Na počátku byla černobílá fotografie z počátku sedmdesátých let jihlavského fotografa Josefa Klukana (otec šéfredaktora JL Petra). Snímek malé baletky z představení tehdejší LŠU posbíral řadu ocenění. Tou baletkou byla Lenka Nováková. Jihlavských listům se s ní podařilo spojit, ačkoliv žije již dlouhá léta v Kanadě. 
  
Doma v Jihlavě ji mám v mém baletním albu, které mimochodem mohlo vzniknout jenom díky panu Klukanovi, protože on byl jediný, který fotografoval naše baletní vystoupení. Na levé straně uprostřed sedí Dáša Filzaková, Tesařová a na pravé straně uprostřed seděla s míčem Blanka Skulová… Byla to doba fotografií. Žádné video na telefonu, živé záznamy z té doby snad vůbec neexistují. 
Můj brácha prohlásil: ´Tahle fotka je přece jedna z neznámějších a nejpovedenějších. Úplná klasika!´ 
Díky šikovnosti pana Klukana, autora fotografie, vypadám, že jsem si uměla jen tak povyskočit asi půl metru do výšky! Bylo mi nějakých šest let? Vím, že fotka vyhrála nejméně jednu soutěž, ne-li víc. Dokonce se na ni mohli lidičkové nějaký čas jít podívat do Muzea Vysočiny! 

Choreografii měla na svědomí moje první paní učitelka baletu Helenka Rolencová (provdaná Navrátilová). Nemůžu si už vzpomenout, jak se taneček jmenoval a na jakou hudbu byl. 
Jen vzpomínám na psa Filipsa a jeho „bolavou“ hlavu… Přitančila a odtančila jsem s ním v náručí.
Ale přesně si pamatuji, že do baletu jsem k Helence začala chodit ve čtyřech letech. Byla jsem úplně nejmladší tanečnice školy. 
Tehdy jsem hned dostala hlavní roli holčičky v baletní pohádce O makovém poli, kterou napsala Ludmila Klukanová (manželka Josefa Klukana), na hudbu Oskara Nedbala.
Díky fotu a faktu, že hudebka, liduška - dnešní ZUŠ bude slavit 100 let, najednou mi hlavou proběhla jména učitelů, na které se nedá zapomenout. 

Konkrétně v baletu jsem pokračovala, i když Helenka odešla do Brna. Nastoupil pan učitel Miloš Šimsa, a ač mi bylo teprve osm let, postavil nás na špičkovky. 
Balet mě provázel celou základní i střední školou. Ale nezůstalo jenom u baletu. Brácha chodil na hodiny výtvarného umění a oba jsme se učili hrát na klavír u paní učitelky Evy Kohákové. Na hudební nauku jsme měli pana učitele Antonína Noska. Já jsem k němu chodila i na hodiny harmonie. To on mě naučil základy doprovodu písniček. Operní zpěv jsem se chvilku učila u paní učitelky Zemanové. 
Ovšem pro mě byly úplně nejdůležitější hodiny intonace zpěvu. Vymysleli je společně můj tatínek Česlav Novák s panem učitelem Štěpničkou. Táta učil hrát žáčky na zobcovou flétnu, klarinet a saxofon a pan Štěpnička učil hraní na trubku. Na lekce nás začalo chodit asi deset, ale do konce školního roku jsme vydržely myslím jenom dvě. 

Díky tomuto drilu jsem nikdy neměla problémy intonovat, harmonizovat, zpívat druhý či třetí hlas. Byla to radost. A byli to oni dva, kdo také dlouhá léta na lidušce vedli dechovou kapelu, později i se Zdeňkem Slabým.
Hudba, tanec, malování, nás provázely od malička. Dnes jsem moc ráda, že nás naši rodiče přihlásili do všech těch hodin. V podstatě jsme jako děti trávili po škole čas v hudební škole nebo někde na sportovním hřišti.
A když se vrátím zpět k fotografii, nedá mi to a musím se přiznat, že s baletem jsem se vlastně mohla ještě pochlubit tady za louží. Před lety, když mi bylo padesát, jsem se naposledy postavila na špičkovky v kratičké epizodě, v divadelním představení Ve státním zájmu (Antonína Procházky), které uvedlo naše komunitní Nové divadlo v Torontu. Tak jsem se v komedii důstojně rozloučila s baletěním.

Je to už víc než 50 let, v té době chodila do baletu naše dcerka Hana a měli za učitelku Helenu Rolencovou z Brna. Manžel ji fotografoval na portrét, a protože paní učitelka věděla, že jsem napsala pro základní školku, kam dcerka chodila, nějaké pásmo, chtěla na mně, abych napsala něco pro balet. Tak vznikla pohádka O makové princezně. Později jsem ještě napsala slova k baletu Péťa a vlk, protože LŠU měla jen hudbu skladatele Prokofjeva a podle té balet nacvičovalo, na slovo vypravěče už peníze nebyly.  
Vzpomínka Ludmily Klukanové 

Diskuze k článku