Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Na jihlavskou klubovou divadelní scénu vstoupila adaptace původně nekorektního sebeironického internetového blogu z pera pražské autorky Terezy Marouškové.
Látku, která vyšla v několika dílech knižně jako Nekorektní průvodce těhotenstvím, uchopila herečka HDJ Tereza Gerstner Otavová. Výsledkem je inscenace vystavěná pro suterénní divadelní klub, u které už po premiéře není pochyb, že u publika uspěje.
Hodí se předznamenat a zopakovat, jak velmi zdravě působí, pakliže profesionální divadlo disponuje alternativním prostorem otevřeným kvalitním hereckým projektům vyrostlým takříkajíc „zespoda“. Vytvořeným z vnitřního přetlaku, z osobního zájmu, reagujícím na aktuální události ve společnosti nebo v osobním životě protagonistů.

To druhé bude očividně případ Terezy Gerstner Otavové.  Kdo během její nedávné několikaleté divadelní mateřské pauzy tu a tam zaznamenal na sociální síti její signály, že už se jí po divadle fakt stýská, ten nyní může o to víc porozumět i lecčemus z atmosféry kousku, který herečka přináší i coby scenáristka na jihlavskou (a taky pražskou) scénu.
Ono je to tam prostě znát. Jsou tam reálné emoce, momenty a city, které nejspíš nenazkoušíte. Prostě je máte a dáte, a potom se do hlediště přirozeně přenáší cosi, čemu se asi říká autenticita. A v tomto případě i očividná radost z hraní, z návratu, ze sdílení nabyté zkušenosti.

Dramatická cesta
Tereza Otavová tedy bere publikum na cestu, která mladou, ani ne dvaatřicetiletou dámu z okruhu barových kámošek z instáčové skupiny Vyzobané slunečnice zavádí na dramatickou cestu nečekaným (a v úvodu i velmi nechtěným) těhotenstvím, posléze porodem, mateřstvím.    

Protihráčem je jí v tomto velmi specifickém road movie fyzicky nepřítomný, a často od věci zcela odtržený Zploditel. Na své apokalyptické cestě se hrdinka prosekává trním vlastních nejistot, zaručených internetových rad a věcně chladných doktorek, potkává dobrého anděla v podobě laskavé zkušené noční sestry v porodnici, nakonec sama v sobě nachází nečekané polohy a smíření.

Ten scénář je výborný. Stačí zmínit samotnou scénu porodu pojatou jako svého druhu dramatickou bitvu. Představení má úžasné tempo, přesné pointy i pauzy, skvěle graduje.
Nemělo by smysl spojlerovat hlášky a překvápka. Je to švanda, ale taková ta, ze které vás zároveň někde pod kůží neustále tak trochu mrazí.

Tahle „strijová legranda“ se neobejde bez sebeironie až na dřeň. Bez ní by se do tohoto tématu vůbec nemělo smysl pouštět. Právě ona je tu zdrojem humoru, který je sdělný a blízký komukoli v publiku a zároveň ani na okamžik nesklouzne za hranu vkusu či do prvoplánu.

Své mateřsko-divadelní „mrkvové pyré“ herečka publiku míchá a servíruje s absolutní hereckou jistotou. S lehkostí se při premiéře přenášela třeba i přes momenty, u kterých byl divák nucen dumat, zda jde skutečně o lehké přeřeky, z nichž vybruslila improvizací a ještě z nich vytěžila výborné fóry, anebo zda jsou tahle místa tak prohnaně narežírovaná.

Nakonec nechybí ani určitá míra patosu, která k tomuhle tématu určitě taky patří. Ve výsledku je divák svědkem dvouhodinového monodramatu, dá se říci divadelní „klády“, u které ale nemá potřebu sledovat čas, a vstřebává vjemy, informace, chce vědět, jak to bude dál.

A to jako fakt?
Inscenace Nasraná máma předkládá mateřství absolutně bez lakování na růžovo. Sleduje stále dokola opakovaný příběh, který dokáže měnit lidské hodnoty způsobem, který by si člověk těžko dokázal předem připustit či představit.
V představení mají mimo jiné skvělé dávkování „interaktivní“ vstupy do prostoru publika, kde ostatně herečka nepochybně nachází i spřízněné a chápající duše.  

Je vlastně zábavné sledovat i reakce publika. U některých dam můžete vidět ono zasvěcené – my víme. Jiným, které tou cestou ještě neprošly, se v očích zračí spíše otázka - a to jako fakt? Spolu s nimi mohou i pánové v hledišti dumat, do jaké míry tady vládne reálný popis věci a co je napálená nadsázka.

Odtud už je jen krůček k paradoxní myšlence, že tohle představení je vlastně nakonec spíš pro chlapy. Je to trochu, jako když vás někdo zasvěcený vezme s sebou na lov divoké zvěře do Afriky, do ponorky podplouvající pól Severním ledovým oceánem, anebo na exkurzi do jaderného urychlovače či na kosmodrom.

Díky za tuhle exkurzi do absolutního neznáma. Kromě zábavně stráveného večera je fakt i o čem přemýšlet. A taky má člověk po představení nutkání složit hold nejen tvůrcům inscenace, ale i všem těm mámám, které těmi bitvami prošly.
Pakliže ředitel divadla Ondrej Remiáš po premiéře Nasrané mámy s blahopřáním herečce konstatoval – máme jako divadlo další krásnou silnou inscenaci, nezbývá, než souhlasit.

Diskuze k článku