Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Výstavou nazvanou Trnitá cesta ke svobodě - Terezín očima Františka Mořice Nágla připomínají Muzeum Vysočiny Jihlava - pobočka Telč a Muzejní spolek v Telči ještě do 1. června letošní 80. výročí konce 2. světové války. 
Ve výstavních prostorách telčské muzejní pobočky ve Špitální ulici na Starém městě začala výstava 3. dubna. Emotivně a konkrétně mapuje tragédie jednotlivců i rodin za nacistické okupace, připomíná zrůdnost násilí a totality.  
Trojrozměrné exponáty, včetně typických kufrů a hvězd našitých na kabátech, evokují spolu s velkoformátovou fotografií koncentráčnického baráku za ostnatým drátem atmosféru válečných transportů a lágrů. Výstavu doplňují ukázky předmětů spojených s židovským prostředím a vírou. 

Silnými artefakty jsou dlouhé jmenovité seznamy obětí 2. světové války z Telče s konkrétními daty. Samostatně jsou připomenuty židovské oběti. 
Nescházejí jména padlých ze samého konce války, kteří položili životy se zbraní v ruce krátce před příchodem osvobození. Automechanik Miroslav Magni, řezník Karel Maleček, mechanik Otto Svatoň, obchodník Antonín Svoboda, zahradník František Vomela, poručík v záloze František Vrána... 

„S pohnutím, ale hrdě stojíme u jejich ostatků. Čest hrdinům!“ píše 10. května 1945 Národní výbor v Telči. 
Samostatné medailony detailněji rozkrývají osudy dalších válečných obětí z Telče a okolí. Jsou mezi nimi např. letec 311. čs. perutě RAF ve Velké Británii, stavební inženýr Jaroslav Zapletal (+ 1. 1. 1945, Orkneje), Josef Beneš (+ 1943 v Osvětimi), anebo Ludvík Polák (+ 15. 4. 1945 po absolvování pochodu smrti ve Flossenburgu).

Dalšími jmény jsou telčský odbojář Jan Novák (popraven 9. 12. 1943 ve Vratislavi), Karel Pospíchal (popraven 17. 6. 1942 v Brně za ukrývání zbraní) nebo sokol, odbojář a výpravčí ČSD v Telči Bohumil Sís (popraven 31. 12. 1944 v Brandenburgu). Mnozí další padli, někteří přežili, ale roky např. protrpěli v gulagu.  

Expozici dotváří autentické dobové fotografie z doby okupace i z osvobození města. A také třeba z pohřbu obětí nacistického násilí v Krahulčí 9. května 1945. 
Jak vysvětlila vedoucí telčské muzejní pobočky Lenka Brychtová, výstava vychází z mnohaleté práce jejích předchůdců muzejníků a Muzejního spolku v Telči, který dlouhodobě sbíral materiály a vzpomínky pamětníků 2. světové války.  
„Ty texty jsou možná někdy delší, ale opravdu se do toho začtěte. Protože to stojí za to, co všechno ty lidi potkalo,“ uvedla při vernisáži L. Brychtová.  

Je potřeba studovat  
„Zjistil jsem, že je mi tu ouzko,“ uvedl svoji promluvu k zahájení výstavy o telčských obětech války současný starosta města Vladimír Brtník.  
Jak dodal, vlastně by nám mělo být ouzko, když si vzpomeneme na to, co se dělo nejenom v Telči, nejenom v okolí Telče, nejenom v našem okrese, kraji, ale na celém světě. 
Jak Brtník připomněl, cesta ke svobodě nebyla pouze trnitá, ale byla i krvavá: „Neměli bychom si vybírat internetové portály, noviny, poslouchat jenom ta rádia, která nám dělají radost, která dělají dobře naší duši. Měli bychom poslouchat, dívat se, studovat a číst i to, co se nám nelíbí, i to, co bychom nejraději chtěli vytěsnit z naší paměti.“   

Takové věci bychom podle starosty Telče neměli vytěsňovat: „Naopak, my bychom na to neměli zapomínat. A teď budu ještě přísnější - existují i lidé, kteří třeba už i popírají něco, co se opravdu stalo. Popírají, jak se to stalo – vždyť ono to vlastně nemuselo být tak, jak se to píše v těch historických análech. Vždyť historii stejně potom píší vítězové, a takové ty fráze, co slyšíte.“  

Podle Brtníka je nesmírně nebezpečné, pokud se bude opakovat podobné zpochybňování, které nám navíc bude připadat, že tohle je vlastně to, co chceme slyšet. Je nebezpečné, pokud lidé budou slyšet častěji a častěji, že to nebylo tak hrozné, že jsme přece nebyli tak strašní lidé, že to jsme přece nemohli jeden druhému dělat.

