Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Češi jsou národem ryze suchozemským. V době Rakouska-Uherska však paradoxně hodně Čechů sloužilo u námořnictva. Snad největší kariéru z nich udělal kontradmirál Radoň, který měl úzké vztahy k Vysočině. Letos v únoru uplyne 70 let od jeho úmrtí.

Bořivoj Zdenko Radoň se na­rodil 18. ledna 1867 v Praze do české vlastenecky smýšlející rodiny. Jeho otec železniční úředník podporoval české národní snahy.

Krátce před tím, než začal Bořivoj chodit do školy, se rodina přestěhovala do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, kde jeho otec pomáhal osiřelé dceři Karla Havlíčka Borovského Zdence.

Na Vysočině rodina strávila patrně tři roky. V Radoňově životopise se totiž uvádí, že ho dva roky v Německém Brodě vyučoval soukromý český učitel a třetí třídu navštěvoval v místní škole.

Dlouholetý havlíčkobrodský starosta a senátor Jan Tecl (ODS) se o Radoňovu vztahu k městu dozvěděl až od redaktora JL.

„Upřímně o něm nevím, překvapil jste mě. Zkusím toho o něm zjistit co nejvíce. Myslím si, že tato významná osobnost určitě stojí za připomínku,“ sdělil na dotaz JL.

Zmínil, že v otázce připomínky Radoňova vztahu k Havlíčkovu Brodu se domluví například s místním Turistickým informačním centrem (TIC).

V mládí obeplul svět

Po úmrtí otce se Radoň roku 1876 spolu se svoji matkou a bratrem přestěhovali do Brna, kde navštěvoval německé školy. Maturitu složil v roce 1886 na brněnském reálném gymnáziu.

Již tenkrát jej lákalo moře a vůně exotických dálek. Krátce po maturitě prošel náročnou zdravotní prohlídkou, po které byl přijat do rakouskouherského námořnictva.

V letech 1886–1888 absolvoval námořní akademii ve Fiume (nyní chorvatská Rijeka). Patrně krátce na to absolvoval svoji první cestu kolem světa na korvetě Saida.

V roce 1897 byl povýšen do hodnosti poručíka. Poté sloužil na různých rakouskouherských válečných plavidlech. Byl například dělostřeleckým důstojníkem na bitevní lodi Erzherzog Karl.

Roku 1909 byl povýšen do hodnosti korvetního kapitána a o tři roky později byl fregatním kapitánem. Jeho nadřízení především vyzdvihovali jeho píli a houževnatost.

Ochránce albánského knížete

V říjnu 1913 převzal Radoň velení na nejmodernějším rakouskouherském pancéřovém křižníku Sankt Georg. S touto lodí byl záhy poslán do Albánie, kde měl pomoci zamezit nepokojům.

V této zemi panovala neklidná situace v důsledku zvolení panovníkem země německého aristokrata Viléma z Wiedu, který vládl jako kníže Skanderbeg II.

Radoňova mise však nebyla úspěšná, protože Skanderbeg II. po několika měsících vlády kvůli vzpouře muslimů opustil zemi.

Sankt Georg se vrátil zpět na námořní základnu v Boce Kotorské na začátku první světové války. I přes neúspěch mise byli nadřízení s Radoněm patrně spokojeni, protože byl povýšen do hodnosti námořního kapitána.

Během první světové války se jako kapitán pancéřového křižníku Sankt Georg Radoň zúčastnil několika bojových akcí. Ačkoliv byl vysokým rakouským důstojníkem, nikdy nezapomněl na své české kořeny.

Při jedné z prohlídek lodi spolu s dalšími důstojníky objevil na Sankt Georgu nepovolenou českou knihovnu. V tehdejších poměrech u rakouskouherského námořnictva se jednalo o závažný přestupek, který se však Radoňovi podařilo ututlat.

Podle dochovaných svědectví se Radoň vždy hlásil ke svému češství a odmítl si své jméno poněmčit. Byl považován za přísného, ale spravedlivého a lidského velitele.

Povstání v Boce Kotorské

V březnu 1917 byl Radoň ze Sankt Georgu převelen. Nově sloužil jako velitel rakouskouherského námořního leteckého sboru. V květnu 1917 se při cvičném letu vážně zranil. Po svém uzdravení pokračoval u letectva.

Fyzicky se tak vyhnul vzpouře na válečných lodích v Boce Kotorské, ke které došlo na začátku února 1918. Vzpoura vznikla právě „na jeho“ Sankt Georgu.

Po potlačení vzpoury byli čtyři její iniciátoři popraveni. Následně byl novým námořním velitelem flotily v Boce Kotorské jmenován viceadmirál Miklós Horthy, který ve funkci vystřídal viceadmirála Alexandera Hansu.

Při velitelských rošádách po potlačení vzpoury byl Radoň v květnu 1918 odvolán z funkce velitele námořního letectva. Přeložili ho do Vídně.

V metropoli Podunajské říše pracoval na ministerstvu války jako přednosta operační kanceláře námořní sekce. Zde vydržel až do rozpadu Rakouska-Uherska. Do civilu odcházel v hodnosti kontradmirála.

Nová republika o něho neměla zájem

Jako patriot se Radoň přihlásil do služeb nové Československé republiky. Jeho žádost však byla odmítnuta a Radoň byl v 52 letech poslán do penze. 

Přesto na nové Československo nezanevřel. Dochoval se dokonce jeho pamětní spis z prosince 1919, ve kterém se vyjadřoval k možnosti zřízení československého říčního válečného loďstva. Největší nedostatek však spatřoval v absenci vhodného přístavu pro říční válečné lodě.

„Při nynějším stavu hranic a výkonnosti dalekonosných děl jest Bratislava jako útulek pro válečné lodě nejen nevhodná, ale i nezpůsobilá,“ napsal mimo jiné.

Vhodnější podmínky neshledal ani v českých zemích. „Ozbrojené loďstvo na Labi je ze strategických důvodů vzato, úplně zbytečné,“ konstatoval v pamětním spise.

Po celý zbytek svého života prožil vzpomínkami na minulost. Hovořil o ní na přednáškách a přispíval do odborných časopisů. V roce 1938 mu poprvé vyšla kniha nazvaná Přes tři oceány.

Během okupace Československa nacistickým Německem se i kvůli vysokému věku patrně nijak neangažoval. Krátce po skončení války oslepl.

Bořivoj Zdenko Radoň zemřel 26. února 1953. Pohřben byl na hřbitově v Praze-Břevnově.

Diskuze k článku