Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Řada lidí se snaží zmapovat původ svého rodu. Chodí kvůli tomu do archivů, na matriky nebo čerpají z vyprávění svých rodičů či prarodičů. K těmto lidem patří Ludmila Sochorová, která žije v Jihlavě. Letos oslaví 88. narozeniny.

Na svůj věk nevypadá. Přede mnou v jednom z domů v ulici Jiřího z Poděbrad sedí nesmírně čiperná žena s velice dobrou pamětí a životním elánem.

Svůj rodokmen zná velmi dobře. Potomkům zpracovala rodinnou kroniku. Se svými zjištěními chce seznámit také veřejnost z Jihlavska. Proto nám své příspěvky zaslala také do JL.

„Chtěla jsem se podělit o zajímavé věci s lidmi, kteří mají teď těžký život. Všechno je drahé, žijí ve stresu. Chtěla jsem, aby alespoň trošku viděli, jak to bylo v minulém a předminulém století,“ začíná své vyprávění. Sama pochází z Bohdalova. Do Jihlavy se provdala.

„Na tomto světě jsem se ocitla omylem. Myslím, že jsem byla počata na Mikuláše 6. prosince, protože jsem narozená 7. září 1934,“ uvádí ve své kronice.

„Tatínek asi řekl mamince: ,Dáš, dáš, či nedáš, přijde na tě Mikuláš´! A bylo to. Bylo mu 50 let, maminka byla o 13 let mladší,“ pokračuje.

Považuje to na 30. léta minulého století za neobvyklé, protože tehdy se lidé dožívali nižšího věku než nyní.

„Odcházeli z tohoto světa tak kolem 70 let. V dnešní době to však žádná zvláštnost není, tatínkům je třeba i přes 60 let,“ dokládá Sochorová.

Mrzí ji, že se málo ptala

Ve své kronice L. Sochorová píše, jak to tehdy chodilo na jejich hospodářství v Bohdalově. Vypráví o prababičce, pradědečkovi, prarodičích i rodičích.

Píše i o zážitcích svého otce, do jehož života zasáhla první světová válka i těžký život v zajetí. I přes svou účast ve světovém požáru její tatínek Ferdinand Augustin odmítal zabíjet lidi.

„Dali mi pušku k boji, ale já jako křesťan jsem po lidech nestřílel. Střílel jsem jen Pánu Bohu do oken,“ říkal její tatínek.

Právě na základě toho, co si z jeho vyprávění pamatovala, sepisovala rodinnou kroniku.

„Mrzí mě, že jsem se ho málo ptala, abych se dozvěděla o předcích. Tenkrát jsem měla úplně jiné starosti,“ lituje.

Kroniku začala tvořit před více než 22 lety. Ví i přesné datum. Bylo to 2. února 2000.  

„Bylo to hezké datum. A protože můj manžel šel do nemocnice, tak jsem si říkala, že musím začít psát, aby tady po mně něco zbylo. Chci, aby moji vnuci věděli, z jakého rodu pocházejí,“ vysvětluje.

Trvalo jí 13 let, než kroniku dokončila. Říká, že z toho sedm let nepsala vůbec. Zdůvodnila, že tehdy ještě chodila do zaměstnání a měla zrovna hodně práce. Kroniku dokončila 12. prosince 2013.

Vydat ji v knižní podobě se nechystá. Skromně o sobě tvrdí, že není „žádná spisovatelka“.

„Psala jsem všechno normálně rukou, byl z toho balík a dcera učitelka mně to přepisovala,“ přibližuje. Na počítači přepsané stránky vytiskly a nechaly svázat.  

Správný sedlák v klobouku

Svého tatínka si Ludmila Sochorová pamatuje jako stařešinu rodu, kterého museli všichni poslouchat. „Můj otec byl správný sedlák v klobouku, nosil i na pole vestu s hodinkami a řetízkem,“ vypodobňuje.

A co bylo s jejich hospodářstvím? Po smrti otce ho převzal její bratr. Ludmila Sochorová ani neuvažovala, že by zůstala v Bohdalově.

Vystudovala střední zdravotní školu ve Velkém Meziříčí, protože chtěla být porodní asistentkou. Jenže představitelé tehdejšího režimu zjistili, že nemají kam jít na praxi.

„V 50. letech ve Velkém Meziříčí nebyla nemocnice. Místo porodní asistentky ze mě byla vychovatelka v dětském domově, ale to jsem vůbec neplánovala,“ upřesňuje. Odmaturovala v roce 1953.  

Následně dostala umístěnku do Domova se zostřenou kázní v Černovicích u Tábora. Hovorově řečeno, jednalo se o klasickou polepšovnu. Musela se zavázat, že tam bude pracovat tři roky.

Po roce se však vdala a zamířila za svým manželem do Jihlavy. V době svatby byl její muž již ve svých 28 letech ředitelem jihlavského ČSAD (Československá automobilová doprava).

Zde našla na mnoho let práci ve mzdové účtárně. Poté dalších 16 strávila v Jihlavě na Okresním výstavbovém družstvu.  

Diskuze k článku