Do Polné jsme z Jihlavy vyjeli tak, abychom s určitou časovou rezervou stihli přednášku pana doktora MUDr. Radkina Honzáka, CSc., tematicky nazvanou „Vyhoření - důsledek našich ghett starých i současných a humor - lék stále fungující“. 

S panem doktorem jsem v písemném i telefonickém kontaktu, a tak jsem se těšila nejen na jeho přednášku, ale i na něj osobně. Přednáška se konala v polenské synagoze ve čtvrtek 3. října. Pořádal ji Spolek Poulin a Regionální židovské muzeum.

Když bylo 17.25 hodin, doktor Radkin Honzák předstoupil před zaplněnou synagogu v doprovodu paní Anny Mirjam Wagnerové ze Spolku Polin, která pana doktora uvedla. Pan doktor se ujal slova a jeho projev byla laskavý a předáván s neskutečnou profesionalitou a pokorou zároveň. 
Přijala jsem laskavý pohled psychiatra, který se své profesi věnuje neuvěřitelných 62 let, na různé životní momenty či události a bedlivě sledovala jeho výklad, který byl doprovázen počítačovou prezentací.

Je dobré vědět, že stres je mechanismus nastavený pro přežití a má své meze. A že k vyhoření dochází důsledkem dlouhodobého nadhraničního stresu. Bylo zmíněno mnohé, kupříkladu posttraumatická stresová porucha, transgenerační přenos, kdy například nezpracovaná témata našich předků nás mohou výrazně a neblaze ovlivnit. 

Pan doktor zmínil důležitost „Serotoninu – C10H12N2O“. Hormonu, který se podílí na činnosti centrálního nervového systému a trávicího traktu jako tzv. neurotransmiter. A také skutečnost, že lékaře ničí syndrom vyhoření. Nenávidí pacienty a chtějí nechat práce. Každý třetí český lékař trpí vážným syndromem vyhoření. Cítí se na dně a nenávidí své povolání a pacienty. Vyhořelí zdravotníci stojí pojišťovny více peněz a jsou cyničtí k pacientům. 
Stres je na jedné straně velice užitečný, doslova „život zachraňující“, na druhé straně energeticky náročný, přetěžující namáhavé systémy a naopak omezující některé funkce a vraždicí neurony v mozku. Prevence je radovat se z darů života, aktivně vyhledávat to, co je dobré a ujasňovat si světlé body.

 
Koncentrovat se na kladné stránky žití, pěstovat smysl pro humor (ne šibeniční), zapudit sebelítost a mít smysl života. Přestat si leštit ego a přestat interpretovat všechno jako buď jen „dobré“ nebo jen „špatné“ a vzbudit svoji emoční inteligenci. 

Také pomoc psychoterapeuta je nezbytná pro změny chování, postojů, cílů či změn obtížně realizovatelných bez znalostí všech souvislostí (domino efekt – Meyrink). A rozhodně předcházet zběsilé samoléčbě a dbát na osobnostní růst a reálné hodnocení sebe i druhých.
Zaujalo mě „Desatero“, které nabádá k laskavosti a vlídnosti k sobě samému. Uvědomění si, že úkolem každého z nás je pomáhat změnám, ne násilně měnit druhé. 

Najít si své útočiště – místo klidu. Být druhým oporou, nebát se je pochválit a naučit se to od nich také sám přijímat. Uvědomit si, že v situacích, v nichž se nacházíme, jsou oprávněné občasné pocity bezmoci. 

Snažit se obměňovat své pracovní postupy a najít rozdíl mezi naříkáním, které přináší úlevu a naříkáním, které ničí. Využívat posilujících prvků přátelství a ve volném čase nehovořit o práci.

Plánovat si chvíle oddechu a odpočinku a naučit se říkat: ´Rozhodl/a jsem se´, namísto ´Musím´. Naučit se říkat „NE“. Zač stojí každé mé „ANO“, když neumím říci „NE“? Netečnost a rezervovanost ve vztahu k druhým lidem je nebezpečnější, než připustit myšlenku, že se dál nedá už více dělat. Radovat se, smát se, hrát si! 

„Když neudělám nic pro sebe, kdo to udělá? Když budu jen pro sebe, k čemu tu jsem? A když ne teď – kdy?“ - Talmud.     
Za celou dobu přednášky pan doktor Honzák neztratil souvislou myšlenku, nezadrhnul se v řeči, hovořil jasně, zasvěceně a poutavě. Jsem ráda, že jsem tam mohla být. Na panu doktorovi byla znát únava, ale i radost a přijímání obdivu posluchačů. Kdo by dovedl ve věku 85 let s takovou laskavostí, zasvěceností a pokorou přijímat odvrácená témata žití a nakládat s jejich váhou tak moudře, že se spousta tíhy mění v lehkost bytí?  

Když přednáška skončila, měla jsem tu čest jít předat ještě s jednou paní květiny. V momentě, kdy jsem je předávala a děkovala za přínosnou přednášku, řekla jsem mu své jméno. Pan doktor překvapeně a radostně zároveň radostným překvapením zareagoval: „Jé, tak to jste Vy?“, a přítomným řekl, že jsem spoluautorkou chystané knihy Kdo bude pomáhat pomáhajícím? 

A pak už těch několik následujících vět bylo pouze mezi námi. Pan doktor mi podepsal jeho knížky, které jsem si vzala s sebou a také mám jeho podpis v ´Památníku´. 
„Život je velký dar, být tady je štěstí, které nás potká jednou za život“ - Radkin Honzák.

Diskuze k článku