Léto budiž pochváleno i pod naší matkou Javořicí a Roštejnem. Již dva roky čekáme na požehnaný čas léta, čas dovolených, návštěv přátel, odpočinek, čas radosti z dětských prázdnin.

Konečně v polovině února koronavirus z čínského Wu-Chanu polevil, a tak Třeštičtí po svaté Juliáně (16. 2.) ještě za úplňku přistrojili vůz a schovali sáně. V sobotu, před nedělí Devítník – 9. nedělí do Velikonoc – tak propuklo letos první masopustní veselí pod naším Roštejnem. Masopust pod Javořicí býval od nepaměti na neděli Devítník v Mrákotíně, to bylo týden před nedělí masopustní.

Tak jsem se, milí čtenáři, na stará kolena místo skákání v reji masopustu, pustil do historie masopustní pod Javořicí.

Písemné zprávy o masopustních rejích z Čech a Moravy jsou již ze 13. století a mnozí badatelé spojují rej masek s tradicí předkřesťanských, pohanských obřadů. I když byl masopust zábavou lidovou, církev usilovala o jeho liturgické vyjádření. Již ve 13. století v mnoha klášterních kostelech, především ve Francii, se konalo tak zvané „alelujové oficium“ právě před nedělí Devítník, které mělo přímou podobnost s lidovým pohřbem masopustního Bacchusa či basy.

V Mrákotíně jsem objevil zakladatele dnešního Mrákotína, jménem Mrákota, který se poprvé objevuje roku 1195 na listině Louckého kláštera ve Znojmě. První dědičný „český král Přemysl Otakar I. (1155-1230), když se roku 1225 modlí v Telči na Starém Městě před zázračným obrazem Panny Marie, znamená to, že náš kraj pod Javořicí žije.

První český král umírá a vlády se ujímá 25letý syn Václav I. (1205-1253). Dokončuje již otcem započaté dílo – vybudování 13 královských měst, do země proniká nový umělecký sloh – gotika.

Rozšiřuje se těžba stříbra právě v naší okrajové části Moravy a Čech, předně kolem naší Jihlavy. Zúrodňují se pusté oblasti, vznikají nové osady, vesnice, městečka.

Král Václav I. roku 1232 zve do Čech francouzský rytířský řád templářů, který vznikl ve Francii roku 1119. O rok později přichází templáři na Moravu. Morava roku 1241 čelí vpádu Tatarů, kteří zpustošili i naši Telč. V boji proti Tatarům a zvláště za obranu královského města Olomouce Václav I. věnuje Zdeňkovi ze Šternberka díl země za Olomoucí, kde Zdeněk vystavěl druhý hrad Šternberk – dnešní město hodin a času. První hrad Šternberk založil Zdeslav z rodu Divišovců z Divišova roku 1241 na řece Sázavě.

Král Václav, ještě než zemřel 23. září 1253, ukládá Zdeňkovi vystavět třetí hrad u Telče. Tak ve druhé polovině 13. století byl na skalnatém ostrohu nad naší Lhotkou, mezi Vrchem a Mrchatinou, vystavěn strážní hrad Šternberk, dnes nazývaný Štamberk. Strážní hrad měl střežit cestu do Svaté země, kterou v té době, až do zrušení rytířského řádu 13. října 1307, templáři střežili.

Ať to bylo tak, nebo jinak, masopust máme odjakživa. Od středověku čeští mravokárci vystupovali proti rozpustilostem masopustu, ale nakonec slavili masopust všichni, od nejchudších až po panovníka. A tak se stalo v roce 2022 v naší Třeštici pod Roštejnem, že na masopust zavítal náš prezident, milovník Vysočiny, Miloš Zeman. Přijel na svém invalidním vozíku, tlačený svým tiskovým mluvčím Jiřím Ovčáčkem. Každý si mohl potřást s prezidentovou pravicí i ťuknout si s masopustní Becherovkou.

Největším nepřítelem třeštického masopustu byl však silný studený vítr. Já se Třeštickým omlouvám, že jsem chyběl. Víte, on je vítr živel jako voda a oheň. Vždy něco přinesou jako loňské tornádo na Jana Křtitele, které málem zničilo naši moravskou kolébku u Moravy a Dyje, kde Moravané jsou poprvé uvedeni v souvěkých letopisech roku 822. Tak od doby nitranského knížete Pribiny a prvního moravského knížete Mojmíra uplynulo letos 1200 let.

S nadšením se Růženští vrátili z třeštického prezidentského masopustu a hned v neděli „u Kodysů“ schválili plán masopustu na příští sobotu. Svatý Patrik i dobrý duch Růžené – Anton Pard, který měl právě 80 roků, dali požehnání.

V úterý na svátek sv. Petra nastolení z data 22. 2. 2022 prognostikové míní, že v lepší svět se vše změní. A již je zde, zvláště pod naší křemešnickou svatou Trojicí oblíbený, Tučný čtvrtek. Tučňák letos připadl na sv. Matěje – apoštola (24. 2.), který byl vybrán losováním za zrádného Jidáše. Podle legendy mu sekerou uťali hlavu, a tak sekyra patří k Matějovým atributům. Svou pověstnou sekerou láme ledy. I když letos žádný led nebyl, přesto všem dobrým lidem zamrzl úsměv na tváři, když na jeho svátek v pět hodin ráno rádio hlásilo do celého světa: „Rusko spustilo ozbrojenou invazi na bratrskou Ukrajinu …“

Naše generace posledních dětí první republiky si dobře pamatuje srpnovou okupaci roku 1968, ale lépe si ji dodnes pamatují naše děti, které v té době přicházely na svět a splácely hříchy svých otců.

A tak, jak vesele masopust začal, tak smutně skončil … I letošní Popeleční středa, kterou již od 7. století začíná 40 denní půst, se zapsala do historie letošního masopustu pod Javořicí.

