Blíží se konec prázdnin a s ním i začátek nového školního roku. Pro mě velmi důležitý okamžik, jelikož jdu do školy poprvé. Rodiče si se mnou o škole povídají a na školu mě připravují. 

Hodně se mi věnuje hlavně maminka, která je s námi doma, protože mám ještě tříletého brášku Káju. O škole si povídáme už od mých 6 let, které jsem měla v lednu a kdy jsem k narozeninám dostala červenou školní aktovku. Měla jsem z ní velkou radost, dost často jsem jí nosila na zádech a na školu si doma hrála. 

Do školky jsem nechodila, a tak se moc těším na ostatní děti. V domě, kde bydlíme, mám ještě kamarádku Zuzku, která jde také do první třídy jako já. Spolu si také hrajeme s panenkami, které jsme nyní vyměnily za papíry a tužky, učíme se psát různá písmenka a číslice, zkrátka si hrajeme hlavně na školu. 
Do 1. září zbývají poslední dva dny. S maminkou jdeme nakupovat ještě nějaké nezbytnosti. V obchodě s látkami jsem si vybrala pestrobarevnou látku na sáček na přezůvky, který mi maminka ušije. Je tam hlavně žlutá, modrá a oranžová barva, které mám moc ráda. K červené aktovce na záda bude pasovat.  

Maminka mi koupila také novou bledě modrou stuhu do vlasů, aby se mi hodila k pleteným žlutým šatům s modrými kytičkami, které si vezmu první den do školy. Každá malá slečna má ve vlasech velkou mašli, Zuzce jsem vždy záviděla, že má dvě mašle, protože má dlouhé vlasy a maminka jí plete dva copánky. 

Je večer 31. srpna a já nemohu usnout, na ráno do školy mám vše připravené, ale hlavou se mi honí myšlenky, jaká bude paní učitelka a jaké budou ostatní děti? Nakonec jsem usnula, ale najednou jako z dálky slyším maminky hlas:  „Jani, vstávej, už je čas, jdeš poprvé do školy“. 
Rychle vyskočím, sundám si košilku a jdu se umýt. Maminka již připravila snídani, a tak se do ní s chutí pouštím. Ještě pořádně učesat, připnout se sponkou modrou mašli, která se hodí k šatům, a vyrážíme. Zvoním na Zuzku, která bydlí o patro výš, a jdeme společně s maminkami a malým bráškou do školy, kterou nemáme daleko. 

Před budovou nás rozdělují podle tříd, a jelikož je nás hodně, jsme se Zuzkou ve třídě 1.E. Starší děti nás vedou na místo, chodby se nám zdají být velmi vysoké, ve třídě je už plno dětí, ještě zbývá čtvrtá lavice u okna, kam se Zuzkou zamíříme a posadíme se. Tašky jsme si pověsily na háček u lavice. Jsme plné očekávání, prohlížím si pestrobarevné nástěnky ve třídě, jsou tam obrázky s písmenky. 

Dívám se po třídě a vidím další kamarádky, které bydlí v naší ulici. Je to Madla a Kamila. Jsem moc ráda, že jsou také v naší třídě, alespoň už někoho znám. Pak vchází paní učitelka a mile nás pozdraví. Odpovídáme a zdravíme také. 

Paní učitelka nás podle abecedy začala číst a požádala nás, abychom vstali a představili se, tím se navzájem všichni poznali. Je nás ve třídě 30 žáků, takže představování trvá dost dlouho, celou první hodinu, kterou ukončilo první zvonění na přestávku. Druhou hodinu nám paní učitelka povídá, co nás v tomto školním roce čeká a co si máme přinést druhý den do školy. Poté už si pro nás rodiče přišli a my plné dojmů jsme povídaly jedna přes druhou.

To byl můj první školní den. Psal se rok 1954, tedy právě před 70 lety. Od té doby uplynulo hodně času, ale vzpomínky zůstávají. Se Zuzkou, Madlou a Kamilou udržujeme přátelství stále, i když se naše cesty rozdělily a každá bydlíme někde jinde. Madla až v USA městě New Haven, ale v době počítačů to i pro nás seniorky není žádný problém. 

Už jsme několikrát strávily všechny čtyři společně pár dní po Česku. S ostatními spolužáky se stále setkáváme na přátelských školních srazech, loni to bylo 60 let, kdy jsme základní školu opustili a každý šel za svým osudem.

Diskuze k článku