Nastalo dlouho očekávané první ráno, kdy nemusím vstávat za nepříjemného zvonění budíku. Je to den, kdy nic nemusím, jen když se mi bude chtít. Říká se tomu období zaslouženého odpočinku, starobní důchod. Sice je to menší část lidského života, ale velmi očekávaná.

Název starobní důchod se mi moc nelíbí, necítím se tak stará. Kdysi jedna kolegyně v práci prohlásila, že odchází na „dlouhou dovolenou“, toto zní příjemněji. Je to velký zlom v životě každého člověka, takže i v mém, který tímto obdobím prochází po více než čtyřiceti letech v zaměstnání.

V hlavě se mi honí spousty myšlenek, jak s volným časem naložit, jak si uspořádat režim svého dne. Samozřejmě, že mám dost práce v domácnosti, domě, zahradě, která zůstává i nadále, ale bude na ni více času. Hlavně budu mít čas na své záliby. Už se těším, jak si v pohodě zajdu do knihovny a vyberu si knížky s mým oblíbeným tématem, kterým je rodina, příběhy ze života. Dříve jsem byla ráda, když jsem večer stihla přečíst časopis, knížku jsem měla rozečtenou hodně dlouho. Jako každá žena, která má manžela, dvě děti, tak zná každodenní kolotoč, zaměstnání, nákupy, úkoly s dětmi, příprava večeře, praní, žehlení a večer kolem 22. hodiny je ráda, že padne do postele.

Toto vše nyní skončilo, je ze mne seniorka, která bude mít hodně času. Nyní se budu věnovat i svým koníčkům, kterými jsou četba, turistika, cestování, návštěva příbuzných i kamarádek, na které nebyl čas. Také se konečně dostanu i k mé velké zálibě, a to sestavení rodokmenu naší poměrně velké rodiny.

Dny pomalu ubíhají, zatím mně to připadá, že začala dovolená. Dnes jsem si naplánovala návštěvu místní knihovny, abych si vybrala několik knih od mých oblíbených autorek. Je příjemný letní den, cesta do knihovny mi uběhla velmi rychle.

Vstupuji do budovy, kde jsou na nástěnkách upoutávky na různé akce, které se zde pořádají, určitě některou z nich navštívím. Při vstupu do místnosti plných regálů s knihami se zdravím s paní knihovnicí. Obě se navzájem na sebe usmějeme, máme dobrou náladu, prohodíme pár slov. Začínám hledat své oblíbené autory, vše je seřazeno podle abecedy. Vybírám si knihy, které mě zaujaly svým obsahem a určitě se budou doma dobře číst.

Mám dost času, a tak usedám ke stolečku do proutěného křesílka. Listuji v knize a začínám číst kapitolu, která mě zaujala. Zcela jsem se vžila do děje knihy a najednou se ocitám v roli hlavní postavy paní Zdeny, která sedí ve vlaku a odjíždí za svou spolužačkou Madlou ze základní školy, se kterou se neviděla přes 50 let. Madla (křtěná Magdaléna, ale všichni jsme jí říkali vždy Madlo) na mne bude čekat na nádraží v Chocni.

Pocity mám všelijaké, hlavou se mi honí myšlenky, poznáme se vůbec? Chodily jsme spolu do školy, bydlely vedle sebe ve vchodu, hrály si společně s ostatními dětmi v ohradě, jak jsme říkaly velké zahradě uprostřed domů. Madla se v sedmé třídě odstěhovala s rodiči a s bratrem do jiného města, psaly jsme si dopisy, za nás nebylo tolik pevných telefonů a mobily ještě nebyly. Po nějaké době jsme si psát přestaly, a tak ztratily na sebe kontakt. Až nyní, díky moderní technice, jsme se našly na Facebooku.

Pozoruji krajinu, kterou právě vlakem projíždím. Najednou slyším z dálky milý ženský hlas: „Paní Hano, musím Vás nerada vyrušit, ale je 11 hodin a my máme polední přestávku, zavíráme“.

Procitám, nesedím ve vlaku, ale v proutěném křesílku, přede mnou stojí paní knihovnice. „Omlouvám se moc,“ říkám „já se najednou ocitla v roli Zdeny, představitelky hlavní postavy děje knihy.“ Obě jsme se pousmály tomu, co se mně přihodilo. Rychle dávám knihy do tašky, abych nezdržovala od oběda, rozloučím se a odcházím.

Cestou domů myslím na to, jak se mi to mohlo stát, že jsem se ocitla v ději knihy. Už se těším na večer, až budu ve čtení pokračovat a stanu se Zdenou. Rychle uvařím oběd, s manželem se naobědváme, umyji nádobí.

V tom slyším jeho hlas: „Doufám, že půjdeš se mnou ven sekat trávu, ne si tu číst.“ Přikyvuji hlavou a odpovídám: „Ano, určitě půjdu, venku je krásně.“ Celé odpoledne jsme na zahradě, svítí sluníčko a práce nám jde od ruky. K večeru máme posekáno a kocháme se pohledem na zelený koberec.