Popelec připadl na 2. března, na svátek sv. Anežky České (1211–1282), která právě v ten den před 740 lety zemřela. Byla poslední dcerou Přemysla Otakara I. a mladší sestrou Václava I. (1205-1253). Přežila i Václavova syna, nejslavnějšího Přemyslovce, Přemysla Otakara II. (1233-1278), krále železného a zlatého, kde pod jeho vedením říše, jako soustátí, se rozprostírala od Jaderského moře až do pobaltských Prus, kde založil hrad Královec (Königsberk), dnešní ruský Kaliningrad v Litvě.

Svatá Anežka Česká vstoupila i do našich novodobých dějin, když roku 1870 byla blahoslavena a 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. v římském chrámu sv. Petra prohlásil Anežku Přemyslovnu za svatou.

Skončila postní doba, skončily Velikonoce i první jarní pouť ke sv. Vojtěchu (23. 4.) ve Studnicích u Telče. Příroda, ta mocná čarodějka, dohání studené, suché, opožděné jaro. Když jsem dříve časně na jaře sbíral kamení na čenkovských polích, vždy jsem se s pokorou díval k Batelovu, do Čech. V modravé dálce, mezi stromy, které byly ještě bez listí, zářily bělostné zdi a věž sv. Trojice na našem Křemešníku. Byla to láska k naší rodné, kamenité zemi pod naší matkou Javořicí a otcem Roštejnem. Byla to chudá láska, která nám však měnila kamení v růže…

Letos jsem nebyl na Křemešnické pouti, ale nezapomněl jsem na pana faráře z Křemešníku, Františka Bernarda Vaňka, který před 80 lety v noci 3. června 1942 byl zatčen a v koncentračním táboře v Dachau u Mnichova 1. 4. 1943 zemřel. S úctou vždy otvírám jeho knihu „Na krásné samotě“ a zvláště poslední „Vlaštovky se vracejí“. I já se vracím s úctou do Křemešnické kaple Mrtvých, kde vedle Msgre. Fr. B. Vaňka je řada jmen obětí z třešťské květnové revoluce roku 1945 i jména dvou dvacetiletých chlapců Vladimíra Kukrechta a Jaroslava Straky, kteří byli zákeřně zastřeleni 25. 4. 1945 v čenkovském lese Sovovce.

Ano, jsou místa, která se pro nás stala symbolem poznání a Tajemství Svaté Trojice je jedním z největších.

Přichází léto, nejkrásnější doba roku i pod naší Javořicí. Slunce je nejvýše, dny nejdelší a letním slunovratem léto vrcholí. Živé květiny a byliny byly vždy součástí vesnického života i v té nejmenší a zastrčené chaloupce poslední babičky u lesa. Naši předkové znali a předávali z generace na generaci tajemství léčivých bylin a věřili v jejich zázračnou sílu.

Moje babička z Praskoles u Mrákotína nám dětem vyprávěla o cestách k Sumrakovu, Hradisku, Brádlu, kde rostlo „Svatojánské koření“. Druhá babička z Horního Pole pod Javořicí své cesty k Bolíkovu, Sumrakovu až na Poldovku u Velké Lhoty za „Ouděsným kořením“, ještě vyprávěla mým dětem: „Vzácné byliny musely být trhány v předvečer nebo do půlnoci svatojánské, pak svoji léčivou sílu ztrácejí. Svatojánská noc byla nocí věštebnou.“

Děvčata pletla věnce z devatera kvítí, které si kladla na noc pod hlavu a sny jim věštily budoucnost. Věřím, že dlouho do nocí hořely pastýřské ohně kolem naší Javořice a kolem ohňů svobodná chasa tančila a zpívala.

Svátek Jana Křtitele (24. 6.), který se v tento den narodil v judských horách a pokřtil zde v řece Jordánu Ježíše Krista, si církev připomíná již od roku 506. V předkřesťanských dobách byl výročním dnem nastávajícího léta a úrody. Na povrch země vyvěraly magické síly. V lesích a podél cest podle zářícího kapradí se nalézaly ukryté poklady, šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným nebo člověk rozuměl řeči zvířat.

Svatý Ján otevřel létu cestu dokořán. Louky jsou plné kup a batelovský sv. Petr a Pavel (29. 6.) je z louky slup. Přichází největší poutě roku pod Javořicí. Prokopská pouť ve Studené připomíná sv. Prokopa – poustevníka (4. 7.) na vysočinské řece Sázavě, kde jej roku 1030 potkal kníže Oldřich a vyvolil si ho za zpovědníka a rádce a roku 1032 zde založil klášter.

I bratři ze Soluně sv. Cyril a Metoděj (5. 7.) doputovali pod naší Javořicí do Řásné, když 30. září 1880 nařídil papež Lev XIII. encyklikou „Grande Munus“ slavit jejich svátek v celé katolické církvi.

Řásenští, k tisíciletému výročí smrti sv. Metoděje, pak slovanským věrozvěstům roku 1885 vystavěli kapličku. Sv. Markéta hodila srp do žita, začínají žně a přichází nejslavnější pouť svaté Maří Magdaleny (22. 7.) v Růžené. Rodáci a přátelé „roštejnského kamene“ se schází.

Roštejnský zvoník nám hlasem zvonu z kaple sv. Eustacha připomíná pozdrav našich předků z minulosti do přítomnosti.

Chvilkou ticha uctíme památku těch, kteří již nikdy nepřijdou. Jako zemědělci největší vzpomínku věnujeme Janu Gregoru Mendelovi (1822-1884), zakladateli moderní genetiky. A za týden po Hradské cestě půjdeme na pouť k sv. Anně do Řídelova.

Diskuze k článku