Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V Městské galerii Hasičský dům na telčském náměstí, jen pár metrů od svého ateliéru v někdejší synagoze Na Parkáně, vystavuje své krajiny David Bartoň. Jak při březnové vernisáži uvažoval Jiří Tichý, který výstavu uvedl, bylo by možno pro Bartoňovu tvorbu vymyslet novou tendenci s názvem nová krajinomalba. 

Recenzent tím komentoval osobitost, znakovost a mimořádnost stylizované krajinářské tvorby Davida Bartoně. V souvislosti s ní padala v úvodu výstavy jména malířů, jako jsou Karel Valter, Ivan Ouhel nebo méně známí Jiří Corvin a Jiří Mika. 
Těmito několika jmény se komentátoři výstavy Jiří Tichý, anebo autor katalogového textu, historik umění Jaromír Zemina, oprostili od populární malířské reality Mařáka, Kosárka, Chittussiho a jim podobných tvůrců realistických krajin v zaběhlých okouzlujících šablonách.

David Bartoň, umělec vzešlý z prostředí „jirousovského“ undergroundu na Českomoravské vrchovině, maluje krajinu Vysočiny, a od covidových let, kdy se více usadil v okolí lomů na mramor v kulturním centru Pietrasanta, také tu italskou. Na telčské výstavě je hlavní výstavní prostor věnován krajině české, patro nad schody potom italské. 

Ačkoli maluje v Telči, v Praze i Pietrasantě, podle Jaromíra Zeminy Bartoň tímto přemísťováním svoji tvorbu nenarušuje, protože se na práci soustřeďuje snadno a maluje rychle. 
„Představy obrazů, založené na prožitcích venkovské přírody, vznikají však déle, nezávisle na tom, kde právě David je – v mysli se mu upřesňují až do chvíle, kdy je začne přenášet na plátno. Ani tehdy však nejsou zcela hotové, konečnou podobu jim dá až sama malba,“ popisuje Zemina. 

Krajina minimalistická
Podle Tichého spočívá Bartoňova krajinářská nezaměnitelnost především v minimalistickém pojetí krajiny a následně zpracovaném tvarosloví. Přestože krajiny odkazují na konkrétní lokality, malíř jejich reálnost často doplňuje či obměňuje vlastní imaginací. 
Řeč je o jisté snovosti v nereálné barevnosti, která je u některých obrazů dominantní, což podle Tichého činí z obrazů poeticky i vzrušivě laděné krajinné artefakty. Malíř je navíc doplnil součástmi přímořských krajin - vyplavenými omletými dřevěnými předměty.
Jindy jde o přidání nerealistických prvků (předmětů) do malby, například jakoby levitujících v prostoru. 

„A my se můžeme domnívat, zda to jsou skutečně viděné reálie, nebo jinak výtvarně formulované reflexe z nich. To je důležité. Jen na divákovi pak záleží, jak se k zdánlivému nesouladu či naopak symbióze očí a mozku postaví. S jakou citlivostí bude toto umět v mysli uchopit, a přitom hledět na autorovu jasnou tvarovou artikulaci,“ uvažoval J. Tichý při vernisáži.  

Zároveň recenzent hovoří o vizuální přesvědčivosti Bartoňovy tvorby, o jakési bezbřehé hravosti s realitou, která diváka postmoderně neprovokuje, ale ani násilně nevtahuje do vlastních tvůrčích představ a následného malířského vyjádření. Ačkoli ho autor polopaticky neztvárňuje, cítíme přitom podle Tichého z jeho krajin latentní krajinné napětí a chvění. 

Jako hustá krajka
„České“ a „italské“ obrazy Davida Bartoně se podle J. Zeminy od sebe odlišují tím, co zobrazují – tvářností krajinných motivů, ovšem kromě jejich složky plastickoprostorové: „Ta tam zpodobena není, nemůže být, protože základním rysem Davidovy výtvarné řeči je plošnost – to ona spolu se sytou barevností je hlavní strůjce její působivosti.“

Česká krajina na obrazech je podle historika umění přehlednější, souvislejší, pravidelnější a mírnější, skládá se z oblých vyvýšenin a rovin, tu a tam předělených mezí, cestou nebo řádkou stromů, tedy stopami lidské činnosti. 
V italské je méně kopců, ale hodně skal a hor, málo prázdných ploch a mnoho drobností pokrývajících celou krajinu: „Místo klidu ruch, místo prázdna hemživá přeplněnost. A s tou možná souvisí nová složka Davidova výtvarného výraziva – shluky teček, které pokrývají plochu obrazu tak, že vypadá jako hustá krajka, a svým vlněním a prouděním dávají obrazu nebývalou svébytnost, vzdalující jej od vnější předmětné reality.“

Vedle obrazů, jež lze nazvat italskými nebo českými, jsou ale podle Zeminy na výstavě též obrazy, které v Itálii nebo v Čechách vznikly, ale mohly vzniknout i jinde. Nejsou ani české, ani italské – jsou to krajiny Davidovy duše.   
Výstava byla připravena z rozpočtu Města Telče. Město k ní také vydalo katalog s reprodukcemi obrazů.
 

Diskuze k článku