Na stránkách JL náš spolek Nebojte se policie především informuje zájemce o termínech nových besed v rámci Policejní akademie pro seniory. Tímto příspěvkem se ale chceme vrátit k besedě, která se uskutečnila 19. 3., kdy s námi besedoval pan profesor Kašparů. 

Tento příspěvek je i další poděkování za jeho vystoupení. Rádi ale děkujeme i všem účastníkům besedy. Přesto, že se nás sešlo tak velké množství (151 posluchačů), tak jim děkujeme za vytvoření fantastické atmosféry. Kdyby v této atmosféře upadl na zem ten pověstný špendlík, tak by to bylo určitě slyšet až na druhém konci kongresového sálu, kde jsme besedovali.  

V příspěvku si netroufáme shrnout to obrovské množství informací a zkušeností, které jsme se od pana profesora dozvěděli, a nestačily by na to ani všechny stránky JL. Tématem besedy bylo, jak se připravit na naše stárnutí. 
Odpověď jsme na to sice žádnou nedostali, protože na to asi ani žádná konkrétní odpověď neexistuje, ale pan profesor jasně sdělil, že k našemu spokojenému stárnutí by měla přispět hlavně spokojená celá naše společnost a spokojená společnost se odvíjí od spokojené a „zdravé“ rodiny. A to může být v současné době velký problém. 

Za tuto situaci pan profesor na nikoho nesváděl vinu, nikoho neurážel a nekritizoval. Jen prostě otevíral jednotlivá témata, která nás všechny vedla k vážnému zamyšlení, a to nejenom při samotné besedě. To všechno doplňoval praktickými příklady ze života. 
Nejdůležitější ke zlepšení stavu společnosti je podle něj sdílení těch základních pravidel rodiny. V této souvislosti položil jednu řečnickou otázku: „Co je pro rodinu v bytě za nejdůležitější kus nábytku?“ Nám mladším probíhalo hlavou, že by to mohla být třeba televize, ti nejmladší by určitě potřebovali v bytě počítač s chytrým panem Googlem. 

Pan profesor nám pak sdělil, že jako kněz tyto otázky probírá i se snoubenci před sňatkem a jejich častá odpověď bývá postel. Díky jemu jsme si ale všichni uvědomili, že tím nejdůležitějším kusem nábytku musí být stůl, který stojí na pevných čtyřech nohách, a tak pevné by měly být i vztahy v rodině.  

Ideální by bylo, aby se u stolu scházeli všichni členové rodiny při každém jídle a stejně tak pevně zde sdíleli společné potřeby rodiny. To ale asi s časových důvodů není vždy možné. V každém případě by se rodina měla scházet ke stolu alespoň k jednomu společnému jídlu. 

Hned se nám promítlo hlavou, jak to často ale bývá v praxi, když si třeba táta odnese talíř k televizi, kde je důležitý fotbal, děti pak odchází jídlo dojíst do pokoje, protože musí teď hned odpovědět na novou SMS. 
Velmi zajímavé bylo i jeho srovnání vztahu k uznávaným hodnotám v minulosti a současnosti. Jak se například změnilo hodnocení pýchy dříve považované za hřích. V současné době se na toto chování pohlíží spíš jako na potřebnou sebedůvěru k budování té nejlepší kariéry.

Vystoupení pana profesora u nás všech vzbudilo opravdu velký zájem, a o tom svědčí i skutečnost, že jsme se v sále zdrželi ještě dlouho po samotné besedě. Pan profesor s ochotou podepisoval zájemcům své knihy a dál jim odpovídal na jejich dotazy. Nás organizátory potěšilo, že se účastníci shodli, že to byla jedna z nejlepších besed a že by bylo moc dobré profesora pozvat na další besedu.

Beseda byla zvláštní ale ještě z dalšího důvodu. Díky řediteli DKO panu Palovčíkovi jsme na ní mohli zájemcům předat zlevněné vstupenky na koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který se konal pod záštitou Krajského úřadu v úterý 25. 3. 
To nádherné na nás ale čekalo až při samotném koncertě, na kterém se sešlo 54 „našich“ seniorů. Obrovským zážitkem pro nás bylo už jenom to fantastické vystoupení orchestru. Ale asi ještě daleko větším zážitkem pro nás bylo, když jsme o přestávce viděli rozzářené oči našich seniorských studentů. Pro většinu z nich bylo vedle samotného vystoupení orchestru obrovským zážitkem ale i to, že se mohli něčeho podobného zúčastnit. 

Od řady z nich jsme se pak dozvěděli, že už vůbec nepředpokládali, že by se ještě někdy mohli takto vrátit na podobnou kulturní akci, a jak jsou rádi, že si zde i zavzpomínali, když sem za kulturou chodili ještě za života svého partnera.
Vzhledem k tomu, že se obě akce uskutečnily během jednoho týdne, tak se dá říct, že jsme prožili týden neskutečných zážitků. Proto moc děkujme všem těm, kteří nám týden snů umožnili prožít. Za spolek Nebojte se policie 
Marie Křoustková

Diskuze k článku