Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Velmi týmovou náladu a atmosféru vytvořilo Horácké divadlo okolo doku-inscenace Dukla. Lidé z provozního i tvůrčího týmu, doslova od šatnářek po dramaturgyni, dorazili na premiéru s klubovými šálami okolo krku. 

Z uměleckého souboru divadla byly už dlouho před premiérou cítit náznaky, že vzniká cosi výjimečného, jiného, nezvyklého. Něco natolik hravého, že se sami herci očividně těší, až celou tu nálož „pustí do lidí.“

A takový je skutečně i hlavní dojem z inscenace hry Dukla, kterou pro HDJ za vydatné informační podpory samotného hokejového klubu napsal původem velkomeziříčský dramatik Emanuel Míšek. 

Autorovi se podařilo dostat (navíc s humornou nadsázkou v reflexi regionální rivality) do divadelní zkratky překotnost specifického časového úseku z moderní historie regionu. Začíná od měšťanů debatujících koncem dvacátých let o potřebě založit klub, když „dutohlavové“ Jihlavu o rok předběhli se svou Horáckou Slávií. 

Celé následné válečné období bere Míškova hra šmahem, ale přesto výstižně. Přes napálené karikatury Hitlerova nacionalismu a Stalinovy vodkové brutality (v až parodickém hereckém uchopení Františka Mitáše) se inscenace dostává do už pomalejších, ale zase jinak turbulentních vod padesátých a šedesátých let. 

Soudruhy se to tady jen hemží, mění se uniformy i názvy založeného sportovního klubu. Sokolská jednota se utopí v močálu komunistických zákazů a společnost se proměňuje podobně, jako se noblesní cylindry měšťanů - zakladatelů z roku 1929 proměnily v bílá tílka, červené trenýrky, a ve vaťáky při stavbě hokejového stadionu na místě hřbitova v rámci akce Z. 

Skvělým nápadem je v téhle fázi představení použitý „hudební mišmaš“, díky kterému si divák dokáže dobře zařadit a navodit atmosféru plynoucích let. 
Letem světem, ale výstižně, tedy inscenace nastíní podmínky pro vznik klubu. Jihlava získává namísto Olomouce armádní hokejový tým, a pak už to na jevišti jede. 

Hravost nadevše
To nejvýstižnější slovo pro další dění by asi znělo hravost. Urostlí herci, a s nimi i herečky, se mění v nadšené plejery, teče tu i pivo a padají nejenom góly, ale i sporťácky břitká slova. 

V klubovém dění defilují konkrétní trenéři, hráči, maséři, konferenciéři – jména jako Kobera, Anton, Pitner, Podhorský, Šmíd, Křížek, Poláček, Hrbatý, Kepák, Bukač, bratři Holíkové, Golonka, Walter, Havel, Klapáč, Neveselý, Střechovský, Veselý… 

„Kluziště“ zřízené na točně mezi mantinely a šatnami je prostorem pro skutečné mače. Choreografie tady povyšuje práci Anny Korby Vanacké doslova na spolurežii. 

Všechny tyhle přesně secvičené scény plné hravosti ale nakonec přetrumfne jediná komorní situace a postava. To když Zdeněk Stejskal roztleská publikum svojí dokonale natahovanou, geniálně jednoduchou etudou na téma „nešťastný konferenciér na kluzkém ledě“.  

A paradoxně až tady, mimo vlastní hokejové mače, vznikají skutečně silné chvíle inscenace. Zápasové choreografie na jednu branku jsou fajn, ale tím nejdivadelnějším momentem je tu uzavření velkého oblouku, v němž vás tvůrci navedou vytvořit si pozitivní vztah k jedné z docela malých nehokejových postav, aby pak tohle vaše pouto v odrazu krutosti skutečného života (a reálné historie klubu) nemilosrdně přesekli.  

Za tuhle průběžně budovanou vedlejší divadelní linku tleskám. Teprve tenhle „vesnický oblouk“ dává celé až ploše adorační inscenaci skutečně hlubší smysl a dostává do hry i náznak kritičtější reflexe tématu.  

Dokumentární podstatu titulu jinak naplňuje řada pohledů na tréninkové metody a životní realitu někdejších sportovců. Vše samozřejmě prezentováno v duchu celého večera v zábavné divadelní nadsázce.

Největší prostor v tom směru dostává etuda spartánské cyklistické sedmisetkilometrové výpravy směr Liberec v rámci letní přípravy hokejistů. Současným divákům i sportovcům dosti názorně představuje dobovou realitu začátků profesionálního sportu, kterou by si dnes asi sotva uměli představit.   

A pak je tady jednoznačně dominantní prvek večera. Asi málokdo by polemizoval s tím, že je jím zcela profesionální pěvecký výkon představitelky Dukly Kristýny Novákové. 

Silné, řekněme až rockově laděné songy na motivační texty si mohl autor skvělé inscenační hudby Josef Fojta dovolit napsat očividně právě proto, že jihlavské divadlo disponuje ve svých hereckých řadách takto excelentní zpěvačkou se zkušenostmi z nejedné kapely. Navíc přidala Kristýna Nováková své postavě Dukly i jakýsi nenápadně šibalský dívčí šarm, kterým si poprávu získává publikum.   

Ještě druhý pohled
Titul Dukla uvádí HDJ v rámci své doposud velmi seriózní tematické řady věnované regionální dramaturgii a historii. V ní už uvedlo původní hry věnované osobnostem básníka Jana Zahradníčka, skladatele Bohuslava Martinů, vydavatele Josefa Floriana, básnířky Suzanne Renaudové a „dcery národa” Zdeňky Havlíčkové.

