Začínalo to jako nevinné dětské hraní u rybníka za domem. Prut větší než on sám, zamotané vlasce a radostný smích. Psal se rok 2015 a tehdy šestiletý Jan Čermák z Vyskytné nad Jihlavou poprvé nahodil. „Pruty jsme si s kamarádem půjčovali a jen tak nahazovali do vody. Občas to i zabralo,“ vzpomíná dnes už šestnáctiletý rybář. „Asi tehdy mě poprvé napadlo, že by mě to jednou mohlo bavit víc.“

Zlom přišel o pár let později. V šesté třídě pověsil fotbalové kopačky na hřebík a přidal se do jihlavského rybářského kroužku. První rybářský lístek znamenal i první seriózní krok k rybolovu. A taky první zkoušky – z legislativy, pravidel a znalosti druhů ryb. „Ne že by mě to nebavilo, ale musel jsem se toho naučit fakt hodně. Tyhle znalosti jsou však potřeba i na nějakých soutěžích. Časem v tomhle hodně pomáhá praxe,“ říká.

Právě díky spolku potkal Jan člověka, který ho v rybaření formoval nejvíc. Trenéra Karla Koblihu, několikanásobného mistra světa v rybolovné technice. „Byl to můj první opravdový vzor. On mě naučil nahazovat, vázat uzly a ukázal mi, co všechno tenhle sport obnáší.“
Jan si našel zálibu v muškaření, což je rybolovná technika, při které se loví na umělou nástrahu připomínající hmyz. Jedná se o precizní druh rybolovu, který vyžaduje trpělivost, cit a dobré vnímání okolí.

První mistrovství, první medaile
Pod Koblihovým vedením se Jan zlepšoval tak rychle, že se loni poprvé probojoval až na juniorské mistrovství světa ve švédském městě Ulricehamn. 
„Byl jsem hrozně nervózní. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Naštěstí jsem tam byl s mým kamarádem Petrem Kisiovem, který byl taky na mistrovství poprvé. V klubu spolu trénujeme, takže jsem byl rád, že jsem to všechno nemusel prožívat sám. Pamatuji si, že bylo nejtěžší nastoupit na start, na prvních terčích se mi nehorázně klepaly ruce. Ale postupně nervozita opadla, a nakonec jsem si to i užil,“ líčí. Nakonec si domů odvezl jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile, a Jihlava se tak po dvanácti letech dočkala dalšího medailisty z mistrovství světa juniorů v rybolovné technice. Nejsou to však jeho jediné úspěchy, podle slov jeho matky ho poháry a medaile z různých soutěží už teď vytlačují z pokojíčku.

Jan na mistrovství soutěžil v šesti disciplínách. První z nich je muška skish, při níž závodník z pódia hází umělou muškou na černé terče s vodou v předem daném pořadí. Následuje muška dálka jednoruč, kde je cílem dohodit co nejdál. Ve třetí disciplíně jménem aremberg závodník hází pěti styly na plachtu v různých vzdálenostech (např. pod rukou, zprava, přes hlavu). 
Další je skish, ve které je vyžadováno trefit pět terčů libovolným stylem. Pátou disciplínou je zátěž dálka jednoruč, kdy se během tří pokusů snaží závodník dohodit co nejdál, a poslední šestá disciplína je fly casting, která normálně není šestou disciplínou, ale na mistrovství byla jako doplňková.

Jako v každém sportu má i Jan svou oblíbenou disciplínu. „Dřív jsem úplně nesnášel mušku skish, protože jsem to vždycky zkazil hned na začátku. Hlavně na mistrovství se mi právě v této disciplíně nedařilo a nedostal jsem se ani do finále. Pak jsem ale začal trénovat. Změnil jsem taktiku. Místo na přesnost jsem se zasoustředil na rychlost a zkoušel jsem takzvané rychlovky. Najednou jsem se trefoval, začalo se dařit, a teď mě ta disciplína dokonce i baví.“

Rybaření není jen pohodové sezení u vody
S mýty týkajícími se rybářů se Jan potýká poměrně často. Lidé si často myslí, že na soutěže jezdí rybařit k vodě, kde vyhrávají ti s největším počtem ryb. A že jakožto rybář oplývá trpělivostí Buddhy.  “Já nejsem moc trpělivý. Když to nejde, jsem vnitřně docela podrážděný. A zároveň jsem i dost soutěživý, proto mě ty soutěže tolik baví,” popisuje. 
Své výkony navíc nepodceňuje. Pravidelně trénuje, běhá a posiluje, aby udržel formu. Rybolovná technika totiž není žádný odpočinkový sport, jak sám říká.

S muškou přes oceán (třeba jednou)
Soutěživost ho neopouští, ani když rybaří rekreačně a s kamarády si vyhlašují drobné závody třeba v tom, kdo naloví nejvíce ryb. Tvrdí, že má mnohem radši sociální aspekt rybaření, než aby si šel sám sednout k vodě a trávil čas jen v přítomnosti svých vlastních myšlenek.

Na ryby vyráží výhradně v sezóně pstruhů, která začíná v polovině dubna a končí koncem listopadu. Pokud mu to škola dovolí, věnuje se rybolovu alespoň dvakrát týdně. Nejčastěji míří na Svratku nebo na řeku Oslavu u Velkého Meziříčí. Podle něj jsou to nejlepší vody, které se nacházejí poměrně blízko. V okolí Jihlavy je to totiž, podle jeho slov, s místy pro lov pstruhů slabší.

Do zahraničí zatím vyrazil jen na závody. Na rekreační rybaření mimo Českou republiku zatím nedošlo – přesto má plán. 
„Měl jsem jet za známým do Ameriky. Rybaří hlavně na moři. Plánovali jsme to na jarní prázdniny, ale nakonec to nedopadlo. Vyprávěl mi, jak házeli létající ryby jako návnadu a čekali, až to vezme nějaká velká mořská ryba.“

Když nehraje roli náhoda, ale zásluha
“Když se všechno sejde – najdu správné místo, nahodím, zaseknu a následně zdolám rybu – to je ten nejlepší pocit. Ne proto, že bych měl štěstí, ale protože to byla moje zásluha,” sdílí důvod, proč ho rybaření tolik baví. Prý je to ale těžké popsat těm, kteří to nikdy nezažili.
Proto je i jeho oblíbenou rybou lipan podhorní, kterou popisuje jako majestátní a nádhernou rybu. “Líbí se mi na ní, že ji jen tak někdo nechytí. Není to o tom mít speciální náčiní, spíš o tom vědět, kam jít, a dobře nahodit.”

Diskuze k článku