Setkat se s mistrem světa není věc každodenní a setkat se mistrem světa v pomalém kouření dýmky, to je věc opravdu unikátní. Stalo se tak na 28. ročníku soutěže Třebíčské kouření. Nejen o této události bude následující rozhovor s Lukášem Tinglem. 

Vy nesoutěžíte?
Na třebíčském mistrovství jsem byl jako časomíra, ale jsem mistrem světa, které se konalo v polské Poznani. Jednalo se o soutěž družstev. Tady jsem se vlastně obětoval a nekouřím. 

Můžete mi tu soutěž přiblížit?
Jednalo se o stejné kouření jako tady. Sedělo tam zhruba 300 lidí u kulatého stolu, u každého stojí rozhodčí, který kontroluje, zdali dýmka hoří. 
Může vás kdykoli vyzvat, abyste vyfoukl dým, čímž to zkontroluje. Když účastník dokouří, podepíše čas. 

Kolik tam tedy bylo účastníků?
Do Poznaně přijelo 291 soutěžících z 22 zemí, přes 60 týmů ze čtyř kontinentů. 
Přijeli kuřáci například z Mexika, z Japonska, neúčastnilo se Rusko, které se takových soutěží účastnit z pochopitelných důvodů nesmí. 

Češi tedy zvítězili?
První dva týmy byly z České republiky, což je obrovský úspěch, a je to poprvé, kdy se nám to povedlo. Pro dýmkaře obrovský úspěch. 

Jak je dlouhá historie závodního kouření dýmek?
Asi 40 let. V České republice má kouření dýmek velkou tradici. Soutěžní dýmkaření začalo u nás někdy v roce 1996, možná o rok později.

A vy?
Já aktivně kouřím od roku 2014, kdy se pohybuji na úrovni mistrovství světa. 

Musí se pomalé kouření trénovat?
To je rozhodně potřeba. Závodní kouření je jiné než normální. Při normálním si držíte velký uhlík, dým si vychutnáváte. Když kouříte závodně, ten uhlík držíte v dýmce o velikosti špendlíkové hlavičky. 

Kolik se kouří tabáku?
Kouří se tři gramy tabáku, který dokážeme kouřit přes dvě hodiny. Tři gramy tabáku jsou něco pod tři cigarety. Snažíte se, aby vám tabák co nejdéle hořel a jen lehoulince popotahujete. V podstatě se netvoří žádný dým. 

A jak je to s tím vyfouknutým dýmem?
Když vás o to rozhodčí požádá, musíte dýmku roztáhnout a pak se ten dým vytvoří. A pak se ten uhlík zase zmenší. Někdy jen rozhodčímu ukazujeme žhavý uhlík, aby viděl, že dýmka hoří. Vyfouknutím dýmu si zkracujete dobu kouření, rozhodčí to tolerují. Když ovšem nevidí žhavý uhlík, požádá o vyfouknutí dýmu. 

To je i tady v Třebíči?
Tady vše záleží na džentlmenské dohodě. Komu už dýmka nehoří, tak to přizná. 

Stále se mluví o škodlivosti kouření, jak je to u dýmky?
V určité míře to škodlivé je, ale při kouření dýmky dým nevdechujete a nikotin se dostává do těla skrze sliznice. Je tam větší riziko rakoviny jazyka a rakoviny dutiny ústní, ale je mnohonásobně nižší, když kuřák dým vdechuje. 

Co na to třeba váš lékař?
Moje doktorka o mém kouření ví, ale vede mě jako nekuřáka. To riziko rakoviny tam je, ale přece jen nižší. 

Jak se vyrovnáváte s tím, že se omezuje kouření ve veřejných prostorách?
Ano, nyní se nesmí kouři v restauracích, je těžší pro dýmkaře se scházet. Schází se proto v dýmkařských klubech, kde dýmkaři trénují. Trénuje se i doma. Osobně během týdne vykouřím tak tři čtyři závodní dýmky. 

Kdo se tedy kouření dýmky věnuje?
Většinou se jedná o střetnutí zajímavých lidí, je to různorodá společnost a jejich setkání jsou úžasná. K nám do klubu v Praze chodil třeba Karel Schwarzenberg. Setkávání je pro mě důležitější než vlastní kouření. Soutěžení je fajn, ale mě zajímají lidé. 

V Třebíči se dýmkaři scházejí už po osmadvacáté.
Bývalý ředitel Jaroslav Martínek tomu byl nakloněný, a ta možnost tady byla. Tradice se udržela, jezdí sem společnost slušných lidí a náš kolega z jižních Čech sem zapůjčuje na výstavy dýmky. Má jich snad tisíc, půjčoval sem třeba staročeské dýmky. 

Spolupracujete s někým mimo dýmkaření?
Ano, s Domovem sv. Anežky a dělám dražby, aukce, a všechny peníze věnujeme tam. Už jsme pro ně vybrali přes milion dvě stě tisíc korun. Podporujeme tak nemocné postižené děti. Ony zase jezdí na naše akce, mají kapelu Živelná pohroma, hrají country a navštěvují naše akce. Je to super. Snažíme se zachovávat tradici kouření dýmek i pomáhat. 

Po třebíčském kouření se koná ještě nějaká akce?
Toto je letos poslední letošní soutěž. Jedná se o akci do příštího ročníku pomalého kouření dýmek. Další začnou v únoru příští rok.
 

Letos přijelo do Třebíče méně kuřáků, proč?
Na mistrovství světa jsme měli velkou účast, bylo tam 51 kuřáků dýmek z České republiky, což byla největší účast v historii. Mnoho lidí to považovalo za vrchol a sem už nejela. Musíme si také uvědomit, že protikuřácké názory jsou velice silné. 

Je to opravdu problém?
Je stále těžší najít místa pro soutěže, jezdíme do Polska, na Slovensko, ale třeba v Maďarsku také zakázali kouření, snad soutěže udržíme. 

Co byste popřál kuřákům dýmek do nového roku?
Pevný nervy, aby měli kde kouřit a dlouhý a chladný dým. A zastavit zdražování tabáku. 

To se děje?
Česká republika je malý trh a tabáky se sem nevozí. Musí mít kolky a velkým společnostem se nevyplatí kolky na malý trh. Velké společnosti také od výroby tabáku ustupují. Tabák se také méně pěstuje. Spíš se pěstují nekvalitní pro cigarety, ty se lépe prodávají. Roste spotřební daň na tabák. 

Takže sehnat dobrý tabák je problém?
On tabák nedegraduje, po určité sobě je dokonce lepší. Takže je dobré nakoupit tabák teď, jeho cena roste. A není dostupný. Tak do patnácti let tabák zraje a je stále lepší. A velice záleží na uskladnění.

Znamená to, že cigarety jsou opravdu škodlivější?
Je to nejhorší způsob kouření, v dobrém tabáku dýmkovém nebo doutníkovém nemáte chemické přísady. Dávají se tam látky, aby to hořelo a další desítky, aby to nehořelo.  
Proto tam vzniká při hoření velké množství rakovinotvorných látek. To u dýmkových a doutníkových tabáků není. Mají přirozenou chuť. Fermentace takových tabáků trvá třeba deset let. Listy se musí přeskládávat, mít určitou teplotu. 

Diskuze k článku