Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Dovoluji si reagovat na některé skutečnosti uvedené v článku s názvem „Veliká: Kniha vzpomínek odsunutých Němců je určitým splacením dluhu“, který byl otištěn v Jihlavských listech dne 10. června.

Předně uvádím, že prostřednictvím tohoto přípisu nechci nikterak polemizovat s autentickými vzpomínkami dotčených osob, nepochybně reprezentují velice cenná poselství pro další generace.

Stran vydané knihy, s jejímž obsahem jsem se dosud neseznámil, bych se rád na tomto místě vyjádřil ke konkrétní pasáži dotčeného článku, který pojednává o ruských vojácích, ke kterým bylo uvedeno mimo jiné následující: „…protože ti, když osvobozovali naši republiku, měli předem dáno, ve které vesnici smějí a ve které nesmějí…Dlouhá Brtnice – projeli, zamávali. Stonařov (německá obec) - řádili. Pavlov (česká obec) - nic. Otín - řádili.“

Motivací pro napsání tohoto článku je osobní vyprávění mého dědečka Františka Pöndla, který pocházel z rodné obce Otína u Stonařova, ve které žil celý život; byl dokonce určitý čas i jejím starostou. Dědeček nesčetněkrát vzpomínal na minulost, zejména pak na dobu z hlediska historie našeho státu velmi pochmurnou.

Ačkoliv František Pöndl měl německé předky, byl partyzánem a aktivně bojoval proti okupantům; k této reakci přikládám jeho partyzánský průkaz, který dokládá, že můj dědeček byl příslušníkem partyzánské jednotky Lenka – Jih.

Na tomto místě si dovoluji polemizovat ze shora citovanou pasáží dotčeného článku, přičemž dědeček mi o osvobození Československé republiky, tak jak probíhalo na Otíně, vyprávěl nesčetněkrát, nicméně ani jednou se (byť ani okrajově) nezmínil o zmiňovaném „řádění“.

Mělo tomu být právě naopak, což mi bylo několikrát potvrzeno i mými rodiči, kteří si vyprávění mého dědečka a dalších obyvatelů Otína pamatovali rovněž velmi dobře. Jediné, o čem můj děda vyprávěl v souvislosti s dobovými událostmi, byla „rabovací garda“, která měla v Otíně zastřelit člověka německé národnosti, a velitel této skupiny měl být poté zaměstnán na úřadě v Třešti.

Dále je v článku zmíněn stonařovský sběrný tábor a hřbitov. Na tomto místě je pochována holčička přítelkyně mé babičky Marie Dvorak z Jihlavy, která byla odsunuta do Rakouska, konkrétně do Lince. Má babička věděla, na kterém místě je holčička pochována. Přesně si pamatuji okamžiky, když mě babička vzala, já byl u ní pravidelně v Otíně o letních prázdninách a jeli jsme do Stonařova na hřbitov. Babička odpočítala hroby, šli jsme doprava k vršku hřbitova a našli jsme místo, kde byla holčička pochována a zapálili zde svíčku a umístili kytičku. V této době mi bylo asi 12 let.

Můj dědeček i babička, nejen s ohledem na to, že celý život na Otíně provozovali hospodu, se velice často stýkali s Němci a Rakušáky, ať již byli tito násilně odsunuti či nikoliv. Dlouhá léta jsme se vzájemně navštěvovali a diskutovali o událostech minulých, žádné téma nebylo tabuizováno.

Právě s ohledem na výše uvedené, jakožto i na vzpomínky mých předků, které jsem si pečlivě uchoval, si nejsem zcela jist, zda vydaná kniha může přinést něco pozitivního do mezilidských vztahů, stejně tak mi není zřejmé, jaký konkrétní „dluh“, o kterém hovoří nadpis dotčeného článku, by měl být splacen.

Velice mě mrzí, že můj dědeček již nemůže o shora uvedených skutečnostech podat své autentické svědectví; nicméně jak jsem jej znal, zcela nepochybně by na dotčený článek měl potřebu reagovat; nejen z tohoto důvodu jsem se na Vás dovolil obrátit s tímto krátkým příspěvkem.

Diskuze k článku