V minulém článku jsme se zabývali orientací na klaviatuře. Už víme, jak funguje vnímání pravé a levé strany. Teď se zaměříme na vnímání pravé a levé ruky.

Většina lidí jsou praváci a pravou ruku mají dominantní. Je v ní rozvinutá jemná motorika o dost více než v levé ruce. Když se ale nad tím zamyslíme, tak si často ani neuvědomujeme, co a jak vlastně rukama děláme. Týká se to činností, které jsme se naučili už dávno a děláme je zcela automaticky. Třeba nalévání vody do sklenice, odemykání klíčem, krájení nožem apod. Zkuste si některou z činností představit a uvědomit si, co se děje. A až budete hotoví, představte si tu samou činnost v druhé ruce. Je to docela nezvyklé. Pokud máte čas, proveďte tu činnost doopravdy (nejlépe nějakou hodně bezpečnou, nůž raději do rukou neberte…). Nejprve tou rukou jako obvykle, ale soustřeďte se na to, jakým způsobem ji provádíte. A hned vzápětí tou druhou rukou. Jde to… Jde to pomalu, ale je to proveditelné.

Hodně podobným způsobem funguje i hra na klavír jako taková. Pohyby, které jsou zapsané v notách, si představujeme pro pravou i pro levou ruku. Proto je naprosto důležité cvičit každou rukou zvlášť. Můžu jí věnovat plnou pozornost, uvědomovat si spojitosti mezi pohyby a propojit všechny činnosti, které hru provázejí.

Abychom si byli vědomi svých rukou ještě více, můžeme je při hraní střídat. Dejme tomu, že začneme hrát od levé ruky k pravé a vytvoříme zvukovou vlnu, jako u harfy. Hrajeme nejdříve levou rukou směrem doprava, tóny stoupají a dostáváme se do bodu, kdy je nutné ruce vystřídat. Jak to správně načasujeme? Hmm… A jak to děláte u jednotlivých prstů? Máte o tom určitou, někdy spíš neurčitou, představu. Ale ta představa tam je. Indikátorem správné hry jsou uši a celkový pocit v těle. Pokud se hlava stále hlásí s pokyny, jak to provést, můžeme udělat další malý pokus. Vezměte si do ruky nějaký předmět a přendejte si ho z ruky do ruky. Teď nejlépe z levé do pravé, jako u hry. Co ta pravá ruka udělala, aby předmět nespadl?... Noo, vlastně ani nevíte, co? Rozhodli jste se, že si ten předmět přendáte z ruky do ruky. To samé se děje i u hry. Rozhodnout se. Pak lze ten pohyb zase snadno otočit.

Ruce jsme k sobě sladili. Jedná se zpočátku, a často i mnohem později, o vědomou práci. Přečtu si noty, dekóduji jejich zápis a převedu ho do pohybu. Cvičím ho i s obměnami, jednodušší i těžší oproti zápisu. Jednotlivé prsty, ruce a vědomě tuto činnost udělám, dokud to plně nezautomatizuji.

To, co jsme dělali s rukama, to samé v detailu děláme i s prsty. U nich to není tak moc o jejich celé délce (i když v černých klávesách tak trochu ano), ale to uvědomění je v konečcích prstů. Cítit povrch klávesy, cítit její odpor. Povrch kláves se u každého nástroje liší, povrch je důležitý pro celkový komfort hry i pro skluzy do prostoru černých kláves a také z nich. Cit v konečcích prstů a představa hraného tónu probouzí emoce, lehký tichý tón můžu klidně zahrát palcem levé ruky. Proč? No, protože propojuji svou představu tónu s citem v prstech, v celých pažích a nedovoluji hlavě, aby mě omezila přesvědčením, že levá ruka (u praváků) to nedokáže. V tomto smyslu není žádná pravá a levá ruka. Je to jen tón, emotivní zvuk.

V tom je ze začátku „problém“, který může rozjezd zpomalit. Jak to udělat, důvody, které by mi to mohly zkomplikovat (často naučené, přesvědčení o vlastní nešikovnosti apod.), odpojení se od vlastního těla, to, že ho vlastně nevnímáme, když něco děláme. Cílem těchto cvičení je se k němu vrátit, vnímat ho, vědomě ho umět uvolnit i zpevnit. Když se nám to zadaří, tak už není nic moc, co by nás mohlo zastavit.

Příště, v posledním dílu, se podíváme na souhru rukou.

 (Autorka je učitelkou hry na klavír)

Diskuze k článku