I kvůli zařazení do této řady se otevírá ještě druhý pohled na inscenaci Dukla, který vás prostě musí napadnout, když jdete domů z energií nabitého představení. 

I jako někdejší divák, který se tehdy ještě extraligové Dukle něco na stojáka nafandil z „Efka“ starého Horáckého stadionu, musí člověk vnímat, že tvůrci inscenace zcela rezignovali na možnost dokumentárně reflektovat (byť třeba okrajově) také téma současnosti, anebo i možné budoucnosti hokejové Dukly. 

O něčem takovém se totiž v úvahách o uchopení tématu před samotným vznikem hry trošku mluvilo. Sama dramaturgie HDJ připomíná, že možných úhlů dokumentárního pohledu je celá řada - fenomén armádního sportu, podpora sportu za doby totalitního režimu, kořeny úspěchu, zlatá éra hokeje, fanoušci ve specifickém prostředí poválečně vysídlené a vykořeněné Jihlavy… 

Něco z toho v Míškově hře přítomno je. Přesto (a respektujme to) je hlavním zvoleným tématem hry cesta na vrchol, k vítězství.
To je samo o sobě obhajitelné téma. I jako dokument desetileté cesty klubu k zisku prvního titulu je vcelku nosné. Ale asi jsme přece jen čekali víc. Pochyby se objevují zejména v okamžiku, kdy se všechno hokejisticky přepálí. A to se tomuhle představení okolo premiéry tak trochu přihodilo. 
Inscenaci provázejí setkání a besedy s hokejisty. Na doprovodné výstavě v suterénu HDJ se dozvíte něco v tom smyslu, že Dukla je Srdce Jihlavy a že prý klub definuje samotnou podstatu města. I když vezmeme v potaz typicky přenadšenou rétoriku sportovních motivátorů, tak tohle si s dovolením fakt nemyslím. Aspoň pokud jde o současnou Jihlavu jako celek. 

Ona současná Jihlava hokejovou Duklou skutečně celkem žije. Akorát, že tím tématem rozhodně není šance jít se podívat na špičkové soupeře v boji o extraligový titul, jako spíše otázka velkorysého vytváření podmínek pro budoucnost klubu. 

Zejména rezonuje Jihlavou téma stavby arény, financované městem v ekonomicky i společensky extrémně nejisté době. A především jejího urbanisticky kontroverzního umístění v centru města, jež by podle oponentů mělo mnohem spíše těžit z komorní historické atmosféry, Jihlavanům i návštěvníkům města dávat velmi důstojný prostor k nadechnutí ve skutečné zeleni a turisty lákat na svůj pozdní středověk, renesanční paláce a baroko. 
V tomto ohledu prostě inscenace Dukla nevznikala zcela tradiční cestou. Ta jinakost je vidět už z toho, že byla uvedena samostatná předpremiéra „pro Duklu“. 
Na tom by samozřejmě nebylo nic divného či špatného, klub na vzniku titulu úzce spolupracoval. Kdyby ovšem celá popremiérová atmosféra nevyzněla tak, jako kdyby HDJ dodalo klubu (městu?) motivační kus „na objednávku“. Aby si i občan škarohlíd uvědomil, jaké tu má rodinné stříbro a že si nemá dovolovat např. remcat proti těm správným investicím.  

Zamyslíme-li se nad samotnou obecnou podstatou dokumentární inscenace, neměla by asi nikdy vyznívat jako prvoplánová adorace kohokoli. Hra Dukla, máme-li se na ni podívat přísně z pohledu žánru doku-divadla, svým nadšenectvím do tohoto pocitu občas sklouzává. 

Současná Jihlava jako celek ovšem ani náhodou není a priori hokejová. Chtě nechtě, HDJ z toho všeho bohužel nakonec musí vyjít jako někdo, kdo byl trošku použit. Dramaturgii repertoárového divadla kofinancovaného z prostředků kraje, a taky trochu města, ovšem tenhle umělecký pohled nelze zazlívat. V tom ohledu bude mít asi z podstaty věci vždy tak trochu obroušené zuby.

 
Je dobře, že má nakonec Míškova a Zetelova Dukla přece jen sílu i v obecnější rovině, sdělné pro širší, nežli jen duklácké publikum. Že v sobě nese i poselství, že nadšením a dřinou můžete něco velkého vybudovat i ve složitých podmínkách a takříkajíc zespodu. 

To jen ta sportovní motivační dávka už po premiéře lezla člověku trochu ušima. Až natolik, že už třeba ani neměl moc chuť pustit si na Youtube divadelnický klip k silné ústřední písni hry Kde český lev je král. Ale visí tam, je radostný a skvěle zavádí diváka do atmosféry a do zákulisí příprav celé inscenace. Určitě stojí za vidění. 

Černý kůň sezóny
Titul Dukla nakonec naplňuje očekávanou ambici stát se černým koněm sezóny a nabídnout z mnoha stránek divadelní zážitek. Než jako oslavu Dukly a jejích zasloužilých osobností je ovšem potřeba ho vnímat spíše jako zábavné, a zároveň i sdělné svědectví o absurditě českého 20. století na příkladu jednoho hokejového klubu. 

Ale to je vlastně pro širokou diváckou obec dobrá zpráva a pozvánka do hlediště. I zvolené užší téma cesty k vítězství ostatně publikum očividně oslovuje, dokázala to atmosféra finále premiérového představení. 

Že se děkovačka proměnila ve společný happening herců a vestoje aplaudujících diváků, to nebylo jen zásluhou mimořádné zpěvačky a chytlavého ústředního songu. Diváci hru přijali. A v sále ten večer nesedělo hokejové publikum. 

Diskuze k článku