Připravím večeři a těším se, že po večeři se dám do čtení. V televizi dnes žádný seriál nedávají. Ulehám do postele a otvírám knihu. Čtu už delší dobu, ale stále ležím ve své posteli,  nejsem ve vlaku na cestě do Chocně, jako se mi to přihodilo v knihovně. Zhasínám lampičku a usínám. Do děje jsem nevstoupila.

Další dva dny mám plno práce se zavařováním úrody z naší zahrady. Ke čtení jsem se nedostala, už začínám věřit rčení, že: „Senior nemá nikdy čas.“ Další den mne požádal syn, zda bych týden pohlídala vnuka, protože mají zavřenou školku. Co by babička pro své vnouče neudělala, souhlasila jsem. Čtení mé knihy se o týden odkládá, večer před spaním čtu pohádky Filipovi.

Týden utekl jako voda, rodiče si syna odváží. Mám opět čas na sebe. Hned první večer se vracím ke své knize, jsem zvědavá, jak bude setkání pokračovat. Čtu, oči sledují řádky písmenek, ale v ději se neocitám.

Druhý den jsem se rozhodla, že zajdu do knihovny a usednu do proutěného křesílka. Vydávám se tam odpoledne, abych měla více času na čtení. „Paní Hana je zde, vítám Vás,“ slyším příjemný hlas paní knihovnice. „Ano, dobrý den, jdu se s dovolením posadit do křesílka, abych zjistila, zda se ocitnu v ději knihy a proměním se v paní Zdenu, doma se mi to nedaří,“ odpovídám.

Mám štěstí, nikdo u stolečku nesedí. Beru si knihu z tašky a začínám číst. Ze všech knih kolem je cítit zvláštní vůně a působí zde příjemná atmosféra. Najednou se cítím jako ve snu, vystupuji z vlaku na nádraží v Chocni a jdu do nádražní haly, kde se mám s Madlou po dlouhé době setkat. Vcházím, rozhlížím se po ženách, které zde jsou, není jich mnoho.

Tipuji, která je asi má kamarádka, najednou to vím přesně, je to žena, která stojí u okna. Přicházím k ní a oslovuji ji: „Dobrý den, promiňte, prosím, nejste náhodou paní Madla?“  Ona se na mě mile podívá, usměje se a odpovídá: „Ano, jsem, jak si mě poznala?“ Odpovídám: „ Asi intuice.“

Objímáme se a jsme šťastné, že jsme se setkaly a poznaly, budeme si mít co povídat. Jaké je ale mé překvapení, když po chvíli vstupují do haly další dvě ženy. Jsou to naše spolužačky ze základky Zuzka a Kamila. S těmi se občas setkávám v našem rodném městě a při školních setkáních. Madla si nás pozvala, aby s námi strávila několik volných dnů. Objímáme se znovu všechny a máme velkou radost, že se vidíme a společně ještě oslavíme naše kulaté narozeniny. Madla žije nyní v Americe, kam se s rodiči odstěhovala v roce 1967. Nás pozvala do vily, která jim kdysi patřila, pak byla zabavena a později v roce 1992 vrácena.

Autem, které řídí Madla, odjíždíme za Choceň, přijíždíme ke krásné velké a upravené zahradě i pěkné vile. Zde se budeme cítit jako na zámku, jsme nadšené z takového krásného prostředí a hlavně setkání po tolika letech. Vystupujeme z auta, bereme si každá své zavazadlo a vstupujeme do velké přijímací haly.

Z dálky slyším mužský hlas: „Madam, dobrý den, mohu si přisednout, vidím, že jste tak začtená do knihy, že mě ani nevnímáte.“  Procitám, vedle mne stojí prošedivělý muž v mém věku, určitě též senior. „Promiňte, omlouvám se, ano, posaďte se.“

Muž si sedá, až proutěné křesílko zapraskalo.  Mám na něho však trochu zlost, právě mě vyrušil z mého krásného snu, z mé postavy Zdeny. Jsem tedy opět v reálu, zavírám knihu, už ve čtení  pokračovat nebudu. Senior začíná vyprávět: „Do knihovny chodím velmi rád, mám tak možnost přečíst plno knih, které bych si nemohl koupit.“ Souhlasím s ním. „Ano, je to velká výhoda. Je tu velký počet knih různých žánrů i odborné literatury. Je z čeho vybírat.“ Pán je docela sympatický a dobře se s ním povídá. Zlost, kterou jsem na něho měla při vyrušení, již opadla.

Docela jsme si popovídali a slíbili, když se tu náhodou potkáme příště, že zajdeme po výběru knih na kávu a v povídání budeme pokračovat. Loučíme se i s paní knihovnicí a odcházíme každý do svého domova.

Bylo to další příjemné odpoledne prožité v knihovně.  Určitě vím, že knihovna je takový můj ostrov snů, kam se budu vždy ráda vracet.

Působí zde na mě magická síla, která mi dává možnost naplno se vžít do děje románu a stát se jeho součástí. Jsem spokojená žena, seniorka, která si život umí užívat a ne jen ho žít.

Diskuze k článku