Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

„Nedávno byla v Jihlavě obnovena tradice Kapřího dne. Tedy události upomínající na přepadení Jihlavy,“ říká jihlavský badatel Tomáš Golský úvodem.

Onu osudovou noc roku 1402 zachycuje slavná freska v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Jihlavě. Na vyobrazení jsou loupeživí rytíři z Rokštejna vyhánění pryč z města v místě dvora dnešního kláštera minoritů. Když jsou pozornými mnichy spatřeni, je velká část lapků pobita či zajata.

Podle Golského je pradávný příběh plný nelogičností a předkládá svou vlastní teorii. “Příběh v sobě možná skrývá stopy vedoucí k nalezení napříč generacemi ztracené jihlavské mincovny,“ dodává.

Historický příběh má nelogická místa

„Místo, kde lapkové na Jihlavu zaútočili, bylo díky městské bráně s hotovostí a kamenným stavbám v okolí kostela nejopevněnějším bodem obrany města,“ vysvětluje a dokládá to freskou v kostele Nanebevzetí, která odhaluje propracovaný hradební systém s dnes již neexistujícími baštami, ochozy a věžemi.

„Opevněný komplex zpevňoval obranu města ve směru západním, odkud byla Jihlava díky terénu vždy nejvíce zranitelná. Proč si tedy loupeživí rytíři vybrali k útoku zrovna toto místo s nejpropracovanější obranou?“ pokládá řečnickou otázku.

„Další iracionalitou příběhu jsou početní síly útočníků a masa bojeschopných obyvatel tehdejší Jihlavy, třetího největšího královského města v celých zemích Koruny české. Nemohlo jít tedy logicky o pokus vedoucí k dobytí Jihlavy, jak nám tvrdila historie, na to prostě loupeživí rytíři nemohli mít dost sil,“ tvrdí.

Ani si nemyslí, že by mohl být cílem útoku majetek žebravého katolického řádu. „Ještě nejsme v dobách husitů, kdy byly útoky na církev bez následků. Útok byl podle mě veden na místo, které lapkům i přes velká rizika skýtalo ve městě největší možnou kořist. Tedy na mincovnu nebo sklad prutů stříbra.“

Střílny dovnitř města

Co by tedy ozbrojencům stálo natolik za to, aby zaútočili na nejsilněji opevněné místo ve středověké Jihlavě? „Nemohl to být opevněný dvůr s jihlavskou mincovnou?“ pokládá další řečnickou otázku.

Podle Golského tomu nasvědčuje řada skutečností. „Kostel Nanebevzetí je nejstarším jihlavským kostelem, první kamenné stavby vznikaly právě zde a my víme, že právě výstavbu církevních staveb financovali jihlavští mincmistři a horní podnikatelé,“ předkládá první z nich. „Další podivností je umístění hradebních střílen na jihlavském parkánu ve dvoře mezi Bránou Matky Boží a kostelem. Kromě střílen mířících ven z města, jsou zde dodnes patrné tesané střílny mířící dovnitř do města. Proč někomu záleželo na obraně tohoto objektu natolik, že ho opevňoval i směrem dovnitř?“ ptá se a pokračuje: „Proč se na dvůr navazující komplex budov dnešního kláštera pyšní zazděnou řadou lomených gotických oblouků - arkád, tolik připomínajících více než ambit šmitny (mincířské kovářské dílny) pro jednotlivé fáze zpracování stříbra, dochovanými u mincovny Vlašského dvora v Kutné Hoře?“

Centrální stavba ve středu opevněného dvora, se kterou si dodnes historici nevědí rady, má dle badatele i na středověk abnormálně silné zdi. Jak podotýká, dnes se za nimi skrývá sklad květin pro kostel. „Nemohl být právě zde středověký trezor pro cány stříbra z okolních hutí či samotné mince? Tedy i hypotetický cíl noční loupežné výpravy rytířů z Rokštejna?“

Nejdřív stříbro, pak obilí

Bezprostřední umístění mincovny u městské brány, má dle badatele logiku. „Mohly tu být pod kontrolou ozbrojenců bez dopravního zatížení ulic města převezeny vytavené slitky z okolních kutišť, které se na konci 14. století již vzpamatovaly ze zemětřesení a pohrom zatopení. Umístění na okraji města, které prakticky leží v úbočí kopce, odpovídá snaze odsunout emise popř. větrem rozfoukávané požářiště mimo obytnou část,“ říká a připomíná poslední požár v roce 1353, který spálil takřka celou Jihlavu.

Zasazení zpracování stříbra do hradebního pásu vnímá také logicky. „Středověk kvůli nebezpečí požárů typicky umisťoval řemesla pracující s ohněm do takových míst. Tavení a roztepávání prutů, jejich stříhání, bělení a konečně oražení znakem krále s kontramarkou Jihlavy,“ dokládá.

Z kronik prý víme, že o sto let později právě někde zde v parkánu u Brány Matky Boží zvonař Brikcí z Cimperka na svátek sv. Michaela roku 1563 odlil zvon Zuzana.

„Tudíž zde muselo být zázemí a tradice pro metalurgii kovů,“ říká s tím, že blízké církevní budovy byly vyhřívány systémem podzemních teplovodů využívajících zbytkového tepla odváděného z několika pecí umístěných právě ve dvoře za klášterem.

„Dle starých vodovodních plánů do komplexu vedl i první městský vodovod z nedaleké vodovodní Pražské věže, což bylo opět mimo jiné vhodné pro eliminaci požárů. Po ukončení dolování byl výjimečný komplex využit opět jako pokladnice,“ tvrdí. Nemyslí tím však peníze, ale obilí, které zde bylo na zimu uloženo a chráněno opět před ohněm a škůdci.

„Pamětní deska připomínající existenci městské sýpky dodnes visí nad branou,“ pokývne hlavou a dodá, že za komunismu místo na parkánu sloužilo poměrně symbolicky k danému příběhu – jako sběrna druhotných surovin.

„Co vlastně skrývá parkán a klášter Matky Boží a co bylo motivací přepadu Jihlavy? Nebyla to ztracená jihlavská mincovna?“ ptá se závěrem badatel Tomáš Golský.

Diskuze k článku