„Pojďme si říci, že jsme to dělali. My, lidé, jsme to dělali jiným lidem. A já se strašně bojím toho, že naše děti, vnuci, mohou dojít do chvíle, kdy už to nebude jenom o té historii, ale bude to jejich současnost. Já si strašně přeji, aby se to nestalo, věřím tomu, že se to nestane, jsem si jist, že se to nestane. Ale třeba bez takových výstav, na které dnes jsme, se to nepovede,“ poděkoval starosta autorům za přípravu výstavy s připomínkou osudů konkrétních lidí. 
Atmosféru vernisáže dotvořily zpěvem dvou lidových a dvou židovských písní žákyně ZUŠ Telč Štěpánka Langhammerová, Klára Zažímalová a Veronika Jirásková. 

Pohnuté osudy 
Výstava představuje také projektovou práci současných studentů Gymnázia Otokara Březiny v Telči nebo Domu dětí a mládeže Telč na téma osudů válečných obětí z regionu města.  
Emotivně např. působí snímky z rodinných předválečných alb na panelech projektu Zmizelí sousedé z Telče, který vznikl v roce 2005 při Vlastivědném kroužku DDM Telč. 

Medailony popisují tragédie, které čekaly rodiny Neumannovu-Mikulíčkovu, Hahnovu, Taubovu, Neumannovu-Plačkovu či Náglovu. Prezentován je též příběh pana André Spitzera.
Samostatný prostor je věnován rodině akad. malíře Františka Mořice Nágla (* 25. 5. 1889 Kostelní Myslová, † říjen 1944 Auschwitz-Birkenau) z nedaleké Kostelní Myslové. 
Židovská rodina zde působila na hospodářství s mlýnem. Nágl studoval na telčské reálce, po gymnáziu pak na doporučení svých profesorů na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1905–1908). Posléze na Akademii výtvarných umění u Hanuše Schweigra. 
V malování pokračoval i přes bojové zranění ramene z první světové války. Na přání otce se ale také ujal statku, oženil se s hudebnicí Vlastou Nettlovou. V roce 1933 manželé zakoupili domek na telčském Tyršově náměstí a pobývali střídavě zde a v Kostelní Myslové.  

Po okupaci, v roce 1939, byla rodina vysídlena do telčského podnájmu a její statek byl zkonfiskován. Malíř Nágl byl v roce 1941 půl roku vězněn v brněnských Kounicových kolejích. Celou rodinu poté nacisté v květnu 1942 transportovali do terezínského ghetta. Všichni její členové šli do posledního transportu do Osvětimi, kde v letech 1943 a 1944 zahynuli. 

Mezi nimi dcera Věra, studentka Státního reálného gymnasia v Telči (* 1921, studia musela opustit v roce 1940, tři měsíce před maturitou) a syn Miloslav (* 1922, primu stejného gymnázia musel opustit už v roce 1939). 
Malíře Nágla a jeho rodinu dnes připomíná kamenná vyhlídka nad Kostelní Myslovou a pamětní deska v dlažbě telčského náměstí, kde maloval, a kde jej zatklo gestapo. 
Z domu Náglových v Kostelní Myslové, který byl ještě před několika lety ve stavu ruiny, zbyla dnes už jen hromada stavebního rumu. V uplynulých letech se zde nepodařilo realizovat záměr na vytvoření kulturního centra. 

Obrazy z půdy 
Z Náglova díla jsou velmi ceněny a pravidelně vystavovány jeho obrazy nalezené v Terezíně při rekonstrukci budovy v bývalém ghettu. 
Malíř na nich dokumentárním způsobem zachytil realitu života v ghettu. Před nacisty je poté zazdil na půdě jednoho z domů, kde byly v roce 1950 objeveny.  
V ojedinělém souboru 254 objevených kreseb, akvarelů a kvašů Nágl v daných podmínkách úsporně a expresivně zachytil interiéry ubikací, zákoutí dvorů i život vězňů. 
Několik z těchto originálů je součástí telčské výstavy Trnitá cesta ke svobodě - Terezín očima Františka Mořice Nágla. 

„Docela mě překvapuje, že obrazy nebyly uchovány jako soubor, ale Náglova díla se nacházejí různě v galeriích. My je máme z Památníku Terezín,“ uvažovala při vernisáži vedoucí pobočky MV Telč. 
Další materiály pro výstavu jsou zapůjčeny z Židovské obce z Brna nebo z Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. V rámci výstavy je také možno pořídit poslední kusy knihy Oldřicha Klobase Malíř neumírá (vydal Dobrý důvod, 2004) o životních osudech F. M. Nágla a jeho rodiny. 
 

Diskuze k článku