Loučení, loučení… jsme zpívávali při pouťových zábavách v těch našich malých vesničkách a ještě menších hospůdkách pod naší matkou Javořicí. Svorně, kamarádsky a bratrsky jsme se objímali kolem krku a pěli z plných plic ty krásné písničky od Růžené, Roštejna až k Javořici…

Ano, léto končí. Svatý Bartoloměj (24. 8.) létu láme hlavu a na modré obloze odcházejícího léta pase své berany (mraky). Pomáhá mu sv. Augustýn (28. 8.) dělat z tepla stín. Teplé dny odcházejí, ale to o letošním, výjimečně teplém, až horkém létu roku 2024 neplatilo. 

Stalo se i to, že krávy vlivem počasí dojily méně tučné mléko, a tak na poutě se muselo zdražit máslo – to vzkázali našim hospodyňkám naši obchodníci se strachem. Pracoval jsem řadu let právě u krav pod Javořicí a vzpomínám na kravského odborníka z přerovských výstav pana Trousila z Hlušovic u Olomouce, který říkal: „Drž se svého, dej krávě do držky, ona ti dá do dížky…“

Přichází září – jaro podzimu. V září víno vaří a na sv. Samuele mlynář novou mouku mele. Na sv. Jiljí (l. 9.), poslední jeleni pod Javořicí jdou k říji a v Mrákotíně je tradiční pouť sv. Jiljí, kterému je zasvěcen kostel. 
Byl to bohatý Řek, žil v 7. století. Veškeré jmění, co měl, rozdal chudým a odplul do Galie, dnešní Francie, kde mnoho let žil na řece Gardě s poustevníkem Vardemem. Zemřel roku 700 našeho letopočtu.

Letošní pouť mrákotínští hasiči zahájili ve velkém stylu. Hned po svátku sv. Augustýna v pátek večer začala poutní zábava v Hasičském domě. V sobotu večer pokračovala až do nedělního rána a v neděli o půl noci před svátkem sv. Jiljí skončila. Nebyl jsem tam, ale muziku jsem slyšel až k nám… 
Vzpomínám často s růženskými kamarády na poutě u Kalců, ale nejvíce dnes vzpomínám na Toníka Šimka – rodáka z Borovný, který pak s otcem sloužil u koní na statku malíře Nágla v Kostelní Myslové, který mě dal tuto průpovídku i radu: „Mrákotín je malé městečko, Borovná je malá ves, ale láska (milý Bohouši) kouše jako pes…“

V týdnu po sv. Jiljí vedra nad 30 stupňů pokračovala, a ve středu na sv. Rozálii (4. 9.) padly teplotní rekordy téměř všude po české zemi, stejně tak na sv. Borise a Gleba – ruských knížat (5. 9.) synů sv. Vladimíra zavražděných bratrem Svjatopolkem roku 1015 n. l. 

Přichází poslední pohádková slunečná neděle letošního léta, svátek Panny Marie narození (8. 9.) vlaštoviček rozloučení. Poprvé v září z neděle na pondělní svátek sv. Daniela (9. 9.) přichází tropická noc, kdy teplota v noci neklesá pod 20 stupňů. To zmátlo i naše vlaštovičky, když v úterý 10. září 2024 udeřila povodeň v celé naší zemi a opakovalo se podobné drama jako povodně z roku 1997 a 2002. Co je povodeň a voda jako živel, známe. Znají to i Mrákotínští z posledních Vánoc, když se protrhla hráz Žibřidu…

Vesničky pod naší Javořicí měly štěstí v neštěstí. Střecha naší Javořice od čtvrtka (12. 9.) svátku Marie až do pondělního svátku sv. Ludmily (16. 9.) spolehlivě odvedla vodu do naší Moravské Dyje, Jihlávky a zbytek do České Nežárky…

Byly to kruté dny od nešťastného pátku 13. září. Vítr a déšť bičoval náš kraj pod Javořicí tak, že by člověk ani psa do této siberie nevyhnal… 
Litoval jsem v sobotu poutníky v Lovětíně na svátek Povýšení sv. Kříže (14. 9.) Původně to byla slavnost na paměť vztyčení kříže při svěcení Konstatinova kostela na Kalvárii roku 335, později vzpomínka na opětovné získání Kristova kříže (nalezeného ve 4. století sv. Helenou, roku 614 ukořistěného Peršany po dobytí Jeruzaléma) po vítězství východořímského císaře Heraklia nad Peršany roku 628.  
Stejně tak jsem vzpomínal a litoval rácovské sousedy, kteří měli pouť v neděli na svátek Sedmibolestné Panny Marie (15. 9.), patronky Slovenské republiky. 

Letošní pondělní svatá Ludmila (16. 9.), babička sv. Václava, nás neuklidnila. Jako manželka prvého českého historicky doloženého knížete Bořivoje I. s ním roku 874 přijala na Velké Moravě z rukou sv. Metoděje křest. A letos tomu bylo právě 1150 roků… 
Celý týden po sv. Ludmile sledujeme apokalyptickou zkázu zvláště na Moravě od Litovle do Jeseníků, Opavy, Krnova a zvláště těžce postižené v Moravské Ostravě řekou Odrou i polských sousedů…
Přichází sv. Matouš (21. 9.) Evangelista. Žil v 1. století, byl celníkem v Kafarnou. Povolán mezi apoštoly, sepsal Evangelium podle Matouše a byl zavražděn oštěpem. 

Říká se: „Po svatém Matouši čepici na uši“, ale doma u nás měla naše maminka ráda sv. Matouše proto, že „sv. Matouš svačnu zakous“ a nemusela na zádech tahat těžkou nůši s proviantem, nádobím a v každé ruce konvici s kafem nebo čajem na pole sběrákům brambor až k Lovětínu. To se již tak krátil den, že se svačilo až doma potmě. 

Začíná podzim, který přijíždí na strakaté kobyle, pod každým keřem je jinak, ale „po deštivém září se osení zdaří…“ praví staré přísloví. Přichází václavské časy, ale na letošní Den české státnosti – svátek sv. Václava (28. 9.) se ochladilo a poutníky ve Staré Boleslavi přivítal znovu déšť. 
Letošní svátek sv. Václava nám však připomněl historický den, kdy před 110 roky 28. září 1914 v ukrajinském Kyjevě nad Dněprem pod katedrálou sv. Sofie a pomníkem Bohdana Chmelnického přísahalo 902 vojínů České družiny na svůj červenobílý prapor s korunou sv. Václava a pěti erby Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. 

A tak den přísahy, svátek sv. Václava v neděli 11. října 1914 podle ruského kalendáře, se stal vojenským svátkem České družiny a později 28. 9. 1916 i svátkem 1. čs. střeleckého pluku. Shodou náhod (přepočítáváním mezi juliánským a gregoriánským kalendářem) šlo o výroční den úmrtí Jana Žižky z Trocnova (11. 10. 1424), což bylo později využito při prosazení husitské tradice a po bitvě u Zborova (2. 7. 1917) je 1. čs. střelecký pluk přejmenován na 1. střelecký pluk Jana Husa, 2. pluk Jiřího z Poděbrad, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, 4. pluk Prokopa Holého a vzniká první husitská divize na Rusi, které velel náš čenkovský plukovník J. Jiří Švec…

Milý čtenáři, léto skončilo a po sv. Havlu (16. 10.) jdem v neděli na sv. Vendelína, českého patrona pastýřů a chovu dobytka, na císařské posvícení do Lhotky pod Štamberkem k Máckům…

Diskuze k článku