David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

V šesti letech opustil rodinu, rodnou ves, kamarády, se kterými chodil v obci do první třídy a s dalšími třemi sourozenci se ocitl v pro něj úplně neznámém prostředí. 
To ještě Miroslav Skoupý (63) z Hevlína na Znojemsku netušil, že v Dětském domově v Telči pobude až do dospělosti. „V tom věku to nemáte šanci moc vnímat. Navíc se mnou do domova šly ještě dvě sestry a také bratr,“ vzpomíná.

Zpětně si uvědomuje, že v rodině to moc nefungovalo. „Je vám šest let. Jste malé děcko, takže tomu, co se děje kolem vás, nepřikládáte nějakou zvláštní váhu. Pamatuji si, že otec pil,“ přibližuje.
Pan Miroslav rozhodně nebyl jedináček. Měl ještě dalších devět sourozenců. „My čtyři jsme odešli do dětského domova a zbytek zůstal doma v Hevlíně,“ říká. „Zpětně jsem moc rád, že jsem se do domova dostal, protože kdybych byl ten, kdo zůstal se sourozenci doma, tak nevím, co by ze mě vyrostlo,“ přemítá otevřeně.

Výhodou pro něj bylo, že v době, kdy odcházel do dětského domova, ještě moc kamarádů v Hevlíně neměl. „Jako dítě tyhle věci neřešíte, v šesti letech vám to vůbec nedochází. Pamatuji si, jak nás dovezli do domova a hned nás vykoupali,“ vrací se do minulosti.
Pobyt v jiném prostředí přinesl i režim a návyky na dennodenní bázi, na které z domova nebyl zvyklý. „Když jsem byl doma, tak jsem se mohl pohybovat venku, jak jsem chtěl a do kdy jsem chtěl. Tady to bylo více takové uzavřené. Jiné to pak už bylo, když člověk vyroste. Trošku jsem si na ten nový režim musel zvykat, to je logické,“ přemítá.

V domově v Telči strávil 12 let, tedy v něm zůstal až do té doby, než se stal plnoletým. „Byly to krásné roky. Měl jsem tady spoustu kamarádů, se kterými jsem za Telč chodil hrávat fotbal. Nejdřív za žáky a pak i za dorost,“ popisuje sportovní zážitky v místním sportovním klubu. 

Podlehl také kouzlu fotografie. V dětském domově se totiž spřátelil s Milanem Opravilem, který byl také klientem domova a nyní je už dlouhé roky jeho ředitelem. 
„Měli jsme fotokomoru. Když jsme potřebovali nějaké peníze, tak jsme jezdili se sběrem. Jen jsme si půjčili kárku. Museli jsme si na kinofilmy nebo fotopapíry vydělat,“ přibližuje. 
Pobyt v domově v Telči mu dal podle jeho slov dobrý základ do života. „Pociťuji vděčnost, že jsem tu mohl být. Kdybych zůstal doma, tak to sice nemohu tvrdit na 100 procent, ale myslím, že by ze mě nebyl člověk takový, jaký je ze mě teď,“ má jasno Miroslav Skoupý. 

Další jeho studijní kroky vedly na sever Moravy. „Do učení jsem šel do Karviné, do dolů. Tam jsem se učil tři roky. Měl jsem tam i ubytovnu,“ vzpomíná. Když se vyučil, musel v místě odpracovat povinně tři roky. „Dneska už to tímto způsobem nefunguje,“ připomíná.
Nakonec na jedné z tamních šachet neodpracoval jen povinné tři roky, ale desetinásobek. „Pracoval jsem tam 30 let. Vyšlo mi to tak, že jsem mohl jít v 52,5 letech do důchodu, takže už jsem deset let v penzi,“ počítá. Na severní Moravě zůstal a zapustil kořeny. 
Aktuálně bydlí v Orlové, což je město na Karvinsku ani ne 20 kilometrů od Ostravy. Na setkání do dětského domova do Telče dorazil i s manželkou. Společně mají již dospělého syna. 

„Manželku jsem poznal v Havířově, když jsem byl v Karviné na učení. Jsme spolu už 40 let.“ Proto na prstu levé ruky nosí prstýnek z wolframu na znamení právě čtyř desítek let vzájemného svazku. 
Cení si toho, že s Milanem Opravilem jsou kamarádi dodnes. Současnému řediteli dětského domova bylo tehdy deset let, když pan  Miroslav v šesti letech do dětského domova přišel. 
„Milan je zářným příkladem toho, že když člověk opravdu chce, tak se může skvěle uplatnit, i když je z dětského domova,“ smeká před ředitelem vyučený důlní zámečník.  

Diskuze k článku