Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Vše jednou začíná a jednou končí, říká jedna lidová moudrost. Dalo by se říci, že dvojnásob tato pravda platí u Horáckého zimního stadionu (HZS) v Jihlavě, který za několik měsíců půjde k zemi.

Na jeho místě má vyrůst nová multifunkční Horácká aréna.

Veřejnost se s HZS definitivně rozloučila na konci dubna při Grand Finále.

O několik dní později jsme v redakci JL zažili jedno milé překvapení. Dorazil za námi pamětník jednoho z největších historických milníků zimního stadionu Jaroslav Dolejší z Jihlavy.

„Je mně osmdesát čtyři roků a jsem patrně jediným žijícím a přímým účastníkem akce ,Zastřešení Horáckého zimního stadionu v Jihlavě´, akce, která se uskutečnila před padesáti sedmi roky,“ představil se a na papíře nám v redakci nechal své vyprávění.

Ačkoliv záměr na postavení zimního stadionu v Jihlavě se objevil krátce po skončení druhé světové války, dlouho zůstávalo pouze u myšlenky. K samotné realizaci došlo až v 50. letech minulého století.

Nový nezastřešený zimní stadion byl slavnostně otevřen na Silvestra roku 1955. V následujícím roce na jeho ledě odehrála své první mistrovské zápasy HC Dukla Jihlava.

„Původní zimní stadion byla vlastně betonová plocha kluziště s mantinely a s chlazením solankou, která byla přiváděna potrubím ze sousedního pivovaru,“ zavzpomínal Dolejší.

Jenže za nějakých 12 let odkrytý zimní stadion už přestal vyhovovat pro utkání nejvyšší československé hokejové ligy i z hlediska komfortu diváků.

„K nutnosti rychlého řešení přispěla i tragická událost, při které byl v davu lidí usmrcen mladý člověk,“ poznamenal pamětník.

Na zastřešení stadionu byl na Jihlavsku velký zájem.

Nadšení bylo velké

Na zastřešení zimního stadionu byl na Jihlavsku velký zájem. V komisi pro zajištění financí na stavbu zasedla celá plejáda zástupci významných osobností okresu. Jednalo se o místní politické špičky a i čelní zástupce sportu a tělovýchovy v okrese.

Pamětník zmiňuje například zástupce Okresního národního výboru (ONV) Oldřicha Šrubaře, za Jihlavu (Městský národní výbor) Vladimíra Zástěru, Jana Frulu a Stanislava Rychteckého z TJ Modeta Jihlava nebo Miloše Švehlíka za okresní pobočku Československého svazu tělesné výchovy (OV ČSTV) a další.

Jenže na zastřešení stadionu nebylo dostatek financí a proto bylo rozhodnuto, že do prací bude zapojena brigádně veřejnost v rámci akce Z. Ruku k dílu přidali i žáci škol, či vojáci z jihlavské posádky.

„Nadšení fanoušků Dukly bylo opravdu ohromné a nebyl problém brigádníky na stavbu dostat. Někdy pro ně nebylo ani dostatek potřebného nářadí,“ vypráví pamětník.

Hrát v exilu? Nemožné!

Jenže celá akce rozvržená na dva roky byla značně komplikovaná. Dukla nesměla hrát ani jeden svůj mistrovský zápas mimo Jihlavu.

„U nás v Jihlavě byla organizace po dobu téměř dvouleté výstavby komplikovaná kategorickým požadavkem, že během výstavby nesmí být přerušeno odehrání všech ligových zápasů Dukly,“ potvrdil  Dolejší.

Snad největší komplikace a stres zažili těsně před dokončení zastřešení. Byl konec léta 1967, blížil se termín prvního mistrovského utkání Dukly doma v sezóně a stále nebylo hotovo. 

„V posledním týdnu nebyl dosud dodán čpavek do chladícího zařízení a s tím nám pomohli zemědělci, kteří nám půjčili svůj čpavek ze skladů U Lyžaře,“ prozradil.

V této souvislosti vyzdvihl práci zemědělce Jaroslava Fialy. Ten společně s montéry z Chocně a s ledaři ze stadionu Josefem Dunstem, Stanislavem Kratochvílem, Bohuslavem Balvínem a Josefem Šeredou dva dny nonstop plnili nádrže chladícího zařízení.

Zároveň požadovali od dodavatele kompresorů z tehdy východoněmeckého města Halle, aby jim urychleně doručili potřebné manuály k dodaným strojům.

„Vše nakonec dopadlo a hokejisté Dukly v sobotu 14. října 1967 vyjeli na led,“ líčí Dolejší rozuzlení celého příběhu. 

Zůstala jen budova v Tolstého ulici

Jaroslav Dolejší není jen tak nějaký pamětník. Říká, že právě on přijal funkci stavbyvedoucího na zastřešení. Od roku 1965 pracoval na jihlavském stavebním úřadě. A proč byl právě on jmenován stavbyvedoucím?

„Na radnici v Jihlavě jsem byl jediný ze stavařů, který přicházel přímo z praxe na stavbách. Pro post stavebního dozoru jsem přesvědčil mého kolegu z Vojenských staveb, výborného stavaře Jana Dršatu, rodáka z Poděbrad,“ vysvětlil. 

Společně se podíleli na řízení stavby a s řidičem Petrem Dobrovolným najezdili po republice tisíce kilometrů při zajišťování dodávek materiálu. Podle něho se jednalo v podstatě o výstavbu nového stadionu.

„Z původního areálu zůstala jen budova při Tolstého ulici, ke které byl nový stadion připojen,“ popsal. 

Následně bylo nutné připravit staveniště. Odtěžili a na skládku odvezli stovky kubických metrů zeminy. Problém však nastal, když začali odstraňovat betonovou plochu starého kluziště.

„Bourání betonu s pomocí pneumatických kladiv se ukázalo jako velmi zdlouhavé a bylo nutno provést bourání odstřelem, což bylo z hlediska bezpečnosti velmi náročné, ale střelmistři z Vodohospodářských staveb v Jihlavě tento úkol zvládli brilantně,“ zhodnotil tehdejší stavbyvedoucí.

Brigádníci rozebírali prefabrikáty u zemních schodů. Při tom na něho učinili velký dojem 15letí chlapci ze Zvláštní školy v Jihlavě, vedení pedagogem Oldřichem Jelínkem.

Pochválil jejich pracovitost a nasazení. Zeminu pak odtěžili vojáci z jihlavské posádky.

Připravili konstrukci pro zastřešení

„Protože zastavěná plocha nového stadionu byla větší, musela být odtěžena i část přilehlého parku, takže došlo k odkrytí kosterních pozůstatků z někdejšího hřbitova (zrušen v roce 1868) a tyto pozůstatky pak byly pietně uloženy na ústředním hřbitově,“ pokračoval ve vyprávění Dolejší.

Železobetonovou konstrukci pro zastřešení zimního stadionu připravili pracovníci Pozemních staveb pod vedením Ladislava Procházky a Jana Holase.

Zastřešení stavby provedli sedlovou střechou s motýlkovým světlíkem v hřebeni.  Nosná konstrukce byla ocelová.

Samotnou dodávku a montáž zastřešení prováděli pracovníci Hutních montáží Ostrava pod vedením zkušeného odborníka Vymětala.

Avšak naprosto zásadním problémem byl nedostatek mobilních zdvihacích prostředků. Při pokládání zastřešení proto museli použít ojedinělou technologii.

„Ta spočívala v tom, že se na čelní straně stadionu v parku vždy postupně smontovalo jedno pole celé střechy a celá střešní konstrukce se postupně smýkala po železobetonových průvlacích až ke staré budově. Protože vlastní budova má  nepravidelný půdorys, bylo poslední pole střechy smontováno přes budovu, přes kterou již jeřáb typu Coles dosáhl,“ přibližuje. 

Ušetřili statisíce

Střešní plášť stadionu vyrobili z tisíce panelů, každý o velikosti šesti metrů čtverečních. Jejich výroba probíhala na dosti netradičním místě, na dvoře jihlavské radnice.

Odtud je odváželi do parku před zimní stadion. Kvůli jejich přepravě byly okolní stromy obložené bedněním. Bývalý stavbyvedoucí ubezpečil, že střešní plášť byl prakticky celý vyroben a na střechu namontován brigádnicky.

„Na dvoře radnice tesaři přiřezávali deskové řezivo na potřebné délky a brigádníci pak řezivo namáčeli v obrovské dřevěné vaně v konzervačním roztoku (protipožární a protihnilobný) a na dřevěných kozách pak sbíjeli panely, vkládali izolaci a přibíjeli pohledové desky z Akulitu včetně krycích spárových lišt, takže uložením na konstrukci střechy již nebylo nutno pohled nijak upravovat. Tady odvedl ohromný kus práce bývalý zaměstnanec radnice pan Jaroslav Kousal. On nesl celou tíhu při organizaci výroby tak ohromného množství panelů,“ pokračoval Dolejší.

Říká, že se jim podařilo na střešním plášti ušetřit statisíce korun. A to nejen díky práci brigádníků, ale i změnou materiálu a technologie. Navrhli například místo tehdy drahých kazet z Lukavce mnohem levnější Akulit.

Spor s projektantem

Inovace a úspory jim místo pochvaly přinesly problémy. Nebyl s tím spokojený projektant, který měl tvrdit, že narušili budoucí akustiku stadionu.

Nelíbily se mu ani akuliktové desky, kterými nahradili původně plánované plastové kazety. Měl obavy, že desky opadají. To jim zkalilo radost z ušetřených financí. Rozhodnout proto museli v Praze odborníci na akustiku.  

„Ti nám řekli, ať jdeme klidně domů, že vnitřní akustika objektů se nedá stanovit od stolu, že vyžaduje spoustu měření v hotovém objektu před konečným návrhem materiálů a jejich tvaru a celkového uspořádání. Zůstalo to tedy u našeho úsporného řešení,“ doplnil Dolejší.

Prokázalo se, že měli pravdu. Akustika byla nakonec v pořádku a sololitové desky neopadaly. 

„Polohu hlavní sady reproduktorů navržených projektantem uprostřed haly pod střechou jsme museli několikrát změnit, aby byla ozvučena všechna místa v hale a stálo to mnoho námahy,“ dodal  stavbyvedoucí zastřešení HZS. 

Diskuze k článku