V roce 1963 jsem nastoupila do 1. třídy a současně jsem začala chodit do rytmiky, která byla součástí LŠU. Paní učitelka Kodymová se nás snažila naučit správné držení těla, základní taneční kroky, vnímání hudby, ale taky kotouly a hvězdy na žíněnce. A to vše při živé hudbě!

Paní varhanice přicházela v čepici a teplém kabátě a týden co týden usedala ke klavíru. Každý rok jsme vystupovaly v rámci koncertů pro veřejnost a dokonce jsme se účastnily přehlídky v Jihlavě.
Na konci první třídy nás paní učitelky vzaly do hudebky, kde jsme každý zazpívali písničku, vyťukali rytmus, a kdo splnil požadavky, dostal přihlášku. U mne zvítězila hra na klavír. 
Rodiče ve mne museli mít opravdu důvěru, že vytrvám, protože hned na začátku 2. třídy jsme jeli s tehdejším ředitelem LŠU Pavlem Hrdinou do Jihlavy, do obchodu s hudebními nástroji. Prodejna byla tenkrát v Palackého ulici. Bylo vybráno pianino PETROF. A tak začalo moje muzicírování. 

Kromě pana ředitele Hrdiny, mne později učil pan učitel Breuer a nakonec JUDr. Hruschka z Jihlavy. Bylo to dlouhých 8 let, ale měla jsem to ráda! Poznala jsem tady nové kamarády a setkávala se se spolužáky. Chodili jsme taky na nauku, teoretickou část hudby, se kterou nás seznamoval pan učitel Háva, bývalý ředitel školy v Kamenici (u Jihlavy). Pěvecký sbor vedl pan učitel Jaroslav Novák.
Ještě musím připomenout, že první roky jsme měli výuku na zámku. Majestátný dub, kolem kulatá lavička, starobylé kamenné schody před vchodem, uvnitř zvláštní atmosféra, stále chladno a vůně jídel, která se zde vařila pro učně. Ti tady měli internát. Pan Josef Kratochvíl, vyhlášený řezník v Kamenici, na svá učňovská léta v Třešti velice rád vzpomínal.

Později se hudebka přesunula na náměstí a sídlila v budově pošty a městského úřadu. Tady jsem hrála čtyřručně třeba s Petrem Koukalem nebo Jiřím Bílým. Oba jsou dnes uznávanými odborníky ve svých oborech. 
V paměti mi zůstalo mnoho zážitků.

Ve 2. ročníku jsme se chystali na soutěž. Hráli jsme jednu skladbu stejnou a jeden kousek dle vlastního výběru. Měli jsme se rozcvičit na jevišti, abychom si zvykli na klavír, rozhýbali prsty a skladby si zopakovali. Různě jsme se střídali (bylo nás asi 10). Já jsem si obě skladby taky zkusila bez trémy, jen tak nanečisto. A ono to bylo vlastně načisto. 
Když jsem skončila, viděla jsem v první řadě porotu, která říkala, tak první soutěžící to má za sebou! A bylo to! K mému překvapení jsem zahrála první a skončila jsem první. To bylo radosti! Měla jsem na sobě pepitový kostýmek se skládanou sukní, venku řádila bouřka a pršelo. A já jsem šla s diplomem šťastná domů.

Druhá vzpomínka mne přenesla o několik let dál. Na přehrávce před rodiči jsem si měla kvůli složitému rytmu pustit metronom. A co myslíte? No, to by bylo pod moji úroveň a ten rytmický přístroj jsem ignorovala. Zvládla jsem to i bez něj, možná ve špatném rytmu, ale to přece nikdo nepoznal!

Byla to krásná léta. Při vystupování s pěveckým sborem třeba na MDŽ v KRASU jsme každá dostala kus šedé tesilové látky na sukni. Maminky nebo babičky je ušily, k tomu bílá halenka a měly jsme vlastně stejnokroj. Když jsme zpívaly ve Společenském domě, bylo vždy něco dobrého.

Klavíru jsem se věnovala také na PF v Českých Budějovicích a při hudební výchově nebo při vystoupení s dětmi na něj hrála. Obě dcery se také na tento nástroj učily.
Hodně se za ta léta změnilo. Ale hudební škola v Třešti měla a má stále dobré jméno. I když se nyní jmenuje Základní umělecká škola v Třešti, má další obory a nově sídlí v opravené budově na náměstí. Přeji všem pedagogům zdraví, trpělivost a pilné nadané žáky. 
 

Diskuze k článku