Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

O šampiónech česko-slovenského závodu na horských kolech 1000 Miles Adventure, který dokonale prověří člověka po fyzické i psychické stránce, jsme již v JL psali. 
Zajímavé jsou ale i postřehy účastníků, schovaných uprostřed startovního pole. Letos, celkově potřetí, k nim patřil pracovník jihlavské policejní školy a dlouholetý vášnivý cyklista Milan Štajnc (51 let).  
„Klobouk dolů před klukama, co jezdí Míle na špici. Jsou to v dobrém slova smyslu borci, fajn a skromní kluci, žádní machři. My, kteří se vezeme uprostřed, jsme takoví ti ´sběrači odpadků´, tak si říkáme s kamarády z Bajt teamu Dolní Kalná,“ říká s úsměvem Štajnc, jenž urazil cestu z nejvýchodnější části Slovenska do nejzápadnější části Česka (1630 km) za 15 dní, 365 hodin a 13 minut na 61. místě.

„Je to můj rekord. Kdybych dvě tři hodiny na trase ´neprodrbal´, stihl jsem to za 14 dní. Ale to je jedno… Jezdím s respektem a úctou, nehoním výsledek. První je jeden, vítězové jsou všichni, kteří dojedou do cíle,“ konstatuje.
Absolvovat 1000 Miles Adventure je jak fyzická, tak psychická   výzva. Bez komfortu, jakékoli podpory a jenom s nejnutnějšími věcmi, které kolo uveze, účastníci zdolávají podle GPS trať v extrémních terénech s minimální odchylkou. 
„Vezl jsem s sebou karimatku, spacák, čepici pod helmu, dvoje ponožky, nárukávníky, šusťákovou bundu, dvoje ponožky a povinnou výbavu,“ vypočívává Milan Štajnc.

Jídlo závodníci kupují po cestě. „Rohlík, sušenka, trvanlivý salám, co vydrží v teple. Důležité je, aby člověk měl dostatečný přísun tekutin,“ prozrazuje Štajnc, čím doplňoval energii. Při průjezdu jednou obcí dostal od místního chlapíka pozvánku na občerstvení. 
„Poznal, že jsem Mílař, a nabídl mi něco k snědku. Byl fanoušek a měl představu, co tenhle závod obnáší. Je fajn, že tihle lidé drží při sobě, a podají si pomocnou ruku,“ potěšila jej pospolitost cyklistické komunity.

Zmíněná povinná výbava obsahuje například pepřový sprej. Milan Štajnc letos dokoupil ještě sprej na medvědy. Co kdyby ve slovenských lesích nějakého potkal. „Náhoda je blbec“ jak se říká…
„Dostávali jsme informace, že byl spatřen tam a tam, ale já jsem ho neviděl, ani jeho stopy. Některé úseky jsou tam kvůli medvědům zakázané, takže se jimi nedalo projíždět mezi 21.00 až 6.00. On by se stejně s takovým hubeňourem, jako jsem já, nezaobíral. A to jsem ještě 10 kilo v sedle zhubnul,“ vtipkuje Štajnc. 

Na jinou faunu ovšem narazil. „Nějakých 30 metrů přede mnou přeběhl nádherný jelen. Jinde jsem viděl rodinku divočáků,“ hlásí. 
Kolo fungovalo bez problémů, vyjma technických drobností. „Naštěstí se dalo všechno opravit a nemusel jsem sjet z trati do servisu. Spravoval jsem brzdu, náboj na předním kole, nebo mi praskl drát. Je to kouzlo přímého přenosu. Nevíte, co vás po kilometru nebo za deset minut potká,“ vypráví Milan Štajnc.

Závodníky doprovázely výkyvy počasí. Horké teploty se střídaly s bouřkou. „Mně osobně se jede lépe za vedra. Když prší, máte mokré nohy a krapatí se vám kůže na chodidlech, což je nepříjemné,“ popisuje Štajnc.
Každý účastník volí tempo podle svého uvážení. Chytnete-li se rychlejšího soupeře, utahá vás. Na pomalejšího naopak neustále čekáte… 
„Letos jsme pořád jeli ve třech čtyřech lidech. Je to individuální závod, ale pokud si s někým tempově vyhovujete, můžeje spolu pokračovat až do cíle,“ doplňuje Milan Štajnc. 
Na pohodlné spaní zapomeňte… Mílaři skládají hlavu podle toho, kde se v danou chvíli zastaví. „Přespal jsem v hospodě na terase, na louce, v půjčovně lodiček nebo pod turistickým přístřeškem. Ve Zvolenu jsme si na noc koupili chatku, protože pršelo,“ prozrazuje Štajnc. 

Největší krize na něj letos dolehla paradoxně, až když se skoro blížil k cíli. 
„Posledních 50 kilometrů bylo dlouhých. Říkal jsem si, že to vůbec neutíká. Kolo už ´poplakávalo´ a vrzalo, a to jsem jel vůči němu zodpovědně, aby nedostávalo ´čočku´,“ usmívá se Milan Štajnc a zmiňuje jméno servisáka Pavla Sopka. „Pokaždé mi kolo skvěle připraví,“ děkuje.  

Jaký je to pocit, projet cílovou branou? „Krásný, nádherný. Všechno z vás spadne a zalije vás štěstí. A ještě jednou opakuji: klobouk dolů před klukama, co to zvládnou za sedm dní. To je úplně jiná liga. Když je vítěz v cíli, já teprve snídám někde v Broumově,“ žertuje Milan Štajnc. 

„My hobbíci rovněž jedeme na čas, ale výkonnost je jiná. Mám natočené video, jak vyjíždíme v šest hodin ráno, je půl druhé odpoledne a na tachometru máme 25 kilometrů,“ dodává s tím, že terén byl tak těžký, že se od rána jen tlačilo. 
1000 Miles Adventure chtěl Milan Štajnc prožít na vlastní kůži, a pak dát dlouhým závodům konec. Jenomže kdo jednou tenhle typ závodů zkusil, rád se k němu vrací. 
„Jestli pojedu počtvrté. Probereme to s kamarády a uvidíme, jak se rozhodneme. Výhodou je, že nohy mají pamatováka, takže budu mít natrénováno,“ nezavírá za Mílemi dveře.
 

Diskuze k článku