluvení na port není až tak jednoduchou záležitostí, zejména z hlediska zpětné vazby má pro herce svá specifika. V inscenaci místy vzniká v mluvených pasážích pocit lehké „ukřičenosti“, ale co do celkového efektu jsou porty dobrou volbou. 

Tady si dovolme zmínit i jeden velmi praktický pozitivní aspekt věci. Zejména v době, kdy repertoárové divadlo typu HDJ stále častěji sahá po moderní autorské dramatice (a někdy v tom směru čelí i značně kritickým hlasům od příznivců „tradičního“ divadla), nezbytně potřebuje mít v repertoáru mezigenerační tituly. 

Hudební inscenace Limonádový Joe je v tom ohledu doslova pozvánkou do hlediště pro publikum seniorního věku, od něhož někdy slyšíme také argument, že v některý titulech nerozumí textům, anebo hůře slyší. 
Joe nabízí špičkovou hudební složku, ale v hledišti je díky portům dokonale slyšet také každé mluvené slůvko, každá tichá glosa, dokonce každé „zafunění“ či povzdechnutí. Po prvních reprízách je ostatně možno právě od specifického segmentu dříve narozených diváků slyšet pozitivní odezvu. 

Na muzikál divadlo má
A tady se už dostáváme k hereckému obsazení inscenace. Po Dukle (s níž je v diváckých kuloárech docela porovnáváno) jde o další představení v sezóně HDJ, v němž se herectvo dosti „vyblbne“. Ještě více je v něm ovšem vedle činohry akcentována také složka pěvecká. A v ní lze inscenaci Limonádový Joe hodnotit v superlativech. 

I díky zmíněným portům se na jevišti ve stínu kaktusů ověšených šantánovými žárovičkami odehrává tvar, který je celkovým pojetím i atmosférou takřka čistokrevným muzikálem. Mimo jiné dokládá, že divadlo na tenhle žánr v současném obsazení má, byť je počet špičkově zpívající herců z řad vlastního souboru samozřejmě limitován.

Na originálních aranžích i kvalitě pěveckého nastudování pod odborným dohledem si dali tvůrci opravdu záležet. Práce pedagoga JAMU Petra Svozílka je zatraceně znát. 
Z pěveckého hlediska je nutno zmínit hned několik aktérů. Překvapením není jistota u Zdeňka Stejskala, který se např. kontratenorovému zpěvu po léta věnuje i z vlastního zájmu. Přesvědčivě zpívá slavné songy postavy Tornádo Lou také Lucie Sobotková. 
A pak je tu ústřední dvojice příběhu. Božská Winnifred, dcera rančera vracející se z chicagských studií (Kristýna Nováková), a titulní postava pistolníka Limonádového Joea, juniora úspěšné firmy, obchodníka cestujícího v Kolalokově limonádě (Petr Šindler). 
Tady nelze než vyseknout hlubokosklon oběma hercům za špičkové pěvecké výkony. U Petra Šindlera je to asi poprvé, kdy na jihlavském jevišti může tyto své kvality na takové ploše odprezentovat. 

V případě Kristýny Novákové (která v tomto směru doslova udělala předcházející inscenaci Dukla a možná i dala divadlu možnost a odvahu pouštět se do docela odvážných nových žánrových směrů) už asi můžeme hovořit o očekávaném standardu. Ale přece jen zase znovu překvapí, jak i herecky dokáže jevištní prostor doslova pozitivně rozsvítit. 
Jako vrcholná „čísla“ pak z hlediska pěveckého nastudování a provedení vyznívají zejména výstižná parodie na operní árii, anebo energická finální píseň celého představení. 

Diskuze k článku