Rodák z Lipnice nad Sázavou, Jiří Čáslavský z Havlíčkova Brodu, čtrnáct let brázdil Českou republiku se svým traktorem a maringotkou a promítal v letních kinech.   
Láska k filmu se u Jiřího, bratra známějšího filmového historika Karla, rodila poměrně dlouho. 
V roce 2000 si Jiří Čáslavský splnil svůj sen, koupil si maringotku, promítačky a všechno další potřebné vybavení. Nyní už jen na vše nostalgicky vzpomíná. 
Připomíná, že svět kina ovlivňuje lidstvo více než sto let a do počátku třetího tisíciletí se jednalo o formu analogovou. „Ta se už nikdy nevrátí, a proto mě napadlo o tomto období pohovořit,“ říká Čáslavský. 

Vznik fotografie
Začátkem filmu byl vznik fotografie. Ukázalo se, že směs křídy a stříbra je světlocitlivá a po osvětlení a vyvolání osvětlená místa tmavnou. 
„Fotografie od svého vzniku v polovině 18. století se neustále vyvíjela a lidé toužili obrázky oživit. Ukázalo se, že šestnáct obrázků za vteřinu člověk vnímá jako pohyb,“ vysvětluje Čáslavský. 
Pokračuje, že čím více snímků, tím plynulejší pohyb. Pak před lidmi stál úkol vyrobit kamery a promítačky. Na tom se podílel i Tomáš Alva Edison a lidé brzy něco takového dokázali. 

První filmy vznikaly na celuloidových papírech, které splňovaly požadavky na promítání a vydržely až do roku 1946. Měly velkou nevýhodu, byly velice hořlavé.
Což v kombinaci s lampovými promítačkami, které vyráběly velké teplo, nebylo dobré. Mnoho kin proto vyhořelo a často uhořeli i promítači. 

„To vedlo k vynálezu nehořlavé podložky na bázi acetylcelulózy. Ta vydržela až do poloviny devadesátých let minulého století, měla jednu nevýhodu, po zhruba dvaceti letech tvrdla,“ vypráví Čáslavský. 
Pokračuje, že pak ji nahradil úplný zázrak, polyester. Je nehořlavý a prakticky nezničitelný, velmi vstřícný pro práci promítače. Ty se vyráběly i o rozměrech 70 milimetrů, což byla a je norma používaná po celém světě.

Mohutný rozvoj 
Velký pokrok ve všech oblastech započal na počátku dvacátého století. A Čáslavský netají, že na tu převratnou dobu tak trochu žárlí, rád by ji prožil. 
Začal rozvoj nejen kinematografie, ale také automobilismus, létání letadly, z kin se stávala denní lidová zábava. Ostatně Čáslavský vzpomíná na dobu nedávno minulou, kdy kino stávalo tři, čtyři, pět korun a širokoúhlé šest, sedm, osm, a bylo stále plno.

Lidé měli postupem času nejen touhu zaznamenávat události na fotografie, ale i na film. V polovině dvacátých let minulého století začínají vznikat poloprofesionální kamery a promítačky o rozměru šestnáct a osm. Jiné rozměry se neujaly.
I Čáslavský si pořídil malou kameru, ale s výsledky příliš spokojený nebyl. Připouští, že při takovém natáčení hraje roli světlo, a to i při promítání. A rozhodně kamery neměly takové parametry jako profesionální. I když byly docela rozšířené, mnoho lidí odrazovala cena. 

V menších místech, kde nebylo kino, si pořizovali promítačky šestnáctky. Promítalo se například v hospodách, v menších kulturních domech. 
„Byly k nim k dispozici všechny filmy, říkalo se tomu kinofikace republiky. Třeba tehdy velice populární Poklad na Stříbrném jezeře tedy mohli vidět diváci i v některé malé hospodě na Vysočině,“ říká Čáslavský. 
Vzpomíná, že i v polovině osmdesátých let minulého století, kdy se vinnetouovky opět dostaly do kin, to byly filmy oblíbené a plnily kina. 

Naprosté zjevení
Mezi nimi se objevil japonský kreslený film a Čáslavský říká, že to bylo doslova zjevení, promítačům, jak se říká, vypadly oči.  
„Uviděli jsme vysokou ostrost, nádherné barvy. Tam jsme poprvé v praxi, a diváci to určitě také ocenili, uviděli Fudži film místo běžných Orwo, na kterém byl Vinnetou,“ říká Čáslavský.
Pokračuje, že továrna na výrobu Orwo připadla po rozdělení Německa do Německé demokratické republiky, západní Němci veškeré vybavení fabriky převezli k sobě.  

Lidé ovšem v továrně chtěli ve výrobě pokračovat, a proto ji nazvali Orwo, zkratka originál wolfen. „To nám stačilo do tý doby, než jsme uviděli filmy v lepší kvalitě,“ poukazuje Čáslavský. 
Vrací se ke zvukovému filmu, který zasáhl zejména němé grotesky reprezentované Chaplinem či Laurelem a Hardym. Například Chaplin proti zvukovému filmu protestoval a rozhodně nebyl jeho propagátorem. 

Zvukový film se rozšířil kolem roku 1930, do té doby hrály v kinech gramofony, hrálo se na piano, v Americe i živé orchestry, takže muzikanti měli zaplacený džob. 
Ti všichni přišli o práci. Původní ozvučení vydrželo do roku 1969, kdy přišly i do tehdejšího Československa sedmdesátkové filmy. Těch kin, která to mohla promítat, bylo na počet obyvatel v tuzemsku nejvíce na celém světě.

Pokrok v Jihlavě  
Na Vysočině se jím pyšnila Jihlava. „Poprvé jsem seděl na okraji řady a nic mi to nepřineslo. Pro dokreslení musím říct, že zhruba ve třech čtvrtinách hlediště seděl promítač a tam byl zážitek nejlepší,“ vzpomíná Čáslavský.
Pokračuje, že sedmdesátkové filmy už měly čtyřkanálový magnetický záznam, věc nevídanou. Tyto filmy díky rozmístění reproduktorů měly zvuk plastický. 

Čáslavský upozorňuje, že tato kina vznikla v zámoří, aby se tam mohlo promítat v autokinech. Velký pokrok je spojen se jménem Ray Dolby, rodným jménem Ray Milton Dolby.
Byl to americký vědec, technik a vynálezce. Jeho práce se primárně orientovala na analýzu a zpracování zvuku a znamenala výrazný kvalitativní posun v oblasti hudebního a filmového průmyslu. 

V roce 1991 Čáslavský zaznamenal snahu německé firmy Kinoton z Mnichova, která v Kladně představila novou technologii. 
„Ačkoliv kladenské kino mělo špičkovou aparaturu, Němci si přivezli kamionem svou. Když nám promítali start rakety, doslova nám sedačky vibrovaly,“ vzpomíná Čáslavský. Ovšem ihned si uvědomil, že takové vybavení si běžné kino nemůže dovolit. 

Stal se kinařem
Sám se považuje za kinaře, nikoli filmaře. „Nejsem tvůrce, jsem promítač a vím, jak by to mělo být naservírováno. To skutečně vím do všech detailů,“ přemítá. 
Pokračuje, že promítač nemá šanci nijak film vylepšit. Vzpomíná, že promítači byli zvláštní sorta lidí, připomíná, kolik bylo dříve v republice kin, tolik bylo promítačů. 

Třeba kopií Vinnetoua putovalo po Čechách a Moravě až 35. „My jsem to tady hráli čtyři dny, a pak kopie putovala třeba do Klatov. Museli jsme o jejich cestě psát záznamy, i pokud jsme našli nějaké poškození,“ říká Čáslavský.
Promítači se navzájem neznali, ale věděli o sobě. Byla to velice solidární parta. Připomíná, že promítačem se člověk stával z lásky k filmu, k divákům, protože těm externím se nikdy příliš neplatilo.  
Mnoho jich končilo, mělo to důvod v rodině, kdy ji promítač nechtěl večer opouštět. Čáslavský se opět noří do vzpomínek a naznačuje, že filmové kopii škodí prach, vlhko a velké teplo.
Při vlhkosti nebo naopak přesušení se zkroutí, ale při pobytu v přirozeném prostředí se vrací do původní podoby. Při promítání se kvalita každé kopie zhoršovala.

Čáslavský se ve vzpomínkách vrací do exkurze na Barrandově, kdy promítači viděli, jak analogový film vzniká. Všechno se ukazovalo hlavně při svitu červených žárovek. 
„Film, který na plátně běží dvě hodiny, měří tři kilometry. Byla to opravdová fabrika, vždyť museli z každého filmu ještě vytvořit kopie. V závěru jsme viděli, jak stříbro, které se používá, přehazovali lopatami,“ vysvětluje Čáslavský. 
Dostává se k tomu, jak se toulal s maringotkou světem s dvěma promítacími stroji, o kterých věděl, že už za ta léta zestárly. Uvědomoval si, že mnoho lidí vlastně promítací místnost nikdy nevidělo, a tak zval do své maringotky zájemce, hlavně rodiče s dětmi, aby vše viděli. 
„Setkal jsme se tam s malým chlapcem, čtyři pět let, asi budoucí Leonardo da Vinci, a když si prohlížel pásek, hned se ptal, kde je zvuk. To mě potěšilo,“ vzpomíná Čáslavský. 

Dobrý zrak
Vypráví historku, kdy film promítali v Peru Indiánům a ti měli tak dobrý zrak, že film vnímali jako jednotlivé obrázky, fotografie, takže je nezaujal. 
Věří, že letní kina jsou srovnatelná s kamennými, pokud se vydaří počasí, je to mnohdy i větší zážitek. A myslí si, že film patří na plátno, což televize nedokáže nahradit. V kině se lidé společně smějí, bojí, to film doma nedokáže. 
Představuje šestnáctkovou zvukovou promítačku vyrobenou v roce 1936. Je stále ve špičkovém stavu včetně povrchu. Svědčí to i o pečlivosti, s jakou byla vyrobena. 

A Čáslavský ví, že všechno toto promítání, o kterém se zmiňuje, končí, a končí u sběratelů. Bohužel už se setkal i se skutečností, kdy zdemolovaná promítačka skončila na vlečce o železné neděli. 
„Vím, že nové technologie vytěsní tu starou, ale moc mě mrzelo, že tý promítačce nedopřáli ani důstojný pohřeb, za ta léta, co sloužila. Oni ji ani nesnesli po schodech, ale prostě ji shodili z patra na chodník,“ smutní Čáslavský. 
A dodává, že svět se mění a sentiment patří ke stáří stejně jako vzpomínky.    

Diskuze k článku