Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Koloritem jejího dětství a mládí byla zlínská kolonie Baťov. Pravoúhlé ulice, spousta zeleně, jednotně navržené cihlové domky s malými zahrádkami, některé i s garáží. Tady bydlela do svých sedmadvaceti roků. 

Narodila se v polovině třicátých let. Její názory i důležité zlomy pozdějšího života formovala právě unikátní atmosféra tehdejšího baťovského Zlína. Maminka tu byla nadšenou učitelkou na prvním stupni základní školy, tatínek uznávaným vedoucím konstruktérem. Na zkušenou ho osvícený podnikatel Baťa vyslal i do Ameriky. 

„Jako jeden z mála měl tatínek auto už za první republiky, což tehdy bylo dost zvláštní. A o Baťovi se u nás mluvilo v superlativech, protože on měl obrovské sociální cítění. Jenom ty domky, které stavěl pro své lidi. Velké kino, na svou dobu velká nemocnice, výborné školství. Sám byl z prosté rodiny, jeho táta byl švec. Ale pak se to všecko nějak změnilo a Baťa začal být fuj…,“ vzpomíná Jana Šánová. 

Vystudovala přírodovědeckou fakultu v Brně, získala titul magistry a aprobaci přírodopis a zeměpis pro třetí, tedy středoškolský stupeň. Nějakých osm let pak učila na Zlínsku – v dědince Veselá, v Napajedlích, Otrokovicích.
„Měla jsem dobře prořízlou pusu, tak jsem byla za mladé v okresním výboru ROH. Vzpomínám, že na jakési akci jsem tehdy tančila s prezidentem Svobodou,“ směje se při vzpomínce na tuhle životní etapu.   

Na Jihlavsko 
Už během studií se poznala se svým manželem Luďkem z Třeště. Společně zamířili v roce 1962 učit na Jihlavsko. Tady ovšem mladou učitelku čekal náraz tehdejší reality.   

„Já znala školu ze Zlína – moderní, vybavenou, s velice dobře vybranými kantory. Nechci nikoho urážet, ale když jsem v Jihlavě začala první rok učit na škole Dukelských hrdinů, byl to pro mě šok. Byla jsem jako v Jiříkově vidění – kamna ve třídě, žádné šatny, deska s háčky místo věšáků,“ vzpomíná. 
Od prvního dne od otevření pak začala učit na tehdy nové ZŠ Kollárova. Tady pak v polovině sedmdesátek zažila zlom ve své kariéře. 

Při prověrkách před politickou komisí podle svého svědomí popravdě odpověděla na otázku, co si myslí o tom „krutém fabrikantovi a vykořisťovateli“ Baťovi. Jak vzpomíná, následoval vyhazov ze strany a vypuzena byla po sedmi letech i z kolektivu Kollárky. 
„Když jsem byla děvčisko kolem dvaceti, politika mi byla jedno. Byli jsme tehdy svazáci, členství ve straně se pak bralo nějak automaticky,“ vzpomíná paní Jana. 

Jenže vyloučením ze strany byla nyní zároveň doživotně vyblokována z šance najít učitelské místo na 3. stupni, pro který měla vzdělání. Také její manžel, který právě dostal místo na jihlavském gymnáziu, se týden před koncem prázdnin dozvěděl, že jeho přijetí se ruší. Má přece manželku vyloučenou ze strany. 

Po léta pak vyučoval žáky na školách ve Stonařově, v Batelově, krátce také v Jihlavě. „Ale nikdy v životě mi to slovem nevyčetl,“ oceňuje J. Šánová při vzpomínce na svého muže, který zemřel v loňském roce. 

Protože ale bývá zlé i k něčemu dobré, zapříčinil paradoxně vyhazov ze ZŠ Kollárova velkou pozitivní změnu v jejím profesním životě. Přeložena byla na druhý konec Jihlavy, na školu Evžena Rošického. 

„To byla sportovní škola. Ředitel si mě nějak otipoval, že bych se na to hodila, a já byla třídní těch plaveckých tříd. Na lyže v zimě, na vodu v létě, na kola, pořád se něco dělo. Mně to vyhovovalo, byla jsem trochu sportovně laděná. Ale především celý duch té školy mě velice oslovil,“ vzpomíná J. Šánová. 

Štafeta od sestry
Na škole ráda zůstala až do své šedesátky, v té době to znamenalo pět let „přesluhovat“. Její další život ji pak vedl k pohybu. 
Už rodiče ji vedli k pohybu, tatínek byl velký sokol. Během let pak naslouchala své sestře, jihlavské gynekoložce Evě Novákové, která už někdy v polovině osmdesátých let rozpoznala potřebu umožnit ženám, aby se ve zralém věku mohly hýbat, cvičit pod správným odborným vedením. 

„Tehdy se ještě neužíval pojem zdravotní tělocvik. Sestra začala cvičit a já jsem k ní chodila. Potom bohužel onemocněla a já to občas začala brát za ni,“ ohlíží se paní Jana. Když sestra v roce 1991 na vážnou nemoc zemřela, rozhodla se Jana Šánová uctít ji tím, že její štafetu ponese dál.  
Dnes je cvičitelkou už bezmála 35 let. V Praze absolvovala tříletý odborný kurz a získala certifikát. Pro ženy organizovala cvičení až čtyřikrát týdně v tělocvičnách Sokola Bedřichov, v Hluboké ulici a na plaveckém bazénu. 
Posléze založila tradici cvičení na židlích, které dámám v pokročilejším věku umožňuje pohyb v rozsahu, který je pro ně reálný bez nadměrného zatížení.     
I dnes realizuje paní Šánová v bedřichovské hale pravidelné úterní lekce zdravotního cvičení a čtvrteční hodiny cvičení na židli a se židlí. Schází se na nich vždy ke dvěma desítkám žen. 

„I mě to povzbuzuje v tom, že musím nejenom cvičit, ale i myslet, mít připravený program hodiny,“ zamýšlí se paní Jana. I když už musela omezit svoji milovanou turistiku, běžky či kolo, zůstává mimořádně aktivní. Miluje divadlo, navštěvuje koncerty, na Univerzitě třetího věku začala studovat kurz základů práce s počítačem.  

„Trošku zavzpomínat, to ano. Ale bez nostalgie. Hlavní je ale hledět dopředu. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. A koho nebaví jeho zaměstnání, to je chudák, takové lidi lituji,“ uvažuje dlouholetá cvičitelka a pedagožka. 
Kdyby dnes učila, přišli by si prý na ni rodiče za 14 dní stěžovat: „Já jsem byla dost ostrá, nepsala jsem poznámky, všechno jsem vždycky vyřídila rovnou,“ usmívá se. Po letech to prý její někdejší žáci na třídních srazech oceňují.  

Diskuze